Co se do Koníčka nevešlo: Dobrodružný zážitek
Vzpomínáte ještě na naši soutěž z Koníčka? Jmenovala se "Staňte se spisovatelem!" a vy jste nám poslali spoustu krásných povídek. Také jsme vám slíbili, že ti, co nevyhráli pěkné vánoční ozdoby, nemusí smutnit. Další zajímavé příběhy si budete moct přečíst v následujících číslech Koníčka nebo zde na internetových stránkách a všechna zveřejněná díla oceníme kalendářem od Christiane Slawik. Dnes vám představíme povídku Kateřiny Brožové.
Dobrodružný zážitek u koní
Dobrodružných zážitků jsem u koní za pět let, co k nim chodím, zažila opravdu mnoho, ale ten, co se mi zapsal do paměti zatím nejvíc, se stal loni v červnu.
V pátek jsme s Davidem – švagrem a sestrou Eliškou zapřahali mladého 4letého hřebce kladrubského vraníka Romea s naším nejhodnějším valachem Vilíkem do kočáru. Tento hřebec byl už několikrát zapřahán v místě svého rodiště, ale několikrát potrhal kšíry a rozbil kočár, tak se majitelka rozhodla zkusit ho dát někomu jinému. Taky hlavně proto, že pán, který ho zkoušel zapřahat, byl zrovna v nemocnici. Všechno ten den proběhlo v pořádku, a tak jsme se těšili, že to nebude zas tak hrozné, jak se vykládalo a že tudíž bude bez problému i den další.
V sobotu, den nato, jsme ho opět se sestrou nejprve odjezdily pod sedlem, a pak ho šly znovu zapřahat i s Vilíkem. Ze začátku to vypadalo hezky, dokonce jsme i klusali. Jenže pak jsme najeli na hlavní cestu do pravotočivé zatáčky a jemu podjely zadní nohy. Jednu nohu si přehodil přes oj a málem se nám zakousl do krku Vilíka. Když si takto „lehl“ do kočáru, tak s sebou stáhl i Vildu a zastavili to o plot na druhé straně cesty. Hned jsme i s Davidem a Eliškou seskočili z kočáru a utíkali se podívat, co se stalo. David rychle lehl na hlavy koní a my s Eliškou vypřahaly koně z kočáru. To se nám naštěstí povedlo, i když to párkrát šlo fakt špatně a koně se začali zvedat. Jakmile už stáli, začali se rozcházet každý na opačnou stranu a to ještě byli spojení opratěmi. David na mě zavolal, ať chytnu Vilíka, Romea držel on. Když jsem chtěla chytnout Vildu, omylem jsem stoupla dovnitř opratí, a jak se Vilík točil dokola, omotával mě napevno k sobě. Naštěstí přiběhlo plno lidí z vesnice a jeden ze mě opratě rychle sundal, takže jsem si jen odřela záda a nohu o kšíry. On to ale odnesl naraženým kotníkem, protože když jsme koně odpřáhli, kočár se nám rozjel do nedalekého příkopu (no příkopu, byl to takový dost velký sráz, který končil potokem, ale tam naštěstí nedojel, protože se zarazil o blízké větve a keře) a on se ho snažil ještě zastavit.
Po zkontrolování odřenin a popovídání se sousedy jsme se s Davidem, ten vedl Romea, a já s Vildou vypravili na cestu domů. Eliška mezitím zavolala našim rodičům a poprosila je o odvoz domů. My jsme s Davidem došli domů o chvíli později, odkšírovali koně a šli se ještě vzpamatovávat z toho šoku. Za chvíli přijela i Eliška s traktorem a kočárem, kterému se taky, kromě zlomené oje nic nestalo.
Hlavní ovšem bylo, že jsme my i koně měli jen pár odřenin, které se nám rychle zahojily. Vilík, ten je náš koník a učí zapřahat všechny mladé koně, si navíc z této nehody nic „nezapamatoval“ a dál učí koníky dobrému chování v kočáře.
Nám se navíc podařilo po třech měsících tréninku jak pod sedlem, tak i ze země Romea zapřáhnout. Přichystali jsme všechno potřebné, zdokonalili bezpečnostní karabiny i kšíry a vyjeli. První pokus ho zapřáhnout sice dopadl opět špatně, ale nevzdali jsme to a po pár metrech to zkusili znovu. To už se naštěstí povedlo a my za křečovitých úsměvů dojeli až domů. Tam z nás napětí opadlo, ale ještě jsme se tak neradovali. Až když se nám to povedlo třikrát po sobě, málem jsme oslavovali.
Teď je u nás Romeo ještě pořád ve výcviku, ale už měl i kupce, mezi nimi i policisty, a tak se s ním možná budeme muset i rozloučit. A můžu říct, že se mi po něm bude, i přes potíže stýskat!
Kateřina Brožová
