Vzpomínáme na... Jana Holcbechera
A je tu neděle - den určený pracovnímu klidu a odpočinku. Svátek, jehož název v některých jazycích znamená den slunce nebo den Páně, ale také vzkříšení Ježíše Krista. A křísit budeme každou neděli i zde, ovšem pouze vzpomínky. Vzpomínky na členy naší rozvětvené jezdecké rodiny, kteří tu s námi již nejsou. Dnes vzpomíná Marcela Klingorová na pana Jana Holcbechera.
Jan Holcbecher
Jsou lidé, kteří proplouvají pozemským životem s větším či menším povšimnutím. Jsou třeba tací, kteří svojí činností, byť sebe upřímněji prováděnou, zapadají do šedého průměru. A nebo naopak takoví, kteří nás ostatní obohacují svými schopnostmi, dovednostmi a zkušenostmi. Zanechávají nesmazatelný odkaz, z něhož čerpají nové a nové generace. Jedním z takových byl Jan Holcbecher.
Uplynulo více než 25 let od doby, kdy jsem Jana Holcbechera viděla poprvé. Jako malá holčička jsem ráda chodila na pravidelné Jezdecké akademie pořádané v 80.letech v areálu karlovarského klubu U vysílačky. Jedním z hlavních bodů pestrého programu byla drezúrní ukázka „pas de deux“, tedy zrcadlové ježdění. Do vyzdobené haly vjela dvojice jezdců ve fraku a s cylindrem na hlavě – Vít Čmolík na hnědce Nitce a Jan Holcbecher na krásně zbarveném a tudíž nepřehlédnutelném Žlutém květu. Iluze o naprosté souhře člověka s koněm byla dokonalá. Možná i tento zážitek urychlil mé rozhodnutí stát se členkou sportovního klubu, ve kterém působili hned dva republikoví mistři.
Jako začátečník jsem samozřejmě neměla ponětí o náročnosti drezúrního ježdění, ale nějakou zvláštní přirozeností jsem vnímala krásu tohoto odvětví, právem nazývaného královnou jezdeckého sportu. Vnímala jsem to také přes Jana Holcbechera, charismatického elegána s přirozenou autoritou a perfektním držením těla a to jak při chůzi, tak v sedle. K jeho přednostem patřil klid, rozvaha a především trpělivost. Neměl ve zvyku používat (nebo zneužívat) bič a už vůbec nezvyšoval hlas. Ani na koně, ani na člověka. Třebaže tehdy nepůsobil jako oddílový trenér pro více jezdců najednou, talentované jezdce si bral pod svá křídla a učil je na svých závodních koních. Dodnes mám v paměti chvilky, kdy jsem jako myška sedávala v hale a sledovala, jak do tajů drezúry zasvěcuje moji kamarádku Renatu. Tehdy jsem jí hodně záviděla. Nechci být nespravedlivá vůči mému tehdejšímu trenérovi Vítu Čmolíkovi, který se mi věnoval rovněž s plným nasazením a mnoho let mi dával šanci jezdit jeho nejlepší závodní koně, ale tohle bylo o něčem jiném. Kdo Jana Holcbechera znal, ví zcela jistě, o čem mluvím.
Staré fotky v klubové kronice napovídají, že kdysi (původně v jiném karlovarském oddíle Slavoj) jezdíval parkury. Jeho osudem se ale stala drezúra. Jeho životním koněm drobný a nápadný Žlutý květ. V naší ostnatými dráty od ostatního světa izolované republice tato dvojice neměla sobě rovných. Kdekoliv se na startovní listině objevilo Janovo jméno, bylo dopředu jasné, kdo si přijel pro první místo. Na obdélníku dal divákům možnost poznat, v čem spočívá krása, tajemnost i smysl drezúrního ježdění. Možná byl talentem od přírody, úspěchy v žádném případě zadarmo neměl. Poctivě pracoval na sobě i se všemi svěřenými koňmi. Jinak by se tolik let nedržel na žebříčku nejlepších jezdců. Popularita ho nezaslepila, to asi potvrdí každý, kdo ho někdy požádal o radu, pomoc či názor. Měl zájem podělit se o své zkušenosti. Nebyl mistrem jenom u koní. Miloval svoji hlavní práci – býval číšníkem a se stejným šarmem jako v sedle se uměl pohybovat také „na place“.
Tehdejší vládnoucí garnitura musela vědět o jeho záporných postojích k tehdejší komunistické nesvobodě. také byl V jejím hledáčku byl kvůli bratrovi Josefovi, jenž emigroval, ale naštěstí mu nebránila ve výjezdech do zahraničí. Ani v komunikaci s ostatním světem. Studoval a učil se od jezdecky vyspělých „západních“ kolegů a své poznatky pečlivě zpracovával a předával všem zájemcům v našem minimálně jezdecky zaostalém státě.
Začátky 80.let se v Janově případě odehrávaly ve společnosti Víta Čmolíka ve znamení stáží a později závodů ve východoněmeckých městech Löbnitz a Gera i v polském Ksiaz. V roce 1987 si Jan odbyl premiéru v západním Německu – ve Weidenu.
Jako reprezentant klubu ve Staré Roli se několik sezón prosazoval s hnědákem Indigem, ale rád velice rád také s mladými koňmi. Tehdy byli mladí koně, tzv. remonty, přidělované centrálně přes Federaci a tak se do jeho odborné péče dostal třeba líbivý ryzák Osiris. S trpělivostí sobě vlastní si pohrával také s ne úplně charakterním hřebcem My Boy. Mnozí jiní by nad tímto zpočátku obtížně komunikativním koněm zlomili hůl, Jan na něm naopak stále hledal to lepší.
Čas šel dál a z úspěšného jezdce se stal trenér, rozhodčí a drezúrní specialista. Ze starorolské jízdárny na několik let odešel a působil na vícero místech – např. v Chomutově, Františkových Lázních a v posledních letech nedaleko Karlových Varů ve střediscích Gabrielka Stráň a Javor Hory. To už ho závodní ambice moc nezajímaly. Rád pracoval (nebo jak říkával – hrál si) s mladými koňmi a pomáhal mladým jezdcům.
Před několika málo lety důsledného a obětavého trenéra zavál osud zpět do Staré Role. Nezměnil se. Byl stejný, jako před léty. Štíhlý a milý, perfektně ustrojený a nažehlený. Snad jenom vrásek na čele a šedin na hlavě trochu přibylo.
A pokaždé, když jsme se spolu při tréninku potkávali a s úsměvem sledovali, jak si spolu hrají naši pejsci, jsem si uvědomila, že na něho vzhlížím se stejnou úctou a obdivem, jako kdysi, když jsem jako malé dítě sledovala z tribuny jeho jedinečné piruety, přeskoky a traverzály.
Odešel od nás před dvěma lety a nebylo mu ještě ani 65 let. Nám zbyly vzpomínky, smutek a otázky, proč zrovna on. Měl tu ještě být, měl nám toho stále tolik co říci. Nezbývá nic jiného, než věřit, že tam nahoře už ho žádné pozemské starosti netrápí a dál si „hraje“ společně s dalšími mladými koňmi.
Text: Marcela Klingorová
Foto: archiv autorky
Indigo - Jan Holcbecher na mistrovství ČSSR 1989 (3. místo)
