Kůň mého života: Vendy a Dyka

Zdravím. Chtěla bych se s vámi podělit o příběh kobylky, která mi změnila život i pohled na jezdectví nevídaným způsobem. 

Dyka – devětadvacetiletá klisna českého teplokrevníka.

Ona a její úžasný majitel, který jí věnuje všechen svůj čas, mi změnili pohled na jezdecký svět.
Událost, kterou si budu pamatovat do konce života, byla naše úplně první společná vyjížďka.

Za to, že jsem Dykušku poznala, vděčím mé kamarádce, která se o ni chodila starat. Věděla, že mám taky koníky ráda, a tak mě za Dykuškou vzala. Původní plán byl, že se pouze pojedeme o kobylku postarat, pomoct s péčí a vším okolo. Když jsme ale dorazily na místo, majitel nám velkoryse nabídl, že se můžeme i svézt. Představila jsem si tedy, že nasedláme a nauzdíme, půjdeme na jízdárnu, chvíli si zadrandíme, o kobylku se postaráme a pojedeme zase domů. Majitel vzal ale ze sedlovny něco, co jsem nikdy neviděla. Jezdecký pad a růžovou bezudidlovku. Co si budeme nalhávat, dostala jsem trošku strach. Klisnu ani majitele jsem neznala, na padu a bez udidla jsem nikdy nejela a zvládnout koně bez udidla mi připadalo nemožné. To jsem se ale těžce mýlila. Tato klisna je tak obrovský charakter, že ji ovládáte prostě na myšlenku. Nepotřebujete udidlo, tušírku. Nic. Dejte jí pouze důvěru a ona pro vás udělá cokoliv. I když jí v té době bylo asi 26 let, v terénu se pohybovala jako mladý profík. Bylo na ni prostě stoprocentní spolehnutí. Na vyjížďce se šlo pouze krokem, párkrát se naklusalo. Pak ale přišla dlouhá louka. Majitel řekl: „Jen si ji pobídni a nacválejte!“. V tu chvíli mnou projel adrenalin. Venku jsem cválala snad jednou. Teď mám cválat, a ještě k tomu bez udidla! Něco v hlavě mi ale našeptávalo, ať to zkusím. Odhodlala jsem se a pobídla do cvalu. Stačil sebemenší pohyb holení a sedem a Dykuška vyrazila houpavým cvalem vpřed. Bylo mi jako na obláčku. Můj sen se splnil. Nikdy jsem nečekala, že se splní. Měla jsem chuť začít křičet, brečet, smát se... Bylo to prostě nepopsatelné. V tu chvíli jsem si uvědomila, že právě ONA je pro mě ten kůň s velkým K.

Dnes je Dykušce 29 let. A pořád (sice to není na cválání v terénu, ale hodně ráda se ještě proběhne) jezdíme ven. Pracujeme spolu, mazlíme se a užíváme si ty nejkrásnější chvíle. Dostává se jí té nejskvělejší péče. Párkrát v životě už měla na mále (lidé ji přiotrávili), ale ona má prostě takovou chuť do života, že to vždycky dala.

Díky ní jsem toho tolik prožila. První cval venku, první plavení, jízda bez sedla a udidla pouze na ohlávce, a to zdaleka není vše. Znamená pro mě strašně moc. A doufám, že tahle moje milovaná koňská seniorka nás tady ještě dobrých pár let zlobit bude. Mám tě ráda, Dykuš. 

Vendy
 

Buďte vždy v obraze s magazínem Jezdectvi.cz.
Přihlašte se k odběru našeho newsletteru a získejte tak nejrychlejší přístup k zásadním novinkám a akcím.

Z odběru je kdykoliv možné se odhlásit.