Kůň mého života: Karolína a Comero

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Já to takto cítím s koňmi. Dle mého prostě nejde žít bez koní. Koně jsou pro mne opora při duševní bouři, kamarádi na celý život, vždy tu pro mě jsou, vždy mě vyslechnou. Dokážou mě rozveselit při každé situaci, i když je smutný deštivý den. Jako by vnesli do temné noci slunce a vše zaleje oslepující zář koňské lásky. Udrží i ta největší tajemství, jsou prostě moje láska. Takto to mám s jedním, pro mě výjimečným a osudovým koněm jménem Comero.

Jako malá jsem měla kamarádku a ta jezdila na koních. Pořád o nich mluvila ve škole. Koně jsem vždy brala, jako že jen existují, nic víc, ale tehdy mě zaujali. Snažila jsem se přesvědčit rodiče, aby mi dovolili jezdit, ale chvíli to trvalo. Pak nastal den, kdy jsem pochopila, co to je ta láska ke koním. Má první jezdecká lekce. Byla jsem z ní naprosto unešená. Pořád to bylo jen: „Maminko, tatínku, ten poník tohle, ten poník tamto, dnes jsme dělali toto a další den tamto…“ No, prostě se ze mě stal blázen do koní. Pak jsem začala jezdit samostatně, skákat, první pády… No ale teď už ke Comerovi.

Jezdila jsem asi všechny školní poníky, a všichni se stali mými láskami. Jenže pak nastal zlom, když jsem musela přestoupit do jiné stáje.

Poprvé jsem usedla na velkého ponye, bylo to pro mě úplně úžasné, pořád jsem si říkala: „Wow, ten má snad dva metry!“ Pak jsem začala jezdit i na velkých koních, po čase to pro mě bylo normální. A pak přišel ten den, myslím ten můj osudem souzený den, kdy přijel Comero.

Poprvé jsem na něj usedla a myslela jsem si, že to bude prostě fajn hodina. Jenže nebyla jen fajn, byla naprosto úžasná! Připadala jsem si jako v sedmém nebi! Když jsem na něj nasedla, okamžitě jsem pocítila nával lásky a byla jsem pyšná, že na něm vůbec sedím. Byl to úplně nový kůň. Při té hodině jsem si nepřipadala jako jezdec na koni, připadala jsem si jako kentaur. Jedna bytost, jedna duše. Hmatatelně jsem cítila jeho důvěru, pořád ke mně otáčel uši, jako kdyby rozuměl mým pocitům, mým nekonečným pochvalám a neutuchající lásce. Byla jsem zklamaná, když hodina skončila, ale těšila jsem se na zážitky do budoucna. V ten den jsem doopravdy pocítila, co je to velká koňská láska, že je to můj osudový kůň. 

Skoro na každé další lekci jsem ho jela a vždy jsem si užívala ten pocit, jako kdyby vám narostla křídla. Tento pocit je velice těžce popsatelný, ten nejde popsat, to musíte zažít.

Jak už jsem říkala, cítím k němu nekonečnou důvěru, snad i on ke mně. Když vyhazuje, směju se, když na něm sedím, užívám si co nejvíc života, když je mi smutno, stačí mi se k němu je přitulit, a už je zase slunečno.

Jednou přišla trenérka s tím, že si uděláme takovou zvláštní lekci. Byla jsem strašně zvědavá, co se bude dít. Skákaly jsme nejdříve normálně, pak se zavřeným očima, s jednou rukou, bez rukou, a nakonec se zavřenýma očima s rukama v pozici „letadlo“. Nejdříve jsem se bála, ale trenérka mi dodala sebevědomí a Comero jistotu, že mu můžu důvěřovat. Pak jsme jen letěli vzduchem a já poznala, že Comero je pro mě má největší koňská láska a pocítila jsem nával štěstí, že ho mám.
Vztah mezi koněm a člověkem je vždy založen na vzájemné důvěře.

Tento text věnuji mé milující rodině a jedinečnému milovanému koníkovi Comerovi. 
S láskou Karolína Knappová.