Nezapomenutelný Nairob

Barbora nám napsala:

NAIROB - valach, ČT, narozený 1.1.1998

Dokonalý profesor, Pan kůň, jednička stáje své doby, všestranný a zcestovalý, jak vozíkem, tak pokopytě, mnoho lidí v jeho sedle začínalo a nejeden si s ním složil ZZVJ... nejednoho složil na zem, a bylo jedno, jak dobrý jezdec na něm sedí - má totiž dokonalou taktiku.

Koupil jej oddíl jako 4 letého z jatečního sběru koní, pro transport masného průmyslu Francie. Byl zdravý, s původem, neměli jsme ponětí, proč nebo jak se tam dostal. Každopádně byl obsedlý a přecitlivělý na hubu, nesnášel (a stále to nemá rád), když se zapíná podbřišník, ten se musel dotahovat na 3x jinak jste daleko nedojeli. No zdál se hodný, tak jej mamka po práci dala vykrokovat jedné slečně, podotýkám nejednalo se o začátečníka a Nairo volným krokem přišel bez jezdce na dvůr. Jak se to stalo? Slečna sama nevěděla, jak se ocitla na zemi. Toto se párkrát opakovalo a určitě chápete, že na něj pak nikdo nechtěl sedat. Až jednou při krokování mamka viděla, jak má Nairo na plecích buka, předklonila se a natáhla, aby tu potvoru hmyzí rozplácla... a najednou byla na zemi. Jak to dělá?
Povedlo se mi to natočit a musím uznat, že když jste v lehkém sedu nebo třeba jen v předklonu, tak nemáte šanci to vysedět, je to jako chvat bojového umění, prostě s vámi praští o zem a ani se u toho nenadře. Čeká na příležitost a ve chvíli, kdy máte těžiště vepředu, cukne vzad. A teď si představte, že toto udělá ve cvalu hned za oxerem gymnastické řady. Mě osobně položil mockrát a to na něm moc nejezdím. Jeho rekord je tuším 6x během půlhodiny... a to byl důvod, proč se dostal na jatka. Byl údajně nejezditelný.

Každopádně patřil oddílu, ve svých 6 letech chodil s mamkou drezury stupně "L" a skákal na hackamore parkury stupně "S" čistě, a tak byl nabídnut k prodeji. Mamka tehdy měla svého koně (a živila i mého poníka), prostě nebyly peníze na to, aby jej koupila. Už byl kupec, papíry, dojednaná cena - včetně toho, že klká... a osud tomu nechtěl, aby se ti dva rozdělili.

Nairob přišel z ohrady s přeseknutou šlachou na pravé zadní noze. Druhý kůň mu skočil do nohy a předním kopytem jej zranil. Veterináři jej nějakou dobu léčili, ale nakonec se shodli na tom, že jsou dvě možnosti, buď Brno nebo jatka. Na kliniku už nebyly peníze. Oddíl by jej nechal utratit, a tak mamka prodala svého koně a zaplatila za Nairoba jeho jateční cenu. V době, kdy s hlavou v dlaních nevěděla co dál, nám osud přivál na dvůr veterináře. Byl u nás náhodou inseminovat jednu klisnu, pan MVDr. František Horník, který dal Nairoba dohromady. Kouknul na něj a řekl mamce, že operovat budeme zítra. A tak jsme poznali našeho veterináře. Tady to zkrátím, v boxe byl zavřený bez přerušení 3 měsíce.

Nairo konečně mohl opustit box, s podmínkou že nesmí běhat. Nemáme kolotoč, tak mamce nezbylo nic jiného než na něj sednout, protože na ruce by to nedopadlo dobře. Šlacha srostla dobře a držela - protože to rodeo co nastalo... doteď nikdo nechápe, že z něj nespadla. Nairob se úplně uzdravil, začal opět závodit a znovu vyhrával. V roce 2007 se s mamkou v rámci doprovodného programu mistrovství světa v těžkém tahu zúčastnil exhibičního skoku mohutnosti, ve kterém jako jediný bezchybně překonal úctyhodnou výšku 185cm triplebaru. A znovu přišel někdo s nabídkou a chtěl jej koupit, ale mamka ho nedala.

Jak šel čas tak mu síly ubývaly, jeho kamarád z ohrady odešel a Nairob zůstal sám, ve stádě, ale bez kamaráda. Začal kašlat a celkově nevypadal dobře. Po přeléčení se zjistilo, že má alergii, nesmí do boxu a místo ovsa dostává granule Th western complete. Od té doby, vyjma nějaké té virózy nekašle. Jeho absenci kamaráda vyřešilo hříbě, které se narodilo mé kobylce, upnul se na něj a dělal mu bodyguarda. Jak hříbě rostlo (má Samba) a prudilo, tak jej začalo spíše rozčilovat. Rozhodly jsme se, že v zájmu šikanovaných koní, i lidí kteří Sambu museli do a z ohrady vodit a stěžovali si na ni, že je nevychovaná (i když na mě si nikdy nedovolovala), poslaly jsme ji na čas na pastviny za hříbaty. A Nairo byl zase bez kamaráda. Měli jsme další hříbě po jiném hřebci, ale Nairobův zájem o něj nebyl tak výrazný. Začala jsem pátrat v rodokmenu Samby (má poloviční původ, takže to bylo složitější) a zjistila jsem, že Nairobův otec North Star VIII-30 je praděd Samby.

Jak tak neměl kamaráda začal častěji klkat. Připouštěcí přepážka v ohradě byla dle četnosti využití přejmenována na "Nairobova klkací přepážka". Dříve jsme se mu v tom snažili všemožně bránit, dokonce má odoperovaný "klkací" sval. Netrvalo mu to dlouho a naučil se to znovu s pomocí jiných svalů. A jelikož k tomu potřeboval oporu, tak do výběhu chodil s pevným náhubkem. Až jednou se vrátil z ohrady s poraněným čumáčkem, nejspíš od kopnutí druhým koněm... kdo ví, a jak ten materiál praskl, tak jej poranil. Mamka řekla dost a od té doby chodil do výběhu jen s těmi koňmi, jejichž majitelé souhlasili s tím, že i když klká, tak mu v tom nebudeme nijak bránit. Tady bych chtěla doplnit, že klkat nikdy nikoho nenaučil.

Přišlo období, kdy na tom byla mamka zdravotně špatně. Uvažovala, že jej prodá slečně z klubu, která na něm jezdila a hezky se o něj starala. Měla ho asi měsíc. Celý měsíc prokulhal, a tak jej vrátila. Zajímavé je, že jak jej vrátila, tak kulhat přestal. Mamka se uzdravila a začala znovu jezdit.

Znovu jsme řešili různá zranění, převážně kousance od druhých koní z ohrady. Nairo už nebyl tak hbitý, trochu mu otékaly přední nohy a ze stádových potyček, do kterých se občasně přimíchal, si přinášel šrámy a padal níže a níže v hierarchii stáda. Měl sice Sambu, ale ta si jako královna řešila své poddané. Nairo vypadal velmi staře, nikdy nebyl ten typ koně, který by ve výběhu běhal (šetřil síly pod sedlo), nicméně jeho cesty v ohradě byly v té době opravdu jen napajedlo - seno - voda a klkací přepážka (kde podle čtyř vystátých důlků trávil většinu času). Kdyby měl krokoměr, tak typuji že více jak 500 kroků po ohradě denně nenachodil. Přemýšleli jsme co s ním, nožky jsme mu začali na noc bandážovat a díky tomu otoky úplně zmizely. Zařídily jsme pro něj přístřešek doma na zahradě s tím, že jsme mu chtěli jako společníka pořídit kozu. První dny byl u nás spolu se Sambou, ale ta bohužel příliš nerespektuje ohradník, (nebo spíše jí nějaké to kopnutí stojí za tu "lepší" trávu za ním, či sousedovu jabloň), a tak jsem ji raději odvedla zpátky.

Nairobkovi je nyní 23 let, máme jej doma už více než rok, bez společníka. Občasně ho jezdíme se Sambou navštěvovat, ať má nějaký ten sociální kontakt. Když je u něj Samba na návštěvě déle než den, tak už se ksichtí, že bychom už mohly zase jet, že už jí má dost a chce svůj klid.

Měli jsme strach, přece jen byl celý svůj život ve stádě, a teď je sám. Ale je uvolněný, není takový protiva jaký byl, když byl ve stádě (hlavně už ho nikdo nešikanuje), je mnohem komunikativnější i vůči mně (a to se my dva zrovna dvakrát nemusíme). Ráno v 7 dostane snídani a pak si lehne do přístřešku, cca do 10 hodin hajá a pak se jde pást.

Pořídili jsme pro něj louku hned za našim pozemkem. Přes plot vidí sousedovu hospodárku, stádo ovcí, husy, nad jeho loukou, která je v kopci, je turistická stezka, kde hlavně teď za covidu je mnoho lidí, cyklistů a občas i nějaký ten motorkář. Má na louce oblíbené místo odkud pozoruje dění pod sebou, je odtamtud krásný výhled na Opavu, hlavně když se sešeří. Na zahvízdání přijde na večeři.
Po tom roce, co je doma, se nasvalil (na pastvu musí do kopce a napáječka je zase dole v přístřešku). Spolu s mamkou chodí na vyjížďky do lesa a v létě koupat do řeky. Celý ožil a vypadá tak o 10 let mladší než před rokem. Co je nejzajímavější - už rok jsme jej nikdo neviděli ani neslyšeli klkat.

Nairobku, doufám, že tu s námi budeš ještě dlouho...