Výjimečný Zephyr

Eliška nám napsala:

Zephyr *23.4.2004 (těžký teplokrevník, vhodný k tahu- neumí a ke všem jezdeckým disciplínám- umí, když chce)

Zephínka jsem potkala v říjnu 2011 po pro mě strašném roce plném ztrát, ale i radostí v podobě koňské holčičky Núr Bakhtiari, která se narodila mojí milované Nany. A protože nebylo na čem jezdit a tenkrát se mi ještě chtělo i sportovat, tak jsem hledala koníčka...Koní, sportovních, jsem několik viděla a nějak to nebylo ono a moje kamarádka mě vzala ke své kamarádce a tam byl ON. Vládce balíku, co měl v bříšku tak dobrý 4 balíky senáže, velkou hlavu, velký voči a byl černej a lysinku měl jako moje Nany.

Měl se ke mně a já k němu a když na mě pípnul při druhé návštěvě "huhůů", tak bylo jasno a 10.11.2011 byl můj. Ale protože jsem doma nechtěla přiznat, že jsem koupila dalšího koně a jaksi pro takového obříka nebylo hotové bydlení, tak jsme se nastěhovali ke kamarádce a já za ním jezdila, abych ho lépe poznala. No, začátky to byly ne úplně idylické, nechtěl mi dávat nohy, sem tam mě, nebo někoho jiného, odtáhl, sem tam někoho "povozil", ale já si stála za svým a postupně začala připravovat domácí osazenstvo na to, že vztyčíme další box a přijede nový koníček, koníček milý a malý a že to bude fajn.

Když Zefí přijel domů, nastal kapku šok, protože je 2x větší (těžší) než holky, při jeho 162cm kvh decimálka ve výkupu kovů ukázala 768kg. Ale i tak se náš chlapec zdatně zabydlel rozříjením Nany a no, však vy víte...i 17x denně se měli rádi (jak pravila bělovlasá babička z dřevěnky s hůlkou, co sedávala na zápraží a na ně viděla - hodně jsem se styděla, když mi to s šibalským úsměvem sdělovala). Poznáváním domova, denodenní péče otravné paničky se rychle uklidnil do módu "tady jsem doma a tohle je máma", od té chvíle máme nepřetrhnutelné pouto závisláčka mamánka a jeho mamky.

A protože nebyl čas ztrácet čas, začali jsme pracovat s pár karamboly, kdy mě odvezl jak špinavé prádlo a jali jsme se trénovat s naším nejlepším trenérem a kamarádem, protože se mi zachtělo licence. No Basťochů, Beganů a Tažnejch jsme si vyslechli až na půdu, ale i tak se jelo se Zephyrkem na zkoušky (zdatného zkušeného sportovního koně jsem samozřejmě odmítla) a byť si toho moc nepamatuju, jak jsem byla nervózní, absolvovali jsme se ctí a započala naše sezona první. První závody, vykládání v místě, kde i bega sport občas frčí a všetečný pán na něj kouká a povídá mi: "Slečno, ale tah těžké klády je až za týden." No, já jen pípla, že jdeme skákat a byla rozházená až na půdu. V první soutěži jsem odstartovala bez zvonce, v další soutěži, vyšší, čekala jak generál na přehlídce a hle, porazili jsme i trenéra a vysloužili si hezčí přezdívku a to Zetor (a ta sedí jak vyvíteco na hrnec). A pán, co nás chtěl hnát na tah klády se přišel omluvit a pogratulovat.

Cokoli mě kdykoli napadlo Zetůrek dělal a dělá, když jsem se nadchla pro dámské sedlo, tak jsme po pár trénincích jeli na MČR...a jak jsme dopadli, no přece hvězdně, celkově bronz v malé rundě a zlatíčko v Costume Concours d'elegance. Dovezli jsme 3 poháry a 7 mašlí, protože Zetůrek je okouzlující, nadšený, kreativní a neuvěřitelně líbezný švihák.
Poskákali jsme si za dost mašlí, projeli si sezonu working equitation vždy umístění první, či max druzí, užili si dámské sedlo, užili si spoustu opojné slávy a obdivu k tomu nádhernému koni.

Po velmi vážném zranění, ze kterého se díky péči všech vylízal a může normálně bezbolestně fungovat (modlila jsem se, aby žil bez bolesti, nic víc, nic míň.. a on běhá ) už nesportujeme, ale užíváme si sebe navzájem, užíváme si to, že se máme. Povozí mě, povozí mého muže nejezdce, děti...je takový aktivní skoro důchodce.
Tak, jak je dokonalý v uzavřených bezpečných prostorách kolbišť, hal a ohrad, kde i malé děti povozí za totální ignorace výstřelů z děl, tak je svým hysterickým autistickým opakem ve volném prostoru. Jak jde do lesa, tak stačí větévka, která byla předtím jinde a už to sviští, pytlík, jooo, ten prokletý igelitový pytlík, do lesa přece nepatří, stádo srnek dobrý, ty tam patří, ale košík na houby i s houbařem neee.
Taky nemá rád moc doktory....když tu měl zubaře, tak odnesl jeho, 2 pomocníky i venkovní box jak šneček ulitku. Když je čas odčervení, tak se nesmí přijít o moment překvapení, protože to odchází s plotem, nebo čímkoli, k čemuž je přivázán a je nutno koňo žirafu o 4 metrech výšky těžce uklidňovat, sprej na rány, no netřeba komentovat, ale jak jde o česání, olejíčky, je to naše princeznička miloučká čančavá. A když má bebí, štípnutí hmyzem, tak umírá (jako správný chlap) a mě tím k smrti děsí.

A čím je výjimečný, prostě sám sebou. Koně, jako je Zetůrek, by měl ve svém životě mít každý. Zetůrek je trošičku jiný, speciální, kapičku hysterický autista, když je něco jinak, ale je nejdobrosrdečnějším koněm, jakého znám, je neuvěřitelně ochotný a raduje se z každé blbosti, kterou vymyslím, jeho srdce je schopné obejmout celý svět. Když je zle, je tu a objímá, když se smějeme, raduje se s námi, když pláčeme, naříká s námi. Je to můj maličký chlapeček, můj mamánek, moje černé štěstí, jehož láska a dobrota otevírá spoustě lidem svět koní v tom nejkrásnějším světle a barvách duhy. Zetorek je vysněným koněm, krásný, chytrý, silný, zářivý, milující, oddaný a protože je opravdu speciální a jedinečný, tak je i trochu jiný.

Zetůrečku můj, chlapečku, buď prosím zdravý a takový, jaký umíš být jen Ty, děkuji Ti, že jsi, svět je díky Tobě lepší.