Co se do Koníčka nevešlo: Zázraky se dějí

Vzpomínáte ještě na naši soutěž z Koníčka? Jmenovala se "Staňte se spisovatelem!" a vy jste nám poslali spoustu krásných povídek. Také vám slíbili, že ti, co nevyhráli pěkné vánoční ozdoby, nemusí smutnit. Další zajímavé příběhy si budete moct přečíst v následujících číslech Koníčka nebo zde na internetových stránkách a všechna zveřejněná díla oceníme kalendářem od Christiane Slawik. Dnes vám představíme povídku Kateřiny Koubské s názvem Zázraky se dějí.

Zázraky se dějí

Chtěla bych vám vyprávět příběh, který začal takto: Byl jeden farmář a ten už byl hodně starý. Měl vnučku, které bylo 12 let. Jmenovala se Jasmín. Milovala zvířata, přírodu, své rodiče i dědečka. Nejvíce však milovala svého nejlepšího přítele Berta, zlatého retrívra, a kobylku jménem Naděje. Jasmín byla hodně velký živel, který nechyběl u žádné lumpárny, ale taky byla rozumná, aby poznala, kdy to přehnala, včas se omluvila a přiznala svou chybu. Jednoho dne onemocněla. Lékaři oznámili rodině, že jejich dcera trpí vzácnou nemocí, která je sice léčitelná, ale jen asi tak u poloviny pacientů. Léčba této nemoci je velmi drahá, a tak všichni čekali na zázrak, který, aniž by to někdo tušil, měl teprve přijít. Rodina neměla peníze na léčbu, a tak farmář prodal majetek. Jediné, co si ponechal, byla krásná bílá klisnička jménem Naděje. Ta vyrůstala na statku od narození, kdy jí při porodu zemřela matka a s Nadějí to vypadalo opravdu zle. Ale dobré srdce, láska ke zvířatům, trpělivost a především naděje pomohla kobylku dostat z nejhoršího a zachránit jí život. Dostala jméno Naděje a s ní jako by přišly na statek i lepší časy. Proto nechtěl starý farmář kobylku prodat, neboť doufal, že se vše v dobré obrátí. Jasmín nastoupila opravdu vysilující a náročnou léčbu, celá rodina se za ní každý den modlila a Jasmín se snažila být silná a statečná. Když už si lékaři nevěděli rady, rozhodli poslat Jasmín zpět domů na statek. Jasmín byla velice smutná, viděla prázdné pastviny, špatně obdělaná pole a prázdné stáje. Přesto se dokázala usmát, když spatřila svého chlupatého přítele Berta a taky nádhernou bílou klisničku. Bert ihned přiběhl přivítat svojí kamarádku a byl velmi jemný a opatrný, jakoby cítil, že je něco špatně. Ano, poznala to i Naděje. Hned, jak spatřila Jasmín, utekla z ohrady a začala svou malou přítelkyni očichávat, strkat jí hlavu do dlaní a vzorně čekat, zda jí Jasmín pohladí. Jasmín velice potěšilo, že její čtyřnozí přátelé nezapomněli na dny, kdy spolu vyrůstali, běhávali po stráních, k potoku a do lesíka, které patřily k pozemkům. Jasmín Naději objala, hladila jí dlouho po hlavě, krku a na plecích, zajela prsty do hřívy a cítila, jak z Naděje sálá teplo. Bert se přitiskl k Jasmín tak těsně, jak jen to nejvíc šlo, a Jasmín i jeho hladila a tiskla k sobě. Bylo to krásné a zároveň smutné vítaní. Rodiče jakoby tušili, co se mezi nimi odehrává, a tak vše sledovali z povzdálí se slzami v očích. Jen dědeček vážně pokyvoval hlavou, mnul si bradu a občas si prohrábl vlasy. Jako by něco tušil. Možná že tušil, možná to bylo jen věkem a zkušenostmi, které za svůj život posbíral, ale když viděl tuto trojku v objetí, rozhodl, že svůj pokoj v přízemí s francouzským balkónovým oknem do zahrady přenechá své vnučce a sám se přestěhuje do pokoje v patře. Své rozhodnutí sdělil rodičům Jasmín, kteří na něj s úžasem zůstali hledět. Oba dobře věděli, že dědovi chůze po schodech dělá problémy a snažili se mu celý nápad rozmluvit. Děda trval na svém, a tak všichni souhlasili. Netušili, že se děda nejen přestěhoval, ale zároveň i kobylku Naději přesunul do zahrady k oknům nového pokoje Jasmín. A tak kdykoliv Jasmín otevřela prosklené dveře, přiběhla jí Naděje okamžitě přivítat. Také Bert se celou dobu nehnul od své velitelky, ležel na posteli vedle Jasmín a upřeně jí sledoval svýma velikýma očima. Říká se, že zvířata mají dar. Dar rozeznat nálady, strach, radost, zlo, ale i nemoc. A taky mají dar léčit. Bert i Naděje chtěli moc své kamarádce pomoci a dodávali jí svojí sílu a energii, kterou měli opravdu na rozdávání. Stav Jasmín se začal pomalu zlepšovat. Už netrpěla takovými bolestmi, v noci klidně spala a vrátila se jí chuť k jídlu i dobrá nálada. Všichni si všimli změny, rodiče i lékaři byli velmi překvapení rychlým zlepšením. Lékaři to označili za zázrak, neboť léky už dávno předtím nezabraly. Během roku nemoc zmizela úplně. Jasmín zase vesele běhala se svými zvířecími kamarády, farmě se začalo dařit, Naděje čekala své první hříbě, na které se všichni moc těšili, a Bert dostal psí kamarádku Erin. Jasmín byla šťastná, věděla, že nejen zázrak, ale také víra a láska jí pomohli k uzdravení. Tento příběh jsem vám vyprávěla pro poučení. Nikdy se nevzdávejte, neztrácejte naději a věřte na zázraky. Vždyť zázraky se pořád dějí.

Kateřina Koubská

Líbila se vám povídka? Podpořte autora komentářem pod článkem, jistě ho to potěší!