Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu (17)

Již více než deset let oblékám vždy 5. prosince čertovský kožich, nasazuji růžky a obcházím se svými "svatými" kamarády - Mikulášem a andělem - rodiny, které si nás pozvaly. Od té doby, co mám vlastní domácnost, se vždy toho 5. prosince namotivuji naklizenými obývacími pokoji a kuchyněmi, ověnčenými vánoční výzdobou a začnu šílet.

Nakoupím všemožné vánoční kýče a pustím se do zdobení.

Jednou mě to popadlo ta,že jsem se pustila i do výzdoby stájí.
Každému koníkovi pěkně nazdobenou větvičku na box.Majitelům stáje se moje iniciativa také zamlouvala.

Pak ale den či dva před dnem štědrým pucuji koníka, on mi oplácí něžným okusováním - říkám si, tomu tedy nějak voní z huby, co je to? Jehličí?!

Jehličí! S hrůzou koukám na vrata od boxu - výzdoba pryč. Umělé ozdoby na zemi - všechny? Sakra, co tam ještě mohlo být? Mašle! Typická červená vánoční mašle, ta chybí.

Opotila jsem se po těle. Na mysli vytanuly věty, že i zrnko písku může někdy způsobit koliku. Co mašle?
U koní jsem zůstala do noci - byl klid.

Štědrodenní místování se mi protáhlo - otáčela jsem každý koblížek nejmíň dvakrát. A byla tam. Hned v několika koblihách, pečlivě rozkousaná, červená vánoční mašle.
Díky koníku.

Ten rok jsem svůj největší vánoční dar dostala už před štědrovečerní večeří.

P.S. Výzdobu maštalí jsem nevzdala, jen materiál od té doby používám 100% pro koně jedlý  :-)

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.