Patagonie z koňského hřbetu
Patagonie je obrovské území táhnoucí se po obou stranách jihoamerických And, tvořící spolu s navazující Ohňovou zemí nejjižnější části Argentiny (kromě klínu Antarktidy, patřící rovněž Argentině) a Chile. Nehostinná, větrem sužovaná krajina dlouho zůstávala téměř nedotčena kolonizačními snahami evropských mořeplavců. Na konci 19. století však došlo k zásadnímu obratu zavedením chovu ovcí, později pak objevením ložisek ropy. Dnes je jedním z nejdůležitějších pilířů patagonského hospodářství turistický ruch.
„Proč mi tedy ta pustá země, a zřejmě nejen mně, pořád nejde z hlavy? Těžko se to vysvětluje, ale mohlo by to zčásti být tím, že povznáší obzory mé představivosti.“
Charles Darwin
Esteban na svém dvacetiletém valachovi.
První, co na vás mocně zapůsobí, když vyjdete z budovy mezinárodního letiště v Calafate, a to doslova, je neustávající silný vítr. My jsme navštívili Patagonii v listopadu, čili v době, kdy je zde jaro v plném proudu, a v tomto období tu fouká opravdu nepřetržitě. Tomuto větru je přizpůsobena i celá krajina: vegetace je zde nízká, přitisknutá mezi kameny, tráva roste po směru větru a stromy najdete jen v závětří v terénních nerovnostech nebo v okolí lidských obydlí. My jsme tuto oblast provincie Santa Cruz navštívili kvůli jednomu z největších turistických lákadel Argentiny, ledovci Perito Moreno, nacházejícím se v národním parku Parque Nacional Los Glaciares. Je to jeden ze dvou jihoamerických postupujících ledovců a jeden z mála takových na planetě: v zimě postupuje rychlostí přibližně 7 cm za den. Z jeho čela se odlamují ohromné kusy ledu a s velkým rachotem a duněním se řítí do vody jednoho z ramen jezera Lago Argentino. Cestou z Calafate do národního parku se můžete kochat typickými obrázky této divoké krajiny: kamenité pláně porostlé tuhou trávou a nízkými trnitými keři, modř ledovcových jezer a vzdálené zasněžené hřbety And. Celá oblast je závislá na chovu ovcí a v době od listopadu do března (patagonské jaro a léto) žije ze záplavy turistů. Tomu se přizpůsobila i řada místních obyvatel: kromě spousty agentur nabízejících výlety k i po ledovci nebo plavby podél čela ledovce tu také na mnoha estanciích (my bychom asi řekli farma nebo ranč) nabízejí ježdění na koni. A kdo z Čechů, jejichž koníčkem je kůň, by dokázal odolat?
Dos Vasos - patnáctiletý valach.
Ani já jsem samozřejmě neodolala. Na Estancii Rio Mitre, patřící rodině Echeveríů (ch čti jako č), nabízejí tzv. cabalgaty, a to ve dvou variantách – dlouhá a krátká. Já jsem si vybrala tu dlouhou, obnášející 4 hodiny jízdy na koni plus oběd pod širým nebem. Na estancii jsem dostala horký čaj a majitel ranče Esteban vyprávěl o zajímavostech v okolí. Bohužel pouze španělsky, takže já se svou základní angličtinou jsem mohla pouze dedukovat. Pochopila jsem ale, že nedaleko se nachází staré indiánské naleziště, kde je možné objevit kamenné hroty šípů staré dva tisíce let a také naleziště fosilií, jejichž ukázky nám Esteban předvedl ve vitríně. Obojí jsem později měla to štěstí vidět v reálu. Pak už jsme se vydali ke koním, kteří trpělivě stáli nasedlaní a nauždění u ohrady. Dva „spoluturisté“ odjížděli na krátkou cabalgatu, která je i pro nejezdce, protože koně vám u hlavy vede vodič. Já jsem jela sama jen v doprovodu Estebana. Můj kůň se jmenoval Dos Vasos („dvě sklenice“) a byl to pěkný tmavý hnědák, vysoký cca 150 cm, silný a k mému údivu dost nakrmený (pastva je tu opravdu sporá a přikrmování tyto koně neznají). Hlavu měl poměrně výrazně klabonosou, což je zřejmě pozůstatek po španělských koních přivezených mořeplavci. Esteban mi názorně ukázal, že otěže musím držet v jedné ruce a používat neckreining čili překládání otěže přes krk, na klasické držení otěží kůň nereagoval. Pro mě, odkojenou drezúrou, to byla úplně nová zkušenost a musím říct, že vůbec ne nepříjemná. Koník chodil na úplně volné otěži, cestu, která byla místy hodně kamenitá, si vybíral sám a reagoval skutečně „na myšlenku“. Ochotně a bez pobízení klusal pomalým nevýrazným klusem, který se dal velmi příjemně vysedět (v klusu se zde nevysedává) a cválal velmi pravidelně a celkem svižně. Dokonce bylo možné ve cvalu vést koně jednou rukou na volné otěži a druhou rukou fotit! Jaká úžasná změna oproti drezúře! Než jsem si to stačila pořádně vychutnat, dojeli jsme na břeh jezera, kde před dvěma tisíci lety sídlili Indiáni. Tady jsme z koní slezli a hledali stopy jejich dávného osídlení. A další zkušenost: koně tu neumí chodit za otěž, vodit se nechají jen za ohlávku a provaz, které mají pod užděním a uvázaný kolem krku. Když ho vezmete za otěž, prostě stojí jako zařezaný a ani se nehne. S hledáním jsme nakonec byli úspěšní, našli jsme dokonale opracovaný kamenný hrot, několik mlecích kamenů na obilí (zřejmě, naše dorozumívání s Estebanem bylo krkolomné, ale o to veselejší) a kámen s důlkem, do kterého se prý zasazovala dřevěná hůlka při rozdělávání ohně pomocí tětivy. Všechny nálezy jsem si mohla vyfotit a pak je Esteban zase vrátil, kde byly. Žádné šup s tím do kapsy, také docela příjemná změna oproti Česku. Pak jsme znovu nasedli a popojeli o kus dál, kde byla zem kamenitější a vypadala jako nějaké dávno vyschlé říční koryto. Znovu jsme sesedli a tentokrát jsme byli na zmíněném nalezišti fosílií. Všude okolo leželi doslova závěje zvláštních dutých kamenných trubiček, velkých asi jako prst. Po delším a komickém dorozumívání s Estebanem jsem pochopila, že se jedná o schránky nebo kolonie jakýchsi dávných jednobuněčných živočichů (no, zkuste to pantomimicky vyjádřit!). Místo bylo opravdu vyprahlé a nehostinné a mezi kameny rostlo jen pár nízkých rostlin, některé zrovna byly v květu. Protože jsem je chtěla vyfotit z jejich „perspektivy“, lehla jsem si na břicho na zem. Koně jsem nechala stát, vždyť kdyby odešel, tak stejně půjde jen k Estebanovu koni. Ale on se ani nehnul. Koukal na mě a ani se nesnažil najít si mezi kameny něco k zakousnutí! Opět jsem si vzpomněla na naše koně doma – jaký rozdíl! Vím, že westernoví jezdci teď možná řeknou – normálka, ale tohle byl turistický kůň, jak my říkáme „drndák“, ale fungoval tak, jak já jsem to ještě nezažila.
Bez komentáře...
O kus dál jsme se dostali pod vrcholkem nízkého návrší do závětří v malém hájku (široko daleko jediné stromy)a tady Esteban připravil oběd. Byla to opravdu nádhera, sedět po jídle na kmeni padlého stromu, v ruce plechovku kokakoly, rozhlížet se po té úchvatné krajině, opodál stojí uvázaní koně, naprosto klidní, ani kopytem nehrábnou… Když jsme opět vyjeli, uviděli jsme v dálce stádo polodivokých koní, kteří patřili Estebanovu bratrovi. Koní byla dobrá padesátka a sestávali z několika „rodinných skupin“, tvořených vůdčím hřebcem, klisnami, hříbaty a několika valachy, kteří byli očividně pouze trpěni. Všichni se sešli u napajedla tvořeného mělkým zákrutem řeky. Rozjeli jsme se tryskem k nim a pak začalo to nejúchvatnější: začali jsme koně honit. Snažili jsme se jednu rodinnou skupinu koní oddělit a zahnat ji do ohrady u estancie. S první z nich se nám to nepovedlo, i když jsme ji hnali docela dlouho, Esteban ji držel ve směru a já jsem se vracela a popoháněla opozdilce. Můj kůň měl tuto práci očividně v krvi, dokázal z rychlého cvalu udělat obrat na podsazené zádi o téměř 180 stupňů, aniž by měl člověk pocit, že musí opustit sedlo, a opět vycválat, do trysku ho stačilo trochu „vyjet“ otěží jako to dělají dostihoví jezdci. Byla to nádhera naprosto nepopsatelná a dokonce jsem se přistihla, jak „po kovbojsku“ halekám. Fascinovalo mě, že našim dvěma koním, těm neskutečným dříčům, už bylo patnáct a dvacet let a přesto, kromě toho, že byli úplně zpocení, neprojevovali žádné známky únavy. První skupina nám tedy utekla, ale u druhé už nám pomohl plot, táhnoucí se stovky metrů od estancie. Hnali jsme koně podél plotu, Esteban z boku a já zezadu, až jsme je nakonec dohnali až do ohrady, kde je Esteban zavřel. Naši koně se okamžitě zklidnili a jen z propocené srsti by člověk poznal, jakou práci mají za sebou. Chvilku jsme je nechali stát, pak jsme je odsedlali a pustili. Odcválali ke svému stádu někde na pláni.
Hřebec Padre.
Já jsem mezitím obcházela ohradu a lovila fotky. Koně měli nejrůznější barvy, strakoši v mnoha kombinacích barev, albíni, plaváci…Vůdčího hřebce jsem si pro sebe pojmenovala Padre a byl to nádherný kůň, čistokrevný criollo (ll čti jako ž). Esteban ho potom z ohrady pustil a začal lasovat jedno z hříbat, odhadem tak 2-3 měsíce staré. Chytil ho do lasa a položil na zem. Pak mě zavolal do ohrady a spolu jsme ho hladili, dokud se neuklidnilo. Potom mu smyčku opatrně sundal z krku, hříbě ještě chviličku leželo a pak vyskočilo a uteklo. Padre mezitím kroužil kolem ohrady, odmítal opustit své klisny. Esteban nakonec stádo vypustil a všichni zmizeli někde v dálce. Dívala jsem se za nimi a záviděla jim tu volnost a prostor.
Výžeh čistokrevného criolla.
Krásný den na estancii jsem zakončila ještě pečeným skopovým a s těžkým srdcem se rozloučila. Na patagonskou estancii a úžasné koně nikdy nezapomenu.
Imprinting po argentinsku.
Nashledanou, Patagonie!
