Sultán a Carmen: N-N-N čili Vyhnání od stáda

Dřív nebo později každý koník přijde na to, že člověk je oproti němu beznadějně pomalý. Co je mi platný hlas, co je mi platná metoda PRST, když to pomatené zvíře běhá kdesi v dáli ohrady a zvysoka na mě kašle. Z milého koníčka se v okamžení stal Naprosto Nechytitelný Ničema, který pochopil, že když ho Nechytím, tak jej ani Neponížím a tudíž Nepotrestám.

Nechytím
Byli jsme se Sultánem ve stájích, kde s námi bydlel tehdy tříletý valášek Elektron. Hnědák, na teplokrevníka hodně mohutně stavěný a zrovna tak ve věku, kdy si začínal prosazovat svoji osobnost. Jeho majitel se u něj ukázal nanejvýš třikrát do roka, stájník byl sedmdesátiletý děda a ježdění obstarávalo útlé děvče. Milý koník měl všechny předpoklady pro to, aby si začal na lidi dovolovat a že každé příležitosti více než bohatě využil! Protože chodil do výběhu s kobylkou, kterou jsem jezdil – Sultána jezdila žena – měl mě takříkajíc po ruce. Prozatím jsem s ním neměl problémy, poslechl. Nicméně tou dobou už měl na kontě několik zle pokopaných lidí, nějaké ty kousance, pády ze sedla, útěky.
Myslel si o sobě, jak je dobrý, jak má ty pomalé a slabé lidi na háku. Až do dne, kdy jsem po vyjížďce vedl kobylku do výběhu. V jedné ruce koně, v druhé elektrický ohradník, na sobě kouzelnou vestičku a hnědák si to žene, že všechny dobroty jsou jeho. Pohybem ruky s roztaženými prsty jej otáčím kolmo k sobě, abychom mohli projít a rychle zavírám ohradu. Dávám odměnu kobylce, v tom se hnědák točí zadkem, kopyta letí. Zakláním se. Naštěstí netrefil. Když vidí, že se nehroutím k zemi, nabírá rychlost a pryč ode mne. Dobře ví, že ho nedohoním a myslí si, že ujde trestu. Nechytitelný kůň, to už znám.
Nechytitelný kůň, to byla oblíbená hra Sultánových jinošských let. Její nejdokonalejší podoba spočívala v tom, že přišel až k ruce s houskou, bleskově ji sebral a než jste se stačili natáhnout po ohlávce, zmizel v prachu. Jednou jsem měl také rozvernou náladu, tak jsem hrál s ním, jenže angloarábek má lepší kondičku, takže mně záhy uštval. Kamarád byl lepší běžec, dokázal hrát skoro hodinu, než odpadl. Tenkrát to byla opravdu oboustranná hra. Jenže problém zůstal, jak chytit něco nechytitelného?

Neponížím
Oba případy by vyřešilo nějaké to ponížení, jenže jak to udělat? Řešení spočívá v tom, že provinilce vyženu od ostatních koní. To je věc, která je jim z hloubi duše protivná, neboť mají hluboko ve své přirozenosti zapsáno Drž se ve stádu. Osamocený jedinec je mnohem zranitelnější a dobře to ví. Věděl to i Elektron, jenže mu to bylo fuk, protože si myslel, že budu chvíli nadávat, mávat rukama a pak stejně odejdu. Alespoň tak to až doposud probíhalo. Přepočítal se. Sundal jsem z ramen vestičku a roztočil ji nad hlavou jak kovboj laso. Toho se lekl, zrychlil a frr na konec pastvin. Odpojil se od zbytku koní. A to byla ta pravá chvíle pro mě, protože od tohoto okamžiku jsem mu už nedovolil, aby se pásl a naopak ho neustále nutil k běhu. Zároveň jsem se ale pohyboval tak, abych mu znemožnil návrat ke koním. Ti mezitím pochopili, co dělám, a v naprostém klidu se seskupili na jednom místě. Spolupracovali. Když se mi nepovedlo provinilce vyblokovat a on mne oběhl a dostal se k nim, mohl jsem ho opět vyhnat – žádný neběžel s ním, žádný se neznepokojoval mými prudkými posunky. Mezitím Elektron vzdoroval. Hlavu až v oblacích, ocas vztyčený, nohy jak na pérách, prostě sebevědomá hrdost sama.
Asi tak po deseti minutách vyhánění od koní mu viditelně klesá sebevědomí a začíná se dostavovat pochopení, že tentokrát je zle a že to ten dvounohý podivín myslí opravdu vážně. Hlava se dostává do normální jezdecké polohy, ocas visí, pohyb je vláčnější, takový kočkovitější. Právě mě začal brát vážně, přinejmenším jako rovnocenného partnera. Proběhlo ponížení. U rozverně nechytitelného Sultána by to stačilo. Jenže v případě Elektrona je to málo, za úmyslné kopnutí po člověku musí přijít trest.

Nepotrestám
Můj tlak na vyhnání od stáda pokračuje. Po několika málo minutách Elektron sám zpomaluje, sklání hlavu k zemi a olizuje se. Naznačuje mi pasení, říká, že už nechce měřit síly, protože uznal mojí převahu. Zklidňuji pohyby, ruce svěsím k tělu a mírně skláním hlavu. Říkám, že nabídku podřízení přijímám a že už také nemám zájem na dalším klání. Zdánlivě všechno skončilo. Ve skutečnosti musím své vítězství zpečetit tím, že Elektrona přivedu zpátky do stáda.
Kůň v tuto chvíli vždycky stojí čelem ke stádu tak, že koně jsou asi o třicet stupňů šikmo vlevo či vpravo od prodloužené osy jeho těla. Mírně se předkloním, trochu skloním hlavu a jdu pro něj tak, abych se blížil z druhého šikmého směru. Představme si písmeno Y. Kůň stojí v místě rozdvojení čar a kouká se na vrchní okraj tohoto časopisu. Stádo je na jednom rameni písmenka, člověk jde ve směru druhého ramene. Po ypsilonu však nedojdu až ke koni, asi tak patnáct metrů od něj se stočím nejprve rovnoběžně s osou jeho těla a pak kruhem k němu. Cílem je, abych nešel proti němu, to by chápal jako výzvu, ale kruhově se stočit bokem a pak se dostat na krok před něj a zády k němu. Tím mu jako nadřazený jedinec přátelsky nabízím rameno, aby se ke mně mohl připojit a následovat mě. Výzvu k následování ještě zpravidla doplním hlasem. Nikdy ne pamlskem, tím bych se v koňských očích beznadějně shodil, stejně tak kdybych použil vodítko.
Pokud se to povede, koník se sám vydá v člověčích šlépějích. Když ne, tak byl ještě málo ponížen a je potřeba jej opět vyhnat od sebe i od stáda a počkat na další nabídku podřízení. Elektron dvakrát podváděl a myslel si, že mě oblafne. Napotřetí už to myslel opravdu vážně a nechal se dovést zpět ke stádu. Od té doby poslouchal jak hodinky a nikdy už si ke mně nedovolil nic, čím by se prohřešil proti slušnému koňskému vychování.

Zdraví Sultán a Carmen