Sultán a Carmen: Třicet vteřin navíc

V našem časopise jste již několikrát mohli číst články, pod nimiž byli podepsáni Sultán a Carmen. Tento skutečně čtivý materiál vám dnes nabízíme také zde a nebude to jen pro tentokrát. Dozvíte se například, že podle Murphyho zákonů je jezdectví míra neposlušnosti koně přímo úměrná počtu přihlížejících, na které chceme udělat dojem, a že zemská gravitace působí tím silněji, čím je bláto odpornější a rajtky světlejší. Jinak řečeno - čas od času koně popadnou zvířecí vrtochy a člověk si připadá, jak na hřbetě obyvatelky skotského jezera Ness.

Ty to rád uděláš...
Viděl jsem krásnou příhodu rozverného zlobení. Drobná slečna, vysoký valášek a nasedání. Děvče si přivede koně podél svahu, jde k jeho levému boku, že nasedne, zvedne levou nohu a šup, kůň stojí kolmo ke svahu. Jezdkyně se postaví oběma nohama na zem, udělá s koněm kroužek, postaví jej podél svahu, jde k boku koně a šup, kůň je zase kolmo. Následuje nové kolečko, postavení podél svahu a – nic. Kůň stojí kolmo. Aniž by se rozčilovala, slečna jde na čtvrtý okruh, staví koně ke svahu a – správně, kůň stojí kolmo. To už si říkám o nohu (slečny, ne koně) a vyhazuji ji do sedla. Ona klidným hlasem s těžko skrývaným uspokojením pronáší okouzlující větu „a teď budeš trpět, jdeme na obdélník cvičit drezuru.“ Koník si zažertoval nevhodným způsobem, takže bude na oplátku trochu ponížen. Aby se nevhodné žertování a vůbec všelijaké to zlobení postupně umenšovalo, je potřeba být důsledně otravný. Slečna z mé příhody to věděla, a kdybych ji sám neukrátil trápení, nakonec by toho valáška udolala svou vytrvalostí.
Jedno období Sultánova života by se dalo nazvat oslovské. Pokud jsme na něj byli dva, tak chodil na vodítku jako pejsek. Dobře věděl, že když se bezdůvodně zastaví, tak ho ten druhý může pobídnout do kroku. Jakmile ale na něj byl člověk sám, zmezkovatěl. Zastavil se, chvíli zíral do dáli, pak se začal nudit, zívat, ale neudělal ani krok. Dodnes nevím, co ho k tomu vedlo. Zato vím, kdy to skončilo. Byl krásný letní den, sluníčko hřeje, tak jsem využil příležitosti a Sultána na dvoře před stájemi umyl hadicí. Chtěl jsem ho pak dát do boxu, neb ve výběhu by se okamžitě vyválel v prachu, takže se jdeme vyvodit, aby uschnul. Za pár minut jsme na louce pod lesem, hřbet a krk je za tu chvilku suchý, obracíme k domovu a najednou mám na konci vodítka paličatého osla. Chceš stát? Na tak si stůj, schválně jak dlouho tě to bude bavit. Po pěti minutách, kdy stojíme na místě, a já nedovolím pasení, se tvrdohlavec dává do kroku. Hurá, to tě to přešlo brzy, jásám v duchu. Po pěti metrech je na vodítku osel. Stojíme, nepaseme se. Další metry, další osel. Zatímco cesta tam trvala nanejvýš deset minut, cesta zpátky způsobem „co krok, to mezek“ trvá přes tři hodiny.
Opravdová zkouška mého odhodlání však přichází o dva dny později, kdy se na téže louce všechno opakuje. Svižným krokem tam, otočka, osel. „Už tě to zase chytá?“ posměšně utrousím a klidně čekám, až se osel promění nazpět v koně. Sotva po minutě se dává do kroku. Ještě asi třikrát nakrátko zaosluje, to aby sám před sebou úplně neztratil tvář, nicméně tohle chování s konečnou platností vzdává. Moje vůle byla proti jeho a on prohrál. Přitom však pochopil, že jsem vytrvalejší a odhodlanější.
Časem samozřejmě vyzkoušel ještě několik jiných nápadů, jak si věci řešit po svém a jak u toho nebrat na vědomí člověčí názor. Pokaždé jsme zachovali klid a důsledně ho se svým přáním otravovali tak dlouho, až to vzdal a vyhověl. Dnes už ví, že nemá smysl stavět si hlavu a vzdorovat, protože jinak ho budeme mořit, dokud neudělá, co chceme.

... a usmívej se, jsi šťastný
Ano, nejenom, že tě doprudím k tomu, abys mi vyhověl, ale ty to uděláš rád a s úsměvem! Vzpomínáte na bezhlavě pádícího koně z článku o jezdeckých pověrách? Tam na té louce mne nachytal takříkajíc se spuštěnými kalhotami. V danou chvíli mi stačilo, že zpomalil a nic se nám nestalo. Jenže on si nejspíš myslel, že na něj nestačím, takže to na mě tu samou vyjížďku zkusil znovu. Vzal to cvalem a pak rychlým klusem z kopce, takovým tím šicím strojem. Už měl dost zkušeností na to, aby věděl, že tohle většinu jezdců rozhází. Chyba lávky, nevadí mi to. Zato jsem se dožral a řekl si, že když chce běhat, tak mu to dopřeju, ale bude to mít štábní kulturu. Vmžiku jsem si vybral to nejsvažitější místo, v duchu načrtl obdélník a začala práce. Velké kruhy, vlnovky, osmičky, malé kruhy, změny směru, esíčka a další cviky ohebnosti. Při prvním kruhu koník zjistil, že z kopce je to jen jedním směrem, pak jde do kopce. S jezdcem v těžkém sedu, buď cvalem nebo klusem, chtěl běhat, no ne? První čtvrthodinu zuří, kruhy jsou spíš brambory, ale to nevadí, najíždíme je znova a znova, na levou i pravou ruku. Druhou čtvrthodinu mne častuje zarputilou záští, kruhy jsou kruhy, zato projeté tempem Pendolina. Ještě pořád s úsměvem na líci si říkám, jak dlouho to vydrží. Třetí čtvrthodinu to pozvolna přestává vypadat jako dostih. Zase kruhy, osmičky, esíčka, kus proti kopci, kus po svahu dolů, cval je zapomenut, jen klus. Úsměv mi tuhne na líci, začínám mít dost. Jaktože to dávno nevzdal? Někdy kolem padesáté minuty mne udržuje v chodu už jen čirá zavilost. U vědomí toho, že tělo slábne, mysl vysílá do prostoru jedinou myšlenku „tak už zvadni,“ zatímco to zdánlivě neúnavné monstrum najíždí další sadu vlnovek. Vesmír vyslyšel mé volání, po vlnovkách následuje kruh, polovinu z kopce ještě kluše, v polovině do kopce už jde krokem, sklání hlavu. Podřizuje se. Ještě stihnu dát pobídku k zatočení domů a svaly samy od sebe povolují. Vyšlo mi to tak o třicet vteřin, ty jsem měl navíc.
Cestou do stáje krokujeme a já se vroucně modlím ke všem svatým, aby už nezlobil, jelikož by nebylo v mých silách mu v tom zamezit. Naštěstí jde co noha nohu mine. V následujících letech se ukázalo, jak moc byla akce úspěšná, neboť tenhle koník už nikdy s nikým bezhlavě neprchal. Postupem času mi došlo, jak moc je důležité za žádných okolností nikdy nepřipustit, aby kůň nad člověkem zvítězil. Jakmile koně přesvědčím, že i kdybych měl týden nejíst a nespat, i kdybych měl duši vypustit, tak ho přiměju, aby udělal, co chci a jak já to chci, rázem je po zlobení. Z jeho pohledu totiž nemá smysl zkoušet se prosadit vůči někomu, o kom ví, že je odhodlanější a vytrvalejší. I když třeba jen o pár vteřin.

Zdraví Sultán a Carmen