Kůň mého života: Andrea a Essina
Koněm mého života je kobylka Essina. Starokladrubská bělka, kterou jsem poznala na táboře. Od našeho seznámení už to bude nějakých sedm let. Byla to už starší dáma, která ale pořád měla velkou chuť do života. Patřila mezi nejklidnější koně, takže byla vhodná pro nejméně zkušené jezdce. A tak byla svěřena mně.
Když jsem se s Essí poprvé seznámila, měla jsem docela strach z neznáma. Ona mi však ukázala, že není důvod se obávat, byla opravdu hodná a klidná. Přeměřila si mě pohledem, asi usoudila, že jsem neškodná, vzala si ode mě mrkev a spokojeně chroupala. První společná jízda pro mě byla trochu šok, protože jsem do té chvíle byla zvyklá jen na drilování různých cviků na lonži, ale tady mě v podstatě posadili na koně a jeď. Pro mě v tu dobu nepředstavitelné. Po úvodní panice, kdy jsem chtěla okamžitě slézt, jsem zjistila, že mě to zvíře pode mnou docela poslouchá a až na pár výjimek jde tam, kam chci a kudy chci. Po prvních pár společných nervózních lekcích, kdy jsme spolu strávily zhruba nějaké tři až čtyři hodiny denně, myslím, že jsme si vzájemně sedly. Já jsem získala mnohem větší jistotu v samostatné jízdě, protože Ess mi byla velkou oporou. Mohla jsem jí důvěřovat, že nevymyslí žádnou lumpárnu.
Společně jsme s Essí absolvovaly celý desetidenní tábor, během kterého jsem se zlepšila v samostatné jízdě v kroku a klusu, naučila jsem se ji správně nasedlat a nauzdit, byla jsem na svém prvním plavení, u kterého se Ess neskutečně šklebila, natrénovaly jsme společně jízdu zručnosti na závěrečný den, kde jsme musely zvládnout projít prostor vymezený pomocí kavalet do tvaru písmene L, přenést vlajku z bodu A do bodu B a posbírat koňské „koblihy“ zastoupené tenisovými míčky do kolečka a doběhnout do cíle (samozřejmě bez koně, toho jsme před stanovištěm odevzdali a pak si pro něj doběhli do cíle).
Následoval náš poslední společný, a zároveň slavnostní den. Ess jsem si náležitě vyčistila, jako na potvoru se večer před soutěží vyválela v blátě, takže jsem měla o zábavu postaráno. Naštěstí to šlo docela dobře dolů, stihla jsem Essí zaplést mřížku na hřívě. A šlo se na věc. Nejprve nás čekala jízda zručnosti, tu jsme zvládly dobře, z L jsme nevyšláply, vlajku jsme přenesly rychle, jen ty koblížky mě potrápily. Bylo jich celkem pět. Když už jsem tři měla v kolečku, tak jsem tam čtvrtý hodila lopatou tak urputně, že mi tři ze čtyř vyskočily zpátky ven, a já mohla začít znovu. Do cíle jsem pak tak uháněla, že jsem se zastavila až o svého koně. Ovšem čas na předešlých dvou částech jsme s Ess musely mít moc dobrý vzhledem k tomu, že i přes moje zaváhání s míčky jsme se umístily na devátém místě, takže jsem získala svou první stužku (dekorovalo se prvních deset dvojic) a čekalo nás čestné kolečko. Následoval slalom ve skupinách po třech. Byla jsem strašně moc nervózní. Skupinky byly složené tak, aby v každé byli dva zkušenější jezdci a jeden nováček. Měla jsem proto velký strach, že to pokazím, cválat jsem neuměla ani rovně, natož ve slalomu, takže mi hlavou létaly myšlenky jen na to, že na mě budou holky v mém týmu naštvané, protože jsem pomalá. Ze samotného slalomu si pamatuji jen to, že u posledního kužele Ess trošku zakopla, a tím jsme ztratily rytmus. Pak si pamatuji akorát ten moment absolutní euforie, když náš tým vyhlásili na druhém místě! To jsem opravdu nečekala ani ve snu, dokonce jsem se nechala od kamarádky štípnout, jestli se mi to nezdá. Nezdálo. Získala jsem druhou stužku a absolvovala druhé čestné kolečko. Bodovaly jsme s Ess ten den, kde se dalo, a dostaly jsme od paní trenérky velkou pochvalu. Byla jsem na nás hrdá. Essina si ten den pochutnala na spoustě mrkví. Zasloužila si je.
Poté ovšem přišlo loučení a odjezd domů. Po tvářích mi tekly slzy a já nechtěla odejít. Znala jsem Essí deset dní, a přesto mi přišlo, jako bychom se znaly léta. I za tu krátkou chvilku mi hodně přirostla k srdci. Essí byla první kůň, kterého jsem si sama zvládla vést, byla první kůň, se kterým jsem zažila plavení, což byl velký zážitek, naučila jsem se ji správně nasedlat a nauzdit, získala jsem s ní své první jezdecké úspěchy. A i když to byla jen táborová hobby soutěž, dodnes pro mě ty dvě stužky hodně znamenají. Zabořila jsem tehdy Ess hlavu do hřívy a brečela. S Essí jsem se potkala ještě následující dva roky, kdy jsem na táboře byla, ale už jsem ji nejezdila, protože mi vybrali jiného koně.
Zhruba rok po našich úspěších jsem byla v kontaktu s holčinou, která chodila do jezdeckého klubu, a tak mi občas poslala fotku nebo video. Ovšem roky plynuly, kontakt se vytratil a tím i zprávy o Ess, což mě moc mrzí. V mém srdci a v mých vzpomínkách je ovšem stále a já jsem jí moc vděčná za vše, co mě naučila.
