Kůň mého života: Hana a Siglavi Pacara Barcia

Odmala mám ráda všechno živé, ráda chodím do přírody a vzhledem k tomu, že žiji se svými rodiči a sestrami na venkově, doprovázejí mně odmalička všechna u nás možná zvířata. Ne náhodou se jednou o Vánocích ke mně od Ježíška dostala velká encyklopedie koní. Byla to pořádná bichle, sotva jsem ji tehdy unesla, ale stálo to za to a koně se pomalu, ale jistě stávaly mým největším koníčkem. Postupem času jsem zjišťovala a sbírala čím dál tím více informací a díky tomu, že nedaleko od nás chovají závodní koně, tak jsem se postupně dostala od teorie i k praxi.

Vím, že chov koní je velmi náročná činnost, přináší nemálo starostí, ale také o to více radostí a zážitků. Tím mým prozatím největším zážitkem byl jeden nenápadný výlet do Kladrub.

Samo o sobě být na tak pro „hipology“ u nás významném místě je prostě zážitek nad zážitky. Nebudu tedy detailně popisovat pro většinu koňáků známé místo, ale mne chov starokladrubských běloušů a vraníků naprosto nadchl a ohromil. Místo je naprosto neskutečné, nádherně opravené, se spoustou lidiček, kteří pro kladrubáky doslova žijí. Společně vytvářejí nepopsatelnou atmosféru a zvláštní prostředí vzájemného pouta mezi lidmi a koňmi. Všudypřítomná lidská snaha, píle, um, po desítky generací předávané zkušenosti, tvrdá práce, schopnost překonat těžké zkoušky, podpořené odpovědností za zachování tohoto bohatství, nám říká jediné, že za to všechno starokladrubští koně stojí.

Po prohlídkách jsem se nemohla od tohoto místa odtrhnout a šla jsem se tedy projít po okolí. Nasávala jsem jako houba to prostředí, výběhy a v nich koně. Když jsem došla na křižovatku k Františkovu, objevil se ve výběhu vraník, který se pásl trochu mimo stádo. Opřela jsem se o ohradník a dívala se na něj. Po chvíli zvedl hlavu a pozorně mne sledoval a já zase jeho. Byl nádherný, ušlechtilý, ladný a vznešený zároveň. Chvíli to trvalo a já se chystala pomalu k odchodu, když najednou, nejdříve pomalu a později celkem rychle ke mně přes pastvinu přišel. Byla jsem dost překvapená, nepočítala jsem, že by stádo takto opustil, ale stalo se. A bylo to prima. Vidět ho docela zblízka, jak se mu pohybují jednotlivé svaly na těle, s jakou ladností potřásá hlavou a jak mu padají do čela jednotlivé prameny hřívy, slyšet, jak dýchá.

Pomalu se přede mnou zastavil, nejdříve pozorně nasával nozdrami, a pak přišel úplně blizoučko až úplně ke mně, nahnul se přes ohradník, jemně si mne očichal a začal se se mnou mazlit. Nechal se pohladit a jemně vískat a po chvíli i obejmout. Trvalo to snad celou věčnost… Chtěla jsem, aby to tak bylo navždy… Mezitím se postupně k němu přidali i další vraníci ze stáda, na místě už nebyl zdaleka sám. Celou dobu se však ani na vteřinu nepohnul, jen se stále více a více o mne opíral hlavou a pomalu přivíral oční víčka. Když už je měl pomalu zavřené, cítila jsem, že společně dýcháme ve stejném rytmu, že nám společně bije srdce… Pak na místo přijelo auto a z něj vystoupili další návštěvníci, kteří viděli ostatní koně blízko ohradníku a silnice a chtěli jít za nimi. Najednou jsem viděla v těch hlubokých tmavých očích slova „nechce se mi, ale už musím jít…“. Ostatní koně, kteří viděli přicházející lidi, pomalu odcházeli, a až jako poslední spolu s nimi i můj největší koňský kamarád. Dnes už vím, jak se jmenuje – Siglavi Pacara Barcia XI-29, že bude jednou tím nejlepším představitelem vraníků v Kladrubech… a vím také, že až jednou budu moci mít vlastního koně, bude přesně jako on…