Co se do Jezdectví nevešlo - Co je to paradrezura?
O tom, jak paradrezuristka Helena Kratochvílová získala na závodech žlutou stužku i přes to, že si zpočátku myslela, že už nikdy nebude jezdit na koni, jste si v únorovém Jezdectví již přečetli. Co je to paradrezura, jak dlouho se jí věnujeme v Čechách i to, kterak se závody pro handicapované jezdce vůbec rozhodují, si můžete přečíst v našem dnešním článku Jany Zenklové. A připomínáme - na našem Facebooku i v článku zde na webu si můžete prohlédnout ceny určené do tomboly Koní na Žofíně. Právě její výtěžek totiž bude věnován na paradrezurní mistrovství republiky.
Drezurní soutěže pro handicapované jezdce se začaly pořádat ve Skandinávii a Velké Británii v sedmdesátých letech. V roce 1987 se uskutečnilo první MS ve Švédsku a i díky tomu bylo parajezdectví uznáno Mezinárodním paralympijským výborem (IPC –International Paralympic Commitee). Ten potom jmenoval Mezinárodní paralympijský jezdecký výbor – IPEC – aby organizoval závody a rozvíjel parajezdectví po celém světě. Na Paralympijské hry byla paradrezura poprvé zařazena v roce 1996 v Atlantě. V roce 2006 přešlo parajezdectví od Mezinárodního paralympijského výboru pod Mezinárodní jezdeckou federaci – FEI (a tím i pod národní jezdecké federace) a stalo se její osmou jezdeckou disciplínou. A FEI se tímto krokem stala první mezinárodní federací, která řídí sport zdravých i handicapovaných. Další úspěch slavilo parajezdectví v roce 2010, kdy byly disciplíny paradrezura a paravozatajství poprvé zařazeny na Světové jezdecké hry v Kentucky.
V České republice se soutěže v paradrezuře pořádají od roku 1999. Od té doby se pořádá i mistrovství republiky a proběhlo i deset ročníků mezinárodních závodů, kde samozřejmě působí i zahraniční rozhodčí a další funkcionáři. Čeští paradrezurní jezdci se také od roku 2002 účastní paradrezurních závodů v zahraničí včetně ME a MS.
Jezdecký sport handicapovaných je založen na přesvědčení, že handicap jezdce by pro něj neměl být zásadní překážkou v jízdě na koni. Někteří handicapovaní jezdci (tak jako zdraví) mohou nalézt naprosté uspokojení při běžné práci na jízdárně a občasných vyjížďkách do terénu, někteří mají sportovní ambice a chtějí závodit. Záleží samozřejmě i na tom, která jezdecká disciplína je láká, co jim jejich postižení umožňuje a v neposlední řadě na tom, u koho a kde mají možnost jezdit. V parajezdectví je možné jezdit i soutěžit v disciplínách paravoltiž, parawestern,paraskoky, paravozatajství a paradrezura. Pouze v posledních dvou uvedených disciplínách se pořádají oficiální mezinárodní závody včetně ME a MS. A zatím jen paradrezura je i paralympijskou disciplínou.
Paradrezura následuje smysl a obecné principy drezury, řídí se obecnými pravidly a pravidly pro drezuru. Má jen některé specifické úpravy a doplňky, které se týkají především klasifikace handicapu a kompenzačních pomůcek. Paradrezurní jezdci mají také své úlohy vydávané FEI. Handicapovaní jezdci většinou nemohou používat svoje tělo k jízdě tak, jak je běžné, a proto veškeré provedení pomůcek musí být interpretováno „náhradním“ způsobem a pomocí vhodných, schválených a odpovídajících pomůcek. I z toho vyplývá, že úkolem rozhodčích paradrezury je hodnotit, jak kůň ten který cvik předvedl, ne jezdecký styl. Samozřejmě nic z toho, co parajezdec při jízdě používá, nesmí být pro koně bolestivé nebo mu jakkoliv jinak vadit.
Jezdci jsou v paradrezuře zařazeni podle svého handicapu do jedné z pěti skupin. Toto rozdělení provádí klasifikátor handicapu na základě přesně daných testů. Klasifikátor také doporučuje již zmíněné kompenzační pomůcky (např. použití hlasu, poutka na otěžích, uchycení třmenů, speciální úpravy sedla atd.) tak, aby jedci bylo umožněno dosáhnout požadovaného výkonu co nejlépe a se zřetelem na jeho bezpečnost a spokojenost koně. Použití povolených kompenzačních pomůcek se přísně sleduje. Jezdec nesmí použít nic jiného, než má zapsané ve své klasifikační kartě, kterou vystaví FEI. Někteří parajezdci velmi úspěšně soutěží se zdravými jezdci. Pak jedou samozřejmě úlohu jako ostatní, jen jim musí být umožněno použití jejich kompenzačních pomůcek. Klasifikace a možnosti ježdění i velmi postižených osob je ale téma na samostatný článek.
