„Jezdec nesmí svalovat své chyby na koně,“ říká trenérka Laura Helebrantová

Výkonnostní sport – to je dneska řehole. Platí to samozřejmě i pro skokové jezdectví, kde nestačí nadání, píle a houževnatost. Dobrých výsledků nedosáhnete bez výborného koně, dobrých podmínek a osvíceného trenéra. Laura Helebrantová, trenérka úspěšné mladé jezdkyně Veroniky Krajníkové, o tom ví své. A proto bylo poučné naslouchat jí, jak hovoří nejen o své svěřenkyni, ale i také o trénování obecně a o radostech i starostech našeho parkurového ježdění.

Jak se rodí šampión

Když si Veronika letos v březnu už podruhé přebírala na Žofíně cenu pro nejlepšího mladého jezdce v parkurovém ježdění, měla Laura pocit zadostiučinění a ocenění vlastní práce. Jak by ne – Veroniku s její sestrou Hankou začala trénovat už před dvanácti lety a byla jim nejen trpělivou trenérkou, ale také chůvou provázející je jejich dospíváním. Ví, že Veronika si své jezdecké ostruhy vysloužila především pečlivostí, která se jí nedá upřít. A samozřejmě i díky výborné třináctileté hnědce Cikádě, která jí doprovází na velkých závodech.

Letos Véra (jak jí Laura říká) přechází do seniorské kategorie, a to je podstatná změna. Uspěje? „V ženách je daleko větší konkurence, a proto bude Veronika muset být mnohem bojovnější a preciznější a ještě víc zapracovat na ovládání koní,“ říká Laura. Záležet bude také na zdravotním stavu Cikády a na tom, jak se Véra shodne s novou akvizicí stáje z Belgie. „V jezdeckém sportu jde vždy o souhru mnoha faktorů a stačí jedna jediná chyba, aby se člověk vyloučil z dalšího postupu,“ odhaduje další osud své svěřenkyně Laura.

A jak vnímá roli trenéra Veronika? „Laura pro mě vždycky byla a je osobností a v mnoha směrech i vzorem. Má přehled (Laura sama závodila v drezuře i ne skokových závodech – pozn. red.), stojí si za svými názory a přitom je ochotná i k diskusi a schopná naslouchat míněním druhých. Neříká jenom co a jak dělat, ale také proč to dělat. Umí poradit a odhalit důvod problému, když vám kůň optimálně nereaguje na pobídky. Též dobře odhadne schopnosti jezdce a jeho koně a tomu přizpůsobí trénink,“ říká Veronika na adresu své trenérky a v podstatě tím shrnuje i to, co jezdec od trenéra očekává.

Laura Helebrantová.

 
Trenér učí jezdce také pokoře

Kdy by měly děti začít jezdit na koni, aby to bylo vyhovující z hlediska tréninku? „V devíti, v deseti letech a na poníkovi. V dřívějším věku si ještě nejsou schopny dát věci do potřebných souvislostí,“ radí Laura a se smíchem dodává: „Ono jim to nejde úplně ani v těch deseti letech, ale přeci jenom v tomto věku to už jakž-takž zvládají!“

Nejdůležitějším předpokladem je podle ní to, aby dítě nebylo rozmazlené a bylo ochotné na sobě pracovat. „Mělo by být pohybově nadané a sportovně vedené - tedy schopné systematické práce bez emocí typu: tohle mě bolí a tamto nejde. Výhodou je, je-li dítě vyššího vzrůstu, neboť tím více a snáze koně ovládá a disponuje potřebnou fyzickou silou. Nezanedbatelnou vlastností dobrého jezdce je fair play chování vůči koni; vlastní neschopnost nesmí jezdec svalovat na zvíře, ale musí se naučit přiznat svoji chybu,“ dělí se Laura o své mnohaleté trenérské zkušenosti.

Pokud jde o vlastní způsob trénování, preferuje individuální přístup a bezpečnost. Snaží se své svěřence naučit základy klasického ježdění s uceleným pohledem na koně jako takového, ne jako na sportovní nářadí. „Trénink je dobré začínat na lonži, aby se jezdec přestal bát pohybů koně a zkoordinoval vlastní tělo dříve, než sám začne koně vést. Pak je třeba naučit se dobře ovládat koně ve všech třech chodech. Až potom můžete přistoupit ke skákání,“ tvrdí. A ještě jeden důležitý úkol musí prý dobrý trenér splnit – musí naučit jezdce určité pokoře, aby si uvědomoval, že vždycky se může objevit kůň, u kterého jezdec nedokáže plně využít jeho potenciál.

V trénování chlapců a dívek rozdíly nevidí, i když v jejich přístupu ano. Už malá děvčata mají v sobě zabudovaný jakýsi mateřský cit a o koně se pečlivěji starají. Pro holky je prý kůň něco jako živý plyšák, zatímco kluci upřednostňují vlastní zviditelnění a fyzickou námahu. A protože většinou chlapci mívají větší sílu, jde jim to lépe. „Někdy můžete slyšet, že sebetalentovanější holka se vyrovná průměrnému klukovi, já sama to však z praxe ověřené nemám,“ říká. Ale názor na to máte? tlačím ji k odpovědi. „Záleží na výběru koně. Je-li kůň dostatečně senzitivní, pak by mu to se ženou mohlo lépe fungovat než s mužem, protože ženy jsou jemnější. Jenže tak 70 % koní je spíš o síle…“ připouští.

Dobré podmínky tvoří prostředí i lidé

Veronika a Hanka Krajníkovy začaly trénovat s Laurou v roce 1996 v jezdeckém oddílu v Jinonicích. Jejich první velký kůň na parkury byl Orestes, časem k němu přibyla Camélie, Deklinátor… V roce 1997 přesídlily do Líšnice, kde zůstaly pět let až do dokončení rodinné stáje Accom, kterou v Třebotově u Prahy vybudoval jejich otec. Nevedla ho k tomu jenom snaha podpořit své dcery, ale také vlastní láska ke zvířatům včetně koní. Ostatně i teď ho můžete potkat, jak cválá na statném ryzákovi Cinnamon Boy v okolí jejich ranče. Radost a energii, kterou mu koně do života přinášejí, jim vrací sponzorováním různých jezdeckých akcí, včetně Českého skokového poháru, žofínských galavečerů apod.

Podmínky moderně vybavené vlastní stáje s krytou halou, venkovním kolbištěm a prostorným výběhem přinesly ovoce – Hanka dosáhla v parkuru na stupeň ST, Veronika na T, dvakrát zvítězila na Mistrovství ČR v mladých jezdcích, opakovaně se zúčastnila Mistrovství Evropy.

Dobré podmínky ale netvoří jen jezdecký areál, ale také lidé, který zde pracují. Libor Helebrant je zdejším správcem, obsedá koně z vlastního chovu a přiježďuje ostatní koně. Je to rajťák každým coulem – na koních jezdí od dětství a když se měl rozhodnout, kam půjde studovat, SOU v Kladrubech mu připadlo jako samozřejmá a jediná volba. V Kladrubech byl pak zaměstnaný a jezdil zde různé závody, vyzkoušel si i military… Po vojně se věnoval skokovému ježdění, pracoval u filmových koní a zúčastnil se natáčení českých pohádek a zahraničních filmů. Vidět skákat ho dneska můžete na některých závodech, kde ověřuje připravenost svěřených mladých koní. A co ho na této práci baví? „Je to krásný areál, u jehož zrodu jsem stál od začátku, Veronice se daří, štěstí jsme měli i na koně, o které se tu staráme,“ říká s uspokojením.

Na zkušenou do ciziny?

Náš rozhovor s Laurou se stočil také na slabiny českého parkurového jezdectví. Kde nás podle ní bota nejvíce tlačí? „Na první místo bych bez váhání zařadila nedostatek kvalitních učitelů jízdy na koni, kteří umějí poskytnout jezdcům dobrou průpravu,“ říká bez zaváhání. Za další bolavé místo označila nedostatek kvalitních školních koní, kteří  mají za sebou alespoň nějakou sportovní kariéru. „Většina koní ji získá pod jezdcem-profesionálem, který stejně jako majitel koně tlačí na to, aby byl kůň co nejdříve co nejlepší a přinášel komerční zisk. Proto přeskočí základní abecedu výcviku koně, vymáčkne se z něj, co se dá, a pak se kůň nabídne k prodeji. Jenže většinou takový kůň není dobře přiježděný, a tudíž není dobrým koněm-učitelem,“ rozebírá důvody tohoto stavu.

Rychlou cestu, jak se vymanit z tohoto začarovaného kruhu, Laura nevidí. Chce to prý čas. Čas na vyškolení co nejvíce dobrých cvičitelů a trenérů – v tom spatřuje první krok ke zlepšení situace. Určitě pomůže i to, že naši jezdci vyjíždějí na zkušenou do zahraničí, třeba do sousedního Německa. „Kontraproduktivní ale pro úroveň naší jezdecké vzdělanosti je pobyt v  prodejních stájích, kde není cílem vychovat dobrého koně, ale rychle a co nejvýhodněji ho prodat. Nejde přece o to okoukat v zahraničí triky, jak koně připravit na několik okamžiků. Cílem zahraničních stáží by mělo být naučit se systematicky využívat veškerý potenciál, který v sobě kůň má,“ říká Laura.

Text: Irena Šatavová