Všestrannost v rovnováze

Proč ve všestrannosti dochází k pádům koní, někdy s fatálními následky? K tomuto tématu se vyjádřil americký jezdec a trenér James C. Wofford. V souvislosti s několika fatálními úrazy jezdců a koní počátkem tohoto roku byl článek aktualizován.

Michael Jung, všestrannost, kůň, jezdectví

foto: Tomáš Holcbecher

Proč ve všestrannosti dochází k pádům koní, někdy s fatálními následky? Olympijský jezdec a trenér James (Jimmy) Wofford k tomuto tématu poprvé zveřejnil své osobní stanovisko již 14. 5. 2008 v americkém periodiku Practical Horseman. V souvislosti s několika fatálními úrazy jezdců a koní počátkem tohoto roku byl článek aktualizován a znovu zveřejněn dne 2. 4. 2020!

Jeden z textů Jacksona Browna říká: „Čekal jsem, až se něco stane… možná týden, měsíc, možná rok.“ Za mne „to něco“ byla nedávná série tragických nehod na třídenních závodech Kentucky Rolex. Není pochyb, že všestrannost je na rozcestí, a my bychom se měli ujistit, že se dál vydáme správnou cestou.

Pokaždé když analyzuji nějaký problémem ve všestrannosti, podívám se nejdříve na historii a potom porovnávám s ostatními jezdeckými sporty a s tím, co vypovídají o možnostech koní. Všestrannost se poprvé objevila na olympijských hrách v roce 1912. Následovalo několik změn formátu a v roce 1924 se formát ustálil na kombinaci drezura, terénní zkouška a parkur. Klasický formát soutěží zůstal pak prakticky nezměněn až do roku 2004, kdy byl na olympijských hrách v Aténách poprvé představen formát zkrácený.

Je důležité si uvědomit, že ačkoli docházelo k dílčím změnám ve formátu disciplíny, výška a šířka krosových překážek ani stanovené tempo se za dobu 85 let téměř nezměnily a teprve v „novodobé“ historii všestrannosti začalo nezvykle přibývat fatálních úrazů lidí a koní, které jsou bohužel stále častější. První smrtelný pád jezdce, který opravdu zacloumal celým jezdeckým světem, se stal v Burghley v roce 1999 (kůň se na jezdce převrátil po nájezdu ve velmi pomalém tempu). V návaznosti na to začala Mezinárodní jezdecká federace (FEI) promýšlet různá pravidla, která mají za cíl předejít skokům ze zastavení, resp. „příliš pomalého nájezdu“. A co teprve, až se dostanou k myšlence „příliš rychlého nájezdu“?

Rychlá jízda rovná se špatné skákání?

V poslední době se ozývá řada názorů, že nehody, k nimž nyní dochází, mají původ v tom, že „příliš rychlá jízda způsobuje špatné skákání“. To ovšem svědčí o naprosté neznalosti toho, co je správně trénovaný kůň (sebenesení, rovnováha) schopen překonat. Každý, kdo něco takového tvrdí, by měl příští sezonu vynechat Rolex a místo toho se jít podívat na Maryland Hunt Cup.

Maryland Hunt Cup je přes čtyři míle dlouhý dostih typu cross-country, při kterém koně překonávají pevné dřevěné ploty. Některé z překážek jsou až 4 stopy a 10 palců (cca 147 cm) vysoké a většina zbývajících má přes 4 stopy (cca 122 cm). Skutečně nejde o chybu… třetí, třináctý, sedmý a sedmnáctý skok jsou opravdu 4 stopy a 10 palců vysoké kolmé pevné skoky. Průměrná rychlost dostihu je více než 800 metrů za minutu. Pokud si myslíte, že koně nemohou skákat dobře ve velké rychlosti, měli byste si doplnit vzdělání. Rychlost není problém, problém je nedostatek rovnováhy. (Dříve jsem snil o tom, že bych jel se svým koněm Hunt Cup… dnes by mi přišlo jako ­noční můra, zda dokážu správně načasovat odskok! A přitom žokejové, kteří Hunt Cup jezdí, toto neřeší a najíždí skoky rychle… a úspěšně.)

Příště až budete mít chvilku času nazbyt a vysokorychlostní připojení, koukněte se na YouTube na Velkou národní. Stejně jako Hunt Cup je Velká národní dostih na více než 4 míle s průměrnou rychlostí okolo 800 m/min. Skoky jako „The Chair“ nebo „Canal Turn“ jsou 5 stop (cca 152 cm) vysoké a drop na „Becher’s Brooku“ měří více než 6 stop (cca 183 cm).

Rotacni-pad.jpg

Skákání v rychlém tempu

Začal jsem psát o všestrannosti a dostal jsem se k překážkovým dostihům. Důvodem tohoto posunu je, že se o našem sportu (rozuměj tím všestrannost) můžeme hodně naučit z toho, jak fungují koně v jiných disciplínách, a uplatnit tyto poznatky na všestrannost. Častými případy pádů dvojice ve všestrannosti jsou rotační pády – údajně způsobené příliš velkou rychlostí. Ačkoli tento typ pádů se samozřejmě vidí i v překážkových dostizích, nestávají se tam zdaleka tak často jako při „pomalém a bezpečném skákání“. Je to prosté… koně upadnout nechtějí.

Běžte zpátky na YouTube a podívejte se znovu na Velkou národní. Tentokrát si vyberte a sledujte koně, který ztratí žokeje na některé z prvních překážek, a dívejte se, jak pokračuje dále v dostihu bez žokeje. Je to výborný skokan, ne? Kůň bez jezdce obvykle skáče dobře. Slyšel jsem jen o jediném koni ve Velké národní, který upadl, když skákal sám. Ten velice brzy poté ukončil dostihovou kariéru, protože žádný žokej v Anglii ani Irsku nechtěl jezdit na koni, který neumí skákat sám. Pokud nabídnete irskému žokejovi (irští žokejové jsou mimochodem šílení) peníze a on odmítne koně jezdit, víte, že je něco špatně. Překážkoví žokejové jsou většinou skvělí jezdci a mají pro koně obrovský cit. Rozumí skákání v rychlém tempu lépe než my a rizika, kterým se snažíme vyhnout, jsou pro ně každodenním chlebem. Z toho pro nás plyne jediné, naprostá většina koní umí sama skákat v rychlém tempu, jsou-li v rovnováze a soustředí se na překážku.

Takže k čemu se dostáváme? Ve všestrannosti jsme skákali stejně veliké překážky ve stejné rychlosti téměř tři čtvrtě století, a najednou se nám začaly množit rotační pády. Aha, mohlo by někoho napadnout, není to stavbou trati nebo tvarem překážek? Tam jistě došlo ke změnám, ne? Určitě, stavba tratí a tvar překážek se za několik posledních let změnily, ale v naprosté většině případů k lepšímu. Samotná podstata se však příliš nemění. Kdokoli, kdo viděl kombinace na mistrovství světa v Kennels v roce 1978, nemůže říct, že by to nebyly technické skoky a nevyžadovaly kontrolovaný nájezd. A Kennels nebyl ojedinělý případ v historii této disciplíny. I jinde se skákala řada technicky náročných kurzů.

Třeba dvojskok na olympiádě v roce 1948 byl velmi technicky náročný, šlo o dvě černé brány 3 stopy a 11 palců (cca 121 cm) vysoké postavené 30 stop (cca 9,14 m) od sebe. Jezdci museli rychle zkrátit na hodně krátké dva cvalové skoky nebo překonat dvě impozantní překážky na jeden dlouhý cvalový skok. Navíc v klasickém formátu měli koně v této části trati za sebou již 20 mil (32,18 km)!

Součástí trati v roce 1948 byl i 5 stop (cca 152 cm) široký oxer pouze s horními břevny nebo série tří postupně se rozšiřujících příkopů bez meziskoku – poslední z nich byl 6 stop a 6 palců (cca 195 cm) široký. Úzké skoky nebo skoky vyžadující větší obratnost nejsou ničím novým. Když se v Burghley v polovině osmdesátých let objevily první příkopy s živým plotem na doskokové hraně, působil tento skok některým jezdcům trochu problémy. Ne však zkušeným vojenským jezdcům, kteří byli zvyklí skákat se svými koňmi přes židli s opěrkou pro zábavu.

Steaplechase.jpg

„Steaplechase“ přes pevné překážky

Zatímco tedy samotná stavba tratí a tvar překážek neprošly příliš zásadními změnami, změna klasického formátu na zkrácený v roce 2004 měla podle mého na celkovou podobu závodů a na to, jakým stylem jezdci jezdí kros, obrovský dopad. V době, kdy se závodilo v klasickém formátu (včetně steaplechase), neznamenalo překročení času celé terénní zkoušky zásadní problém. Většina jezdců věděla, že určitě překročí čas, a případné zdržení nemělo takový vliv na tempo v další fázi. Navíc steaplechase překážky odpustily drobné chyby a lépe připravily dvojici na krosovou fázi. Chyba na steaplechase skoku upozornila koně a povzbudila jeho iniciativu v další fázi závodu.

Vzhledem ke změně klasického formátu na zkrácený jezdí nyní generace jezdců a koní, kteří už nemají možnost dovolit si zahřát se a případně i chybovat na menších skocích. Počáteční chyba v krosu na masivní pevné překážce se na rozdíl od steaplechase překážek většinou neodpouští. Je nepochybné, že tempo zkráceného formátu je mnohem vyšší, než kdy bývalo. V klasickém formátu byla maximální rychlost ve fázi steaplechase na olympijské úrovni 690 metrů za minutu. Maximální rychlost na stejné úrovni v krosu byla 570 metrů za minutu. Rychlost koní měřená radarem na letošní Galway CIC***/**/* dosahovala u některých účastníků soutěže CCI* až 800 metrů za minutu, tedy rychlosti Velké národní či zmiňovaného Maryland Hunt Cupu.

Položme si otázku, jak je možné, že se jezdí rychleji než kdykoli předtím na tratích, které jsou úmyslně navrhovány tak, aby „rychlost snižovaly a zvyšovaly bezpečnost“ – a zároveň dochází k nárůstu počtu i závažnosti pádů? Podle mého názoru je odpověď na otázku rychlosti jednoduchá. Čím více nutíte jezdce zpomalit, aby překonali komplikované skoky a jejich kombinace, o to rychleji pojedou v jiné části trati, aby nahnali čas a vyhnuli se penalizaci za jeho překročení. Nevyhnutelným důsledkem pak je, že jednodušší skoky překonávají jezdci v podstatně vyšší rychlosti než dříve. Ve svém výsledku jsme tedy změnili terénní zkoušku na dostih přes pevné překážky.

Mohli byste mi říct: „Ale Jimmy, počkej, vždyť jsi před chvílí říkal, že koně nechtějí spadnout. Jak to, že tedy padají a že je celkově více a závažnějších pádů než dřív?“ Odpověděl bych: „To pořád platí. Naši koně se sami o sobě vždy snaží pádu vyhnout. Problém ale nastává, pokud jim do jejich iniciativy zasáhneme.“

Andreas-Dibowski-s-konem-Butts-Leon.jpg

Zásah do vlastní iniciativy koně

Mám za to, že na vině nejsou stavitelé kurzů nebo příliš rychlá jízda. Překážky, které mají koně překonat, jsou překonávány už skoro 100 let. Více než 200 let dostihoví koně překonávají i větší skoky a v rychlejším tempu, než jaké je vyžadováno ve všestrannosti. Aktuální problém nespočívá tolik v samotném krosu; jeho příčinou je drezurní a parkurová část soutěže. Pokud se na to podíváme z historického hlediska, samotný kros (tedy jeho část D) se v průběhu let nezměnil zdaleka tolik jako drezurní zkouška či parkur.

Samozřejmě musíme dělat drezurní práci, ta je základem pro správnou komunikaci s koněm ve všech disciplínách. Bez drezurního přiježdění bychom koně nemohli správně kontrolovat. Nicméně v posledních letech jsme začali vyžadovat od našich koní podstatně větší úroveň shromáždění a já jsem si téměř jistý, že to je místo, kde jsme udělali chybu. Samozřejmě že tyto koně jsou všestranně talentovaní a mají neuvěřitelný sportovní rozsah. To ale neznamená, že bychom po nich měli vyžadovat stejný výkon ve všech disciplínách, i když by toho byli teoreticky schopní. Pokud bychom zašli do extrému, byli by všestrannostní koně schopni chodit drezurní úlohy Grand Prix, překonávat extrémní kurzy krosů a zároveň skákat parkury na stejné úrovni jako Grand Prix skokani. Trošku šílené, ne? Ale právě toto se v posledních letech děje. Někteří koně by to samozřejmě mohli zvládnout, ale otázka je, zda by měli?

Podívejme se například na shromáždění. Správné shromáždění je velmi diskutovaná otázka drezurního světa. Shromážděný kůň do značné míry podřizuje pohyb svého těla jezdci a podřizuje mu i svou vlastní iniciativu. Dva z mých olympijských trenérů, Jack LeGoff a Joe Lynch, mě učili, abych netrval na příliš vysokém stupni shromáždění, protože to koně učiní příliš závislého na mně.

Jack často používal jako příklad velmi slibnou klisnu, s níž v jednom roce zvítězil na mistrovství Francie ve všestrannosti. Jack tou dobou jezdil v Cadre Noir, což mu umožnilo se v posezonní přípravě soustředit na drezuru. Úspěšně. „Potom,“ říkal Jack, „už nikdy nebyla jako dřív.“ Tím myslel, že klisna začala „očekávat“ pokyn jezdce, co dělat v průběhu krosu.

Jiní trenéři, specialisté na drezuru, mezi jinými i Reiner Klimke, mi říkali, že pokud opravdu a správně shromáždíme koně, podřizujeme si jeho iniciativu. Klasická drezura říká, že dobře přiježděný drezurní kůň „vypadá“, jako by drezurní cviky dělal sám, ale jeho pohyb je vlastně výsledkem pokynů udílených jezdcem a reakce na ně. S ohledem na to mě návrh, aby drezurní úlohy 4* všestrannosti zahrnovaly přeskoky jedna jedna ve shromážděném cvalu, naplňuje obavami. Více shromáždění, méně iniciativy koně – méně iniciativy koně, více pádů.

Jimmy-Wofford-s-konem-Kilkenny.jpg

Nový systém tréninku, nesmíš udělat chybu

Stejná ztráta iniciativy koně nastává i v poslední disciplíně – v parkuru – se změnou výškových a šířkových limitů a vzhledu překážek. Přesnost odskoku a provedení skoku jsou důležitější než kdy dřív. Osobně si myslím, že „přesnost“ odskoku a odhad délky cvalových skoků je u mnoha jezdců přeceňován. Není to potřeba, dokud dvojice nedosáhne úrovně, se kterou už si kůň neporadí sám. Je mi jasné, že spousta lidí se chytí první části mého prohlášení, aniž by vzala v úvahu druhou. Takže dovolte mi to zopakovat… Důvod, proč většina jezdců nepotřebuje takovou „přesnost“ při nájezdu na skok, je, že neskáčou tak vysoko, aby to potřeba bylo.

Nicméně změny v parkurové části závodů činí přesnost nezbytností. V současné všestrannosti je několik koní, kteří i bez správného nájezdu bezchybně překonají oxer 4 stopy vysoký a 5 stop široký (cca 120 × 150 cm), ale takových koní není moc. Pro naprostou většinu koní je tato výška mezní z hlediska jejich vlastního odhadu. A tady se uplatní přesný opak předchozího prohlášení – nakolik nepotřebujete přesný odhad cvalových skoků a odskoku u nízkých překážek, natolik je potřebujete u překážek vyšších. Nižší skoky nejsou pro vašeho koně problém.

Jakmile svou výkonností dosáhnete limitu samostatnosti vašeho koně, není jiná možnost, než nadiktovat mu nájezd na skok. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je naučit koně „počkat“ na vaši pobídku k odskoku. To funguje výborně při nižší rychlosti a profesionální parkuroví jezdci jsou s tímto velmi úspěšní. Bohužel, naši koně nejsou výlučně parkuroví specialisté.

Můj závěr tedy je, že stále více žádáme koně, aby se nám podřídil a omezil svou vlastní iniciativu v drezuře a čekal na náš pokyn v parkuru. Navíc úspěšné překonání téměř 50 % překážek v moderních krosech začíná být pouze otázkou úhlu a načasování nájezdu – což podle některých pozorovatelů připomíná „parkur ve vyšší rychlosti“.

Problém spočívá v tom, že stavitelé tratí ubírají nájezdovou rychlost na skok přidáváním mnoha kombinací, které vyžadují přesnou trajektorii pohybu a kontrolu počtu a délky cvalových skoků. Což znamená, že ani tak nejde o „parkur ve vyšší rychlosti“, ale vlastně jen o „parkur“. Rychlost nájezdu musí být v takových případech nižší, stejná jako při parkurech. Zbývajících 50 % překážek pak musí dvojice zvládnout v extrémní rychlosti, aby si zachovala možnost dojet kros bez časové penalizace. I v této rychlosti však musí být jezdci schopni upravovat cvalové skoky koně a nájezdy na skok. Vzhledem k tomu, že jsme ho naučili přenechat nám svoji iniciativu, musíme nyní převzít odpovědnost za odhad správného místa pro odskok. Tento způsob funguje skvěle… dokud neuděláte chybu. Pokud zachybujete, poté co měsíce trénujete zcela kontrolované nájezdy a ujišťujete koně, že umíte lépe odhadnout odskok než on a nemýlíte se, může být důsledek fatální.

Závěry

Je zřejmé, že současná podoba závodů je stvořená lidmi pro lidi spíše než lidmi pro koně. S ohledem na to jsme donutili jezdce překročit pomyslnou linku mezi „disciplínou“ koně a „dominancí“ jezdce. Je smutné to říci, ale všechny nedávné změny naší disciplíny, a to každá z nich, zklamaly a minuly se očekáváným účinkem. Nevidím cestu zpět ke klasickému formátu, neboť FEI často chybuje, ale nikdy se nemýlí – a FEI tvoří pravidla. Navíc stávající funkcionáři stále žijí pomýlenou představou, že existuje nějaké magické pravidlo, které problém vyřeší, jen co se napíše. Nějakou podstatnou změnu v tomto přístupu asi není možné očekávat. Pouze bych si přál, aby takové legendy jako Charisma nebo Kilkenny mohly promluvit před příslušnou komisí a říct: „Opravdu jste se zamysleli nad tím, co od nás žádáte?“

Milujeme tento sport a milujeme naše koně, ale mám pocit, že stále více lidí váhá, zda se všestrannosti věnovat. Jezdci se začínají bát, že by se mohli stát dalším číslem ve statistikách fatálních nehod.

Takže co bychom měli dělat teď, když stojíme někde mezi láskou k tomuto sportu a zájmem o zdraví naše a našich koní? Mám několik poznámek:

  1. Nikdy se nezúčastňujte závodů, pro které nemáte zkušenosti a trénink. Uvědomte si, že tento sport děláte kvůli propojení a vztahu s koněm. Zapracujte na své psychice a nechtějte vždy jen vyhrát. Bert de Nemethy řekl: „Dobrý pocit z dokončené soutěže je lepší než mašle.“ Toto prohlášení platí dnes, stejně jako půl století zpátky.
  2. Když trénujete, nezapomeňte zapojit cvičení, která povzbudí iniciativu koně a jeho sebenesení. Pokud nejste schopni zakončit svoji drezurní hodinu jednoduchou prací v kroku na dlouhé otěži, nejezdili jste správně. Pravidelně zařazujte i gymnastiku na delší nebo volné otěži aneb, jak by řekl Eric Smiley, nechte koně, „ať si převezme překážku“. Skákejte přes malé vodní překážky a příkopy, seskoky a dropy na volné otěži a nechte koně pod vámi najít svou rovnováhu. Učiňte koně odvážným a nezávislým tak, aby rozuměl tomu, co je jeho práce. Řekněte koni jasně, co po něm chcete, a pak ho to nechte dělat.
  3. Tato poslední část je trochu i moje vina a omlouvám se. Právě s ohledem na velký vliv drezury a parkuru na výsledek soutěží jsem přestal svým klientům radit, ať hledají koně s „pohledem orla“. Koně, kteří jsou dnes úspěšní, mají obrovský rozsah pohybu, sílu a jsou pozorní parkuroví skokani. Ale najít koně, který kombinuje všechny tyto vlastnosti v dostatečné míře, je téměř nemožné. A pokud děláme kompromisy, dělejme je spíše co do elegance a rozsahu pohybu než co do vlastností koně. Největší kvalitou koně je jeho duše. Samozřejmě pro úspěch je třeba dobrý pohyb a silný skokový potenciál, ale pro všestrannost potřebujeme partnera, nikoli otroka. Potřebujeme koně, kteří jsou velmi odvážní, nebojácní, samostatní a obratní.

Najděte takového koně a opatrujte ho jako poklad. Naučte ho, že mu věříte a svěřujete mu svůj život. Dejte mu trénink a výchovu, kterou potřebuje, a potom ho nechte dělat jeho práci, kterou jste ho tak dlouho a dobře učili. Nenechá vás padnout. Toto a ještě víc svým koním dlužíme. Jak říká Jackson Browne: „Život spočívá v rovnováze.“

V klasickém formátu sestávala terénní zkouška ze čtyř fází. Nejdříve dvojice absolvovala fázi A – klusovou partii na zahřátí koně, dále pokračovala do fáze B – steaplechase, kdy bylo nutné ucválat předepsanou dráhu ve velmi rychlém tempu a přitom překonat několik klasických steaplechase skoků (živý plot nebo proutěná překážka). Po projetí fáze B následovala další kondiční klusovka (fáze C ) a nakonec fáze D – samotný kros, jak ho známe dnes. Po dokončení fáze C procházeli koně povinnou veterinární kontrolou. Tep koně se během 10 minut musel snížit na stanovenou tepovou frekvenci (80), a pouze byl-li kůň shledán způsobilým, byl puštěn do krosové fáze D.

James-Cunningham-Jimmy-Wofford.jpg

James Cunningham „Jimmy“ Wofford (3. 11. 1944) je americký jezdec a trenér, který se za tým Spojených států amerických třikrát kvalifikoval na olympijské hry (2× získal týmové stříbro), zúčastnil se dvou světových šampionátů ve všestrannosti (jednou individuální a jednou týmový bronz), pětkrát se stal mistrem Spojených států a v roce 1967 zlatým medailistou v týmech na Panamerických hrách. Po ukončení aktivní jezdecké kariéry působí jako trenér řady členů americké a kanadské reprezentace, mj. zlatého olympionika ze Sydney Davida O’Connora. Dlouhá léta též působil jako prezident či viceprezident Americké jezdecké federace (USEF) a národního jezdeckého týmu.

Galerie

Zahraniční výjezdy v lednu 2021

Jednání skokové komise s reprezentanty

Skoková soustředění s Markem Klusem

Zahraniční výjezdy v lednu 2021

Jednání skokové komise s reprezentanty

Skoková soustředění s Markem Klusem

Buďte vždy v obraze s magazínem Jezdectvi.cz.
Přihlašte se k odběru našeho newsletteru a získejte tak nejrychlejší přístup k zásadním novinkám a akcím.

Z odběru je kdykoliv možné se odhlásit.