Úžasné vítězství, říká Josef Váňa

Neděle 11. října 2009 vstoupí do historie jako den Josefa Váni. V tento den ještě více umocnil přívlastek legenda. Pošesté vyhrál Velkou pardubickou České pojišťovny. „Je to něco úžasného,“ říká muž, který za pár dnů oslaví už 57. narozeniny. Před letošním 119. ročníkem se mu příliš nevěřilo. V sedle osmiletého Tiumena nepatřil k hlavním favoritům. Ale na trati si vedl mistrovsky. A v cíli si mohl užívat ovace pětatřiceti tisíců diváků.

Po dvanácti letech, které uplynuly od jeho posledního triumfu s Vronskym, znovu vyhrál. Jako žokej už pošesté v kariéře. Jako trenér dokonce posedmé. V obou směrech je rekordmanem v historii slavného překážkového dostihu. „Měli jsme štěstí, že nám to všechno vycházelo. Bez toho se nedá Velká vyhrát,“ říká Josef Váňa, jenž své první čtyři triumfy ve Velké vybojoval s legendárním Železníkem.

Pane Váňo, odhlédněte se nejprve za průběhem letošní Velké pardubické České pojišťovny. Jak vypadal z pohledu vás a Tiumena?

„Odstartoval jsem, jak jsem chtěl. Nechtěl jsem moc pospíchat. Původně jsem si myslel, že poprvé půjdu na Taxis doleva. Po skočení malé vody jsem viděl, že vpravo je místo, kde obvykle chodívám. Vedle sebe jsem ale měl jednoho Angličana. Tak jsem si říkal, jak to udělat, abych ho neskřípl k reklamním tabulím a šikovně jsem se protáhl na pravou stranu. Pak se nám to podařilo celkem bez problémů. Tiumen skočil Taxis, jak jsem předpokládal dopředu. Je to kůň, který má mohutné, velké skoky. Původně jsem si myslel, že na Taxis půjdu v první linii, ale panu Köhlerovi se to nelíbilo, tak jsem to respektoval. Vše probíhalo bez problémů. Snad kromě velkých zahrádek, kde Mr Big vybočil doleva. Pak už jsme neměli žádný problém. Když jsme skočili suchý příkop a vepředu jsem viděl Jirku Kouska s Numero Duem, jak krásně skáče a cválá bez toho, že by začal vadnout, tak jsem říkal – sakryš, toho dneska asi nedoženeme. Na trávě jsem Tiumena nechal jít prostředkem. Nechtěl jsem jít do toho rozšlapaného terénu po bariéře. Radši jsem jel dál, jen ať se mu líp cválá. On mi to vrátil tím, že poslední tři skoky skočil tak úžasně, že na každém získal dvě tři délky a posouval se stále dopředu. Ovšem poslední skok vyšel nejen nám, ale i Numeru Due. Tak jsem říkal – to je asi konec, už ho nedoženu. Ale díky tomu, že jsem měl lepší finiš než Jirka Kousek… (smích). Ale ne. Tiumen ukázal, že je super vytrvalec. On nemá extra rovinovou třídu. Ale Numera Due udolal svou vytrvalostí. Ještě nás obtěžovala Sixteen. Ale já už jsem se kolem sebe nedíval, spěchal jsem domů. A dvacet třicet metrů před cílem jsem začal věřit tomu, že bych Velkou pardubickou mohl pošesté vyhrát.“

Favoritkou číslo jedna byla vaše svěřenkyně Sixteen, která usilovala o třetí vítězství v řadě. Nakonec skončila druhá. Proč jí nevyšel vítězný hattrick?

„Jsem přesvědčen o tom, že to bylo díky ranní zdravotní prohlídce. Už léta proti tomu bojuji. Podařilo se mi po velké úsilí, že alespoň před kvalifikačními dostihy si doktoři projdou koně ve stáji a nedělá se tady divadlo, které se nikde ve světě neděje a všichni nad tím kroutí hlavou. Byl bych rád, když Velká pardubická dopadla tak dobře, aby mi to pomohlo k tomu, že by zdravotní kontrola byla privátní. Ať si koně projdou ve stáji, stejně jsou tady už od rána. Sixteen musela přijet v sobotu večer. Pak se tady nedotkla žrádla, protože jí změna prostředí nedělá dobře. To byla podle mě jedna z příčin, proč nevyhrála.“

Jste žokej i trenér. Vyhrál jste, ale zároveň vaše svěřenkyně Sixteen nedosáhla na třetí vítězství v řadě. Netloučou se ve vaší duši dva různé pocity?

„Sixteen jsem to přál. Už jen proto, aby došla za Lady Anne jako princezna. Ona se svým způsobem projevuje jako princezna. Svým způsobem mě to mrzí a nemrzí, je to těžké dilema.“

Když už jsme u pocitů, jak jste se cítil před dostihem?

„Možná tomu nebudete věřit, ale v průběhu odpoledne jsem měl dost špatnou náladu, i když jsem se díky masérovi Trávníčkovi cítil fyzicky dobře. Rozproudil mi ruku, že jsem ani necítil žádné brnění. Když jsem v sobotu jel ukázkový dostih, tak mi zase málem vypadl bič. Říkal jsem si – jéžíšmarjá, zase mi vypadne bič a zase bude celý rok o čem psát. Naštěstí mi ruka začala fungovat a jakžtakž jsem to zvládl. Ale jinak jsem odpoledne stále přemýšlel o krmení a o všem, jestli to vůbec děláme dobře. Úspěchy měli Holčáci, my jsem vyšli dost naprázdno. Přemýšlel jsem, zda to firma Schaumann dělá dobře. Ale před cílem Velké jsem si říkal – jseš borec. Ať už tě takové myšlenky nikdy nenapadnou. A když jsem viděl, že Pepča Bartoš skončil druhý, tak jsem si říkal, že krmivo od firmy Schaumann bude používat nadosmrti.“

Jak jste nakonec dostih zvládl fyzicky?

„Nebyl jsem zadýchaný, když jsem dojel domů. Ale to je také dáno tím, že Tiumen je lehce jezditelný kůň. Předtím jsem jezdil třeba Kedona, s nímž jsem v půlce dostihu nevěděl, čí jsem. A to jsem měl před sebou ještě finiš. Tiumen je typ koně, kterého jezdit můžu. V dostihu bych těžkého koně, jako byl třeba Decent Fellow, těžko zvládl.“

Řada kritiků narážela na vašich 56 let a před vaším startem ve Velké pardubické České pojišťovny byli dost skeptičtí. Co s vámi tyto hlasy dělaly?

„Nějaký Slovák Ondera napsal, že jsem totální šrot a co v sedle dělám. Když jsem byl s Juventusem druhý, tak napsal, že mě tam dovezl kůň. Myslím si, že to tak není. S klukama v práci jezdím. Dostihy jezdit nemůžu. Pak spadnu a mám z toho doma peklo. Je to dvousečné. Někteří novináři kolikrát píší takové věci, že se mi otevírá kudla v kapse. Hrají si na rádobyodborníky. Je svoboda slova a tisku. Ať si každý píše, co chce. Ale někdy vám to pohne sebevědomím a trošku vás to…

Jak vám po těchto „prognózách“ bylo v cíli?

„Je to takové zadostiučinění. Zvláště dneska. Nešťastnou náhodou jsme přišli o jednoho velmi nadějného koně. Každé takové vítězství je něco úžasného.“

Budete popichovat kolegy, že jste jim ve svém věku vytřel zrak?

„Myslím si, že ne. Mám doma na dvoře dva super žokeje, ale nebudu si z nich dělat srandu, protože i já se mám co učit od nich. Jsou to opravdu rutinovaní borci. Hlavně Pepa Bartoš, jehož jméno je pojmem už v Evropě. Sám dobře vím, jak je žokejský chleba tvrdý. Proto taky, když se někdy něco nepovede, se na to dívám úplně jinak než trenéři, kteří na tom v životě neseděli a nevidí do toho tak do hloubky. U nich není problém shodit všechen nezdar na žokeje. Já takový nejsem.“

A co bude dál? Budete pokračovat v žokejské kariéře?

„To nevím. To se uvidí, jak to dopadne s Welldancerem. Zatím to nechme být.“

Takže se dá čekat, že za rok před Velkou pardubickou České pojišťovny budete mít dilema? Zda být v sedle obhájce Tiumena nebo Welldancera, který letos nemohl startovat kvůli zranění?

„Už bych možná nejel ani letos nebýt malého Pepíka. On mi řekl, že bych neměl končit nějakým sedmým místem s Welldancerem v Albertovci. Proto jsem se do toho znovu pustil. Chtěl jsem také všem dokázat, že není potřeba jezdit každý týden nějakých deset dostihů. Tak uvidíme.“



Köhler: Tiumenovi jsem věřil

Stáj Köi Dent patří mezi stálice v tuzemských dostizích. Ale až v neděli 11. října 2009 se Ivo Köhler dočkal vytoužené radosti. Poprvé jeho kůň vyhrál Velkou pardubickou České pojišťovny. O jeho životní úspěch se postaral osmiletý Tiumen v sedle s legendárním Josefem Váňou.

Co říkal Ivo Köhler po nečekaném triumfu? Věřil svému koni? Věřil žokeji, kterého řada skeptiků už posílala do sportovního důchodu? O své dojmy se vítězný majitel podělil na tiskové konferenci.

O touze vyhrát Velkou
„Vždycky jsem si přál vyhrát Velkou pardubickou s panem Váňou. Myslel jsem na to s Retrieverem, ale tehdy tady byla fenomenální Registana. On za ní skončil druhý. Pak jsem na vítězství myslel s Pessoou, který běhal dobře v Itálii. Bohužel mu v tréninku selhalo srdíčko a už není mezi námi. Vidíte, jak osud tomu chtěl, že jsme vyhráli napotřetí. A taková shoda náhod dospěla k tomu, že jsme díky Pepovi vyhráli.“

O formě Tiumena
„Před čtrnácti dny jsem se byl za ním podívat. Hned jsem volal Pepovi, že vypadá tak, jak nikdy nevypadal. Myslel jsem si hned, že to bude dobré. Poznal jsem, že je v úžasné kondici.
Tiumen zraje postupně. Nic nejde uspěchat. Není to tak, že se rozhodnete vyhrát Velkou, koupíte si koně a zvítězíte. Ve hře je mnoho aspektů. Je to běh na dlouhou trať. Musíte mít štěstí, dobrého trenéra, dobrého jezdce. Já jsem skrytě věřil tomu, že to dopadne dobře. Ale nedovolil jsem si tvrdit, že vyhrajeme.“

O výběru žokeje
„Od loňska jsem byl přesvědčený, že Tiumena pojede Pepův syn. Jednou tady s ním skončil třetí. Do letoška jsem si myslel, že si ho vybral. Pak jsem zjistil, že si zvolil Del Soleho. Myslel jsem si, že ho přesvědčím. Ale on si zřejmě myslel, že Del Sole je lepší. Nebyl jsem z toho ale zklamaný. Pak jsme se o tom bavili s Pepou a zeptal jsem ho, zda by ho nechtěl jezdit on. On hned odpověděl, že jo. Tak jsem byl rád, že zase navážu na to, co jsem vždycky chtěl. Ale kluci mu nevěřili. Pepa Bartoš ještě říkal Sixteen – tak se podívej na Tiumena, pak už ho neuvidíš. Říkal jsem si pro sebe, že to tak nemusí být. A vidíte, dopadlo to jinak. Je to sport. Je to teď zajímavý příběh.“

O hlasech skeptiků na adresu Josefa Váni
„V pátek jsem Pepovi říkal, co o něm napsal jeden novinář. O tom, jak patří do starého železa. On mi na to odpověl – počkej, až vyhraju, jak mu to řeknu hned od mikrofonu. A za dva dny vyhrál.“

O srovnání Retrievera a Tiumena
„Je těžké oba srovnávat. Retrievera jsme pořídili jako čtyřletého a měl problémy se závěsným aparátem, se šlachou. Byl to úžasný kůň, mám ho v srdci nadosmrti. Tiumen je úplně jiný. Vybral jsem si ho jako ročka v Polsku. Do čtyř let ho měla v příprava paní Horáková, chovala se k němu tak, že vyspěl v takového koně. Pak ho převzal pan Váňa se svou paní. Opravdu je neumím srovnat. Retrievera, který si nyní užívá důchodu, miluju dodnes. Tiumena mám strašně rád, protože ho mám od ročka. On je takový, že to neprojeví. Retriever s vámi komunikoval.“

O případném startu Tiumena v Cheltenhamu
„Tento start nezvažuji. Příprava byla směřována na Velkou. Běžet za tři týdny úplně jiný dostih – to by nebylo pro Tiumena. Jen bychom mu tím ublížili. Není důvod tam jezdit. Tiumen není typ na tyto dostihy, trápil by se v rychlém tempu. I když v Meranu jako čtyřletý porazil pozdějšího vítěze Gran Premia, takže i rychlost v sobě má. Ale tohle je moc. A zvláště po tak těžkém dostihu nemůžete chtít závodit za měsíc někde jinde. To je práce pro trenéra na celý rok. Teď už by to byl nesmysl.“

Více podrobností k VPČP najdete na www.pardubice-racecourse.cz.