Jana – bojovnice na rytířském koni
Dnes přinášíme poněkud netradiční, ovšem o to poutavější příběh o sportovním úspěchu a velkých jezdeckých snech. I když nejhorší prognozy o životě postižené Jany Beruškové se nepotvrdily, přesto její život není právě jednoduchý. Ovšem přes to všechno Jana jezdí na koni a dokonce se na špičkové úrovni věnuje paradrezuře. Navíc by se měla zúčastnit prestižních závodů v Anglii... Pojďte si však přečíst celý příběh tak, jak ho sepsala Andrea Borovanská.
Osud Janu neposlal na svět jako jiné děti - hlavičkou napřed, ale světlo světa spatřil nejdříve její zadeček, odborně řečeno narodila se koncem pánevním. A nejen to, hned po zadečku se objevila pokroucená ručička, a tak už Janina cesta na svět byla tvrdým bojem o život…Když si Jana vybojovala své první dny, bylo jasné, že její tělo bude postižené. Rozsah a druh postižení nebylo možné určit hned a proto Janu poslali s maminkou na specializovanou kliniku do Prahy. Od narození má Jana nepohyblivé v podstatě všechny klouby v těle. Rozsah pohybu kloubů je přibližně 30 % oproti zdravému člověku a svaly jsou tím pádem nevyvinuté, nestejnoměrně tvarované a nedostatečně zásobené nervovými vlákny.
Jako miminko se Jana pohybovala kutálením - válením sudů, jiný pohyb jí její tělo neumožňovalo. Nemohla zvednout ruce a podat si předměty, takže se velmi brzy naučila mluvit, aby si dokázala říci o pomoc a vybojovat si svou pozici.
Lékaři zjistili, že se jedná o diagnózu s názvem arthrogryposis multiplex congenita a že Jana může být doživotně ležící, bez schopnosti jakéhokoli pohybu. Rodiče Jany odmítli umístit svou dceru do ústavu a rozhodli se za každou cenu Janě umožnit plnohodnotný život. Každodenní dřina a sebezapření celé rodiny zapříčinilo to, že se Jana jednoho dne skutečně postavila na vlastní nohy. Pomocí metod cvičení profesora Vojty, polohováním v dlahách a dalších metod intenzivní rehabilitace, dosáhla Jana obrovského zlepšení a když jí bylo sedm let, byla schopna nastoupit do první třídy základní školy, přestože byla z velké části závislá na invalidním vozíčku.
Jana bojovala dál a podstoupila několik rozsáhlých operací, které měly zajistit větší hybnost kloubů. Janiny ruce jsou kratší a prsty s dlaněmi deformované, jemná motorika vázne a prsty mají jen velmi malou sílu stisku…
Proč to takto do detailu popisuji? Protože když jde dnes Jana do školy nebo ji vidíte sedět na hřbetě koně, vůbec se nepozastavíte nad tím, že by bylo něco jinak než u jejích zdravých vrstevníků. Pokud nebudete znát Janin příběh, všimnete si až při bližším pohledu, že něco není tak, jak by mělo být. Když v jedenácti letech nastupovala na víceleté gymnázium v Berouně, používala vozíček při cestě do školy, ale po budově už se dokázala pohybovat sama. Dnes potřebuje vozíček jen v případech, kdy je třeba přesun na delší vzdálenost než 500 metrů, nebo když třeba zaspí a spěchá do školy.
Touha po pohybu a sportu hnali Janu do dalších aktivit.
Začala nejdříve s plaváním a když jí lékaři doporučili jako jednu z metod rehabilitace hipoterapii, neváhala hned začít, protože koně miluje. V roce 2002 se seznámila s Michaelou Maškovou, která pracuje jako fyzioterapeut a spolupracovala s berounským Klubíčkem, což je Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí a jejím posláním je podpora rodin pečující o blízkého se zdravotním postižením. Paní Mašková je vedle své specializace a povolání fyzioterapeuta rovněž odborníkem na výchovu a výcvik koní vhodných mimo jiné i pro účely hiporehabilitace a dalších disciplin pro tělesně postižené.
Ve stájích paní Maškové je šest koní, ale Jana si to namířila rovnou k mladému valáškovi plemene hafling a řekla: „Na tomhle koni budu jezdit.“ Valach jménem Narcis, kterému nikdo neřekne jinak než Nácíček, evidentně nebyl proti a s Janou se rychle sžili a je z nich výborně spolupracující dvojka. Míša Mašková říká: „Oni spolu splynuli nejen krokem, pohybem hřbetu, ale i duší...“
Jana začínala klasickou hiporehabilitací. Bylo třeba posilovat svaly, které do té doby nevykonávaly podobnou aktivitu, byly nesymetrické a proto byl pohyb těla nekoordinovaný a stabilita a rovnováha sedu na koni velmi malá. Tréninky nemohou trvat déle než třicet minut, protože dochází velmi rychle k únavě, ale o to musí být častější, protože svalová paměť je krátká. Jana se rychle zlepšovala a pravidelné rehabilitační cvičení se brzy změnilo v tréninky paradrezúry, které zahrnovaly krokové i klusové úlohy a Jana se mohla zúčastnit svých prvních otevřených závodů (zúčastnění jezdci nejsou rozděleni do kategorií podle svého postižení) pořádaných při mistrovství republiky. Pro další účast na závodech bylo třeba zařazení Jany do příslušné soutěžní kategorie paradrezúry. Pro správné zařazení je třeba posouzení zdravotního stavu od dvou specializovaných lékařů, jednoho českého a jednoho zahraničního, rozdělení soutěžících provádí lékaři především podle míry pohyblivosti pánve a svalových skupin. Jana byla zařazena do kategorie 2, v kategorii 1 jezdí ti nejtíže postižení jezdci.
Velkým cílem bylo pro Janu Mistrovství České republiky v roce 2008
Lékaři však Janě doporučili další operaci, která jí měla přestavbou nártních kůstek a kotníků umožnit ohnutí plosek nohou tak, aby mohla došlapovat na celé chodidlo a ne jen na špičky, jak tomu bylo doposud. Vidina mistrovství se tím rozplynula. Protože však cílem hipoterapie není bezhlavě dřít a vysilovat se, ale posilovat a přizpůsobit se zdravotnímu stavu a možnostem jezdce, tréninkové hodiny byly přerušeny téměř na celý rok. Jana měla střídavě po půl roce v sádře jednu a pak druhou nohu. Nejdříve jak to bylo možné, vrátila se Jana opět na koňský hřbet, aby se stačila připravit na mistrovství republiky v roce 2009.
Jana se doposud třmenu dotýkala jen špičkou nohy, po operaci však nastala velká změna, a ona najednou mohla došlápnout ve třmenu na chodidlo. Tím se úplně změnil sed, koordinace pohybu a stabilita na koni a tak musela Jana začít skoro od nuly, vše znovu a jinak, ale o to radostněji a s velkou bojovnou chutí.
Nyní trénuje Jana pod vedením paní Maškové dvakrát týdně, středeční tréninky jezdí bez sedla, pro rehabilitaci páteře a prevenci vadného držení těla a v pátek jezdí v sedle pro dopilovávání preciznosti drezúrních cviků. Jana používá anglické sedlo, ale ideální pro její potřeby není, pro větší stabilitu sedu by potřebovala sedlo s vyšší přední i zadní rozsochou, do kterého se ale zase hůře nasedá. Jana má i speciální kulaté provazové otěže, které neprokluzují mezi prsty.
Těžko na cvičišti – lehko na bojišti
Nácíček je cíleně trénován tak, aby byl k jezdci tolerantní, pokud cítí, že se jezdec sesouvá k jedné straně, svojí silou vyrovná těžiště a napomůže vyrovnání sedu, je trpělivý, toleruje občasné cukání udidla. Nácíček se svým majitelem trénuje na rytířská klání a souboje, bitevní vřava, střelba, střety s protivníky a mračna kouře ze střelného prachu jsou pro něj běžná záležitost, takže vlak ani zemědělská technika, která jezdí hned za plochou jízdárny, kde Jana trénuje, s ním ani nepohnou. Tréninky probíhají na venkovní travnaté jízdárně; sníh, mráz, bláto a déšť mohou tuto dvojici jen zocelit.
Na závody je však potřeba natrénovat provádění úloh i v kryté hale, kde závody probíhají. Pro Nácíčka nezvyklý hluboký písčitý terén, děsivě tiché prostředí, diváci, pro Janu jiné značení, jiné pobídky při přijíždění ke stěnám, umělé osvětlení apod. Pokud je třeba trénovat v hale, vydává se Jana s rodiči autem do 15 km vzdálených Hořovic na jízdárnu pana Opatrného a Nácíček tam musí doběhnout s jiným jezdcem hezky po svých. Trénink v hale si může tato dvojice dovolit jen výjimečně, cena 500 Kč za 30 minut ježdění činí z tréninku v hale luxusní záležitost, která není pro Janinu rodinu finančně zvladatelná.
V začátcích Janě hodně pomohly finanční příspěvky na hiporehabilitaci od Klubu Klubíčko, nyní je členkou jezdeckého oddílu JK Šerm Lochovice a platí za výukovou hodinu stejnou cenu, jako ostatní členové, přestože Míša Mašková musí Janě věnovat zvýšenou a specializovanou péči. Velmi nákladná je i účast Jany na závodech - přeprava koně, ubytování a další potřebné technické zabezpečení vychází na částku okolo 10.000 Kč, a proto rodina ráda využije sponzorské nabídky od svých přátel a známých, kterým se daří a rádi udělají dobrý skutek.
Jana jezdí ve své kategorii na závodech v ČR jako jediná
Její výkon je hodnocen v poměru s ostatními procentuelně, nemá tak v republice možnost srovnání se stejně postiženými jezdci.
Mistrovství ČR se jezdí s mezinárodní účastí a z počtu přibližně dvaceti jezdců je pět jezdců z Čech. Pravidla a úlohy pro mistrovství republiky v paradrezúře jsou celosvětově předepisovány v angličtině, Jana obdržela český překlad předepsaných povinných úloh a tvrdě pracovala po řadu měsíců na jejich nacvičení. Když vyjela na soutěžní obdélník a začala předvádět danou úlohu, komise rozhodčích ji zastavila, že neprovádí cviky správně. Po konzultaci rozhodčích s trenérkou se ukázalo, že překlad do češtiny byl chybný a Jana musela dojet týmovou úlohu se změnami. Přes noc se pak musela zpaměti naučit správnou verzi předepsaných úloh a zajet ji bez možnosti tréninku, čímž všechny přítomné ohromila. Svými výkony na závodech zaujala také rozhodčí a trenérku z Anglie Jane Goldsmithovou, která zaštiťuje paradrezúru na světové úrovni - a ta pozvala nejlepší jezdce z ČR na akci pořádanou v roce 2010 v Millfieldu v Anglii. Těchto závodů by se měli zúčastnit tři nejlepší jezdci paradrezúry z ČR, účast našich jezdců je však technicky a finančně nesmírně náročná. Jezdci si nemohou do Anglie dovézt vlastní koně, na které jsou zvyklí, protože koně by museli být dopraveni do Anglie měsíc předem a projít veterinární karanténou - taková anabáze je pro každého majitele koně nepřekonatelnou překážkou. Jezdci si mohou koně na závody najmout v místě konání, výběr vhodného koně na dálku však velmi složitý a cena za nájem koně vysoká. Dalším složitým problémem je sedlo a další kompenzační pomůcky - jezdci paradrezúry mají často uzpůsobená sedla tak, aby vyrovnávala jejich handicap, ale jejich sedlo nemusí dobře sedět zapůjčenému koni. Spolu s náklady na cestu, ubytování, startovné apod. se částka za účast na této akci vyšplhá k částce okolo 100.000 Kč na jednoho jezdce.
To je částka pro Janu a rodinu Beruškových nedosažitelná, přesto Jana bojuje a pilně trénuje a doufá, že se splní její velký sen.
Chcete Janě pomoci ve splnění jejího snu? Máte možnost!
JK Šerm Lochovice
číslo účtu: 191729127/0300 konto "Jana"
Doklad pro odepsání sponzorských peněz z daní vám bude zaslán.
