Karel Kysilka o připalování podkov
Vážení čtenáři,v posledním čísle Věstníku uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů - podkovářů Čech, Moravy a Slezska jeden z kolegů reagoval na starý příspěvek v Jezdectví o připalování podkov od Ing. Vinčálka. Stálé dohady majitelů a chovatelů koní a tvrzení, co je nebo není vhodné, mě přivedly k napsání a úplnému vysvětlení, proč se podkovy připalují, a nebo proč je nepřipalovat.
Hned úvodem spoustu lidí urazím, ale člověk, který mi řekne, že připaluje podkovy, aby lépe seděly a držely o podkování, nic neví a nikdy pro mne nebude kvalifikovaným podkovářem. Terminologie podkovářství takovýto pojem vůbec nezná. Každý kvalifikovaný podkovář se baví o pasování podkov. Připálit můžeme cokoliv (jídlo atd.). V těchto termínech je již na první pohled velmi patrný rozdíl. Také proto budu jedním z těch, který bude stále bojovat za to, aby člověk, který chce kovat koně, měl úplnou kvalifikaci v oboru Podkovář a zemědělský kovář.
Nechci v tomto článku rozebírat tehdejší studie, které Ing. Vinčálek uváděl na vliv práce s teplou podkovou. Je potřeba si uvědomit, že teplá podkova nemá vůbec nic společného se zpracováním kopyta, jeho splynutím s podkovou, ale jen konečná fáze pasování rozeznává, zda pracuji s teplou či studenou podkovou.
Začněme tedy tím základním. Staří mistři podkováři s sebou stále po kapsách nosili kousek provázku. Zde se můžeme bavit o provázkovém podometru. To je pomůcka, kterou již většina mladých podkovářů vůbec nezná. Pokud bylo potřeba a podkovář koníka neznal, pomocí takovéhoto podometru změřil pomocí uzlíků šířku a délku kopyta, podíval se na postoj, odešel do své kovárny a zanedlouho se vrátil s přesně padnoucí podkovou. Po jeho znalostech a zkušenostech klidně pasoval podkovu za studena. Dnes máme možnost výběru podkov od různých výrobců, různých velikostí a různých profilů. Tím máme spoustu práce ulehčené. Také je potřeba si uvědomit, že koně chodili za kovářem. V jeho kovárně musel být k dispozici oheň. Dnes kováři jezdí za koňmi a vybavení si podkováři vozí v pojízdných kovárnách ke koním. Záleží na každém podkováři, jak má dílnu vybavenou a jak pracuje. Netvrďme, že ten, kdo má pec, je „in“ a ten, kdo pec nemá, je „out“. Pec by měla být samozřejmostí, ale ne nutností ve výbavě pojízdné dílny.
Nyní se konečně vrátíme k oné ohřáté podkově. Ze základních fyzikálních vlastností ocele bychom si měli pamatovat, že ohřátím se ocel stává měkčí, a tím lépe zpracovatelnější. Je nemyslitelné, že podkovář vykove podkovu za studena. Pokud podkovář vyrábí podkovu pro daného koně, měl by ji celkem přesně na kovadlině pro kopyto natvarovat. Potom by měla koníkovi bez problému padnout.
V minulých dobách bylo ocele nedostatek, a tak se šetřilo, jak se dalo. Pokud se podkovy opotřebovaly nad únosnou mez, kovář jich několik v ohni svařil a vykoval znovu novou podkovu. Znovu bylo zapotřebí ohně.
Současná možnost výběru podkov nás nenutí šetřit, a tak by při každém podkování měl koník dostat nové podkovy. To však vy, jako majitelé a chovatelé, většinou nechcete slyšet. Koupená podkova je vždy ve formě polotovaru, a proto bychom ji měli vždy zpracovat a upravit k využití daného koníka.
Nyní však to nejdůležitější, proč pracuji s teplou podkovou. Po sejmutí vyhodnotím stav opotřebení podkovy. Zkontroluji jak půdní plochu tak podkovonosný okraj a rýhu s otvory pro podkováky. Zjistím, že podkovonosný okraj je vybroušen od pohybu mechaniky kopyta, rýha a díry pro podkováky jsou volné. A nyní přichází to nejdůležitější, proč vlastně podkovu ohřeji. Na ohřáté podkově vyhladím podkovonosný okraj. To je to nejdůležitější, abych nezabraňoval pohybu mechaniky kopyta. Po té stáhnu rýhy a díry pro podkováky tak, aby hlavy podkováků dobře klínovaly a držely podkovu na kopytě. Zbytek ohřevu využiji k dotvarování podkovy a teprve pokud již podkova nemá barvu, tak ji znovu napasuji na již upravené kopyto. Pasování provádíme v co nejkratším intervalu spojení s chodidlovou rohovinou. Jak nám podkova sedí, zjišťujeme pohmatem. Připomeneme si jen, že pasujeme -li za tepla, tak kopyto po spojení s teplou podkovou ihned jako obranný prvek uvolňuje velké množství vody, která nám později může chybět ve vlastní vlhkosti kopyta. Tím ale netvrdím, že by se mělo kovat za studena. Je třeba mít na zřeteli sílu chodidla. Ta nás v této práci také velmi limituje.
Z toho, co jsem vám zde popsal, vyplývá, že podkovář musí velmi kvalitně zpracovat a připravit kopyto k napasování podkovy. Potom je pro něho snažší napasovat podkovu za tepla, aby se mu lépe tvarovala. Tady jenom krátce připomenu práci podkováře s koňmi a jejich různým temperamentem. Pokud kovu chladnokrevné koně, mají hodně rohoviny. Podkova je široká a silná. Proto je téměř nezbytné, aby podkovář pasoval za tepla. Naopak ten, kdo z vás je majitelem plnokrevných dostihových koní, dokážete si ve velké většině představit, co by se dělo, kdybyste pasovali za tepla? A co již tak slabá chodidlová rohovina. Kolega se také zeptal tazatele, zda plastovou podkovu pasují za tepla. Toto hojné využívání pasování za tepla má pravděpodobně původ v době méně dostupného kvalitního nářadí. Pokud podkovář nedokázal kvalitně připravit kopyto, pomohl si s jeho úpravou za pomocí teplé podkovy. Také staré vojenské předpisy nic jiného jak pasování za tepla nepřipouštěly.
Nakonec vše shrňme. Vše záleží na kvalitní práci a zručnosti podkováře. On podle temperamentu, plemene a využití rozhodne, jak koníka okovat a jaké metody k tomu využije. Dalším limitem pro podkováře je jeho klientela. Podle zákazníků má vybavenu dílnu. Posledním faktorem toho, zda podkovy drží či nikoliv není samotné napasování, ale kvalitní a dostatečně vysoké přibytí podkovy.
Úplným závěrem bych měl prostý a přitom jednoduchý dotaz. Ví někdo z vás, kolik je zapotřebí podkováků na dobře přibitou podkovu??? (Žádný. Když je dobře přibitá, tak nač ji přibíjet).
