Koho šumavští koně nakonec shazují?
Rok 2014 se nachýlil ke svému konci, což je příležitost bilancovat, co že se v jeho průběhu podařilo a co se povedlo méně. Z pohledu píseckého Zemského hřebčince to byl v mnoha ohledech rok úspěšný. Ovšem již teď lze předpokládat, že proti tomuto tvrzení bude mít část chovatelské veřejnosti nemalé výhrady. Obzvlášť pokud budeme bilancovat stav v oblasti chladnokrevných koní. Už jen proto, že se v průběhu končícího roku v médiích nejednou objevila kritika práce Zemského hřebčince v Písku týkající se právě chladnokrevníků.
Šlo například o reakci na článek uveřejněný v červnovém vydání Jezdectví pod názvem „Čeká těžbu dřeva koňmi renesance?“ Nebo o slova napsaná Václavem Boudou, která autor na začátku října publikoval na svém blogu na portálu Respekt.cz. V obou uvedených případech měly tyto mediální výpady dva společné jmenovatele. Pokaždé šlo o projekt Návrat koní na Šumavu a v obou případech měly články mnoho společného s Centrem rozvoje chovu slezského norika Hradčany, o. s.
Jen pro připomenutí uveďme, co projekt Návrat koní na Šumavu obnášel. Zhruba v polovině loňského roku si Správa NP Šumava rozhodnutím jejího tehdejšího ředitele Ing. Jiřího Mánka v rámci tohoto projektu objednala u píseckého Zemského hřebčince vedeného Ing. Karlem Kratochvílem dodání dvou páru chladnokrevných koní. Garantem projektu byl Ing. Ivan Žlábek, bývalý ředitel NP Šumava. Jak už název projektu napovídá, jeho cílem bylo vrátit těžké koně do šumavských lesů, aby v nich stahovali dřevo.
Snad nikoho nenapadlo, že se objeví někdo, kdo bude realizaci takto bohulibého záměru na všech frontách kritizovat. Ovšem jak se ukázalo, opak je pravdou. Ba co více, do role nejhlasitějších kritiků způsobu realizace projektu se pasovalo právě Centrum rozvoje chovu slezského norika Hradčany. A to i přesto, že na svých webových stránkách v odstavci Všeobecná ustanovení označuje za své cíle:
1. Podporu chovu a výcviku chladnokrevných koní v tahu
2. Podporu vzdělávaní a výchovu kočích
3. Propagaci chladnokrevného koně jako ekologického prostředku soustřeďování dřeva
Dalším paradoxem je, že zmíněné sdružení se projektu Návratu koní na Šumavu v různých podobách osobně účastnilo od samého počátku. Nelze se pak ubránit otázce, co způsobilo, že se takoví fandové těžkých koní a jejich působení v lese vyjadřují mimořádně kriticky na adresu všech a všeho, co se projektu koní na Šumavě týče. Kdyby tak činilo těžařské lobby ze strany výrobců těžké techniky budiž. Ale lidé, jejichž snem je, dle jejich sebeprezentace, slyšet cinkání postrojů koní v každém lese?
Mimochodem, zajímá vás, kdo že jsou vlastně ti odborníci z Centra? Těžko říct, jediné jméno, které lze najít na jejich webu je uvedeno v sekci kontakt: předseda rady sdružení Jindřiška Svobodová. Kolik členů sdružení má, jaká mají jména, funkce, vzdělání, dovednosti, zkušenosti – to už se na jejich internetové prezentaci dočíst nelze. Proč také, vždyť koho by takové marginálie zajímaly.
valach Kent, kočí František Koutný
Zatím posledním z dokumentovatelných výpadů sdružení proti realizaci projektu šumavských koní byl zmiňovaný článek Václava Boudy publikovaný pod názvem Šumavští koně „shazují“ také senátory. Jako autor je pod ním sice podepsaný pan Bouda, ale citací kritických názorů Centra chovu slezského norika na realizaci projektu se to v něm jen hemžilo. Respektive spíše než o kritické názory šlo o snůšku křivých nařčení, nepravd a polopravd. Výčet všeho, co se odborníkům z centra nelíbí, v podstatě není možný, proto vyberme jen ta nejnepravdivější tvrzení. Podle nich byli zjednodušeně řečeno koně dodaní Zemským hřebčincem Písek šumavskému národnímu parku pro práci v lese naprosto nevhodní, nic neuměli, povahově byli zřejmě po svém otci jankovití, na Šumavě se chovali téměř jako zabijáci a písecký hřebčinec si jejich prodejem na Šumavu namastil kapsu.
Výroky jsou tak silným šálkem kávy, že je potřeba na ně reagovat, než se na ně úplně zapomene. Byť si jiný osud nezaslouží. Ale bude správné, když si čtenáři účelových tvrzení budou mít možnost přečíst také názory obviňovaných a kritizovaných stran i jednotlivých aktérů.
Jedním z mnoha lživých tvrzení je, že koně Kent a Kvint tvořící jeden z párů dodaných píseckým hřebčincem byli v roce 2011 vyřazeni z dalšího chovu a vykastrováni, protože byli, zřejmě po svém otci, takzvaně jankovití. Dejme proto prostor zástupkyni zařízení s názvem Chov koní Dvorka z Janovic u Trutnova, kde byli oba valaši odchováni a na jejichž připouštěcí stanici deset let působil otec obou koní hřebec 2696 Korbus. Hovoří správce tamějšího chovu Pavlína Klucká: „Nikdy jsme s Korbusem neměli žádný problém a nikdy nikomu neublížil. Do ohrady ho vodila pouze na ohlávce osmiletá děvčata. Za dobu svého působení na naší stanici dal k dnešnímu dni přesně 50 potomků, přičemž řada z nich dokonce působí v oboru hipoterapie, kde vozí malé děti i staré lidi. Nehledě na to, že jeden z jeho synů u nás dělá učitele mladým koním. Co víc na důkaz dobrého charakteru Korbuse uvádět? Hříbata po něm sice mají trochu více temperamentu, ale ne tolik, že by je nezvládlo malé dítě. Konkrétně Kent a Kvint ve věku dva a půl roku vyhráli výkonnostní zkoušky. Nedorostli mírami na holeni, což je jediný důvod, ze kterého nakonec nebyli zařazeni do chovu. Výkonnost ale měli vynikající. Proto jsme je nabídli píseckému hřebčinci. Byli to ovšem koně zvyklí na jemnější přístup, takže s tvrdší rukou by s nimi nikdo nepochodil.“ Tolik vyjádření k povaze otce obou valachů a skutečným důvodům, ze kterých nebyli zařazeni do chovu. Stačilo, aby se pan Bouda zeptal na správném místě.
Dalším výrokem zasluhujícím si objasnění je, že jeden valach z páru Kent a Kvint se v lese plašil a utekl s kládami i vozem a potloukl se. Druhý zase shodil kočího, což prý skončilo nemocenskou. K tomu uvádí Josef Šebík, jeden z kočích, kteří se jmenovanými valachy pracovali přímo na Šumavě: „S koňmi tahám v lese od roku 1998, takže se snad už nemusím považovat za začátečníka. K páru Kent a Kvint chci říct jen tolik, že jsem za těch šestnáct let, co s koňmi tahám v lese, neměl spolehlivější koně, než právě tyhle dva. Kdyby měli lézt po kolenou, tak tu kládu, co jsem za ně zapřáhnul, vytáhli. Trvám na tom, že největší chyba se v jejich případě udělala hned na začátku, když k nám na Šumavu přišli. Podle mého se neměli roztrhávat, ale měli pracovat celou dobu spolu. Už jen proto, že se do budoucna počítalo s tím, že budou zapřaháni v páru do vozu. Jsem přesvědčen, že kdyby byli celou dobu spolu, probíhalo by všechno hladce. Že utekli, když jsme je měli zapřažené do vozu, je pravda. Jeli jsme kolem plotu, na který vyskočil pes. Lekli se a utekli do nedaleké ohrady, kde se začali pást. Nikomu z nás se nic nestalo, protože jsme i s kolegou z vozu vyskočili a o tom, že by šel někdo z nás na nemocenskou po zranění, slyším prvně.“
valach Kent, kočí František Koutný
V článku pana Boudy padla také zmínka o tom, že se pár Kent a Kvitn splašil při soutěži konané letos na jaře v Českých Budějovicích a při tom zranil dva lidi. Opratě v inkriminovanou chvíli držel Jiří Zasadil, který koně krátce zaučoval v píseckém hřebčinci, než byli posláni na Šumavu. Proto nebude na škodu dát prostor k vyjádření také jemu: „S prominutím blbost byla, že když přišli tihle koně na Šumavu z Písku, tak byli rovnou roztrženi a každý skončil na jiné správě. Když je po nějakém čase opět dali k sobě a zapřáhli do vozu, tak s kočím utekli. Na to konto jsem se s vedením parku dohodl, že s nimi budu nějaký čas v lese pracovat já, aby se pořádně opracovali. Za jejich charakter a schopnosti pro práci v lese dám ruku do ohně. Bylo ale potřeba s nimi pracovat systematicky a soustavně, což se upřímně docela nepovedlo. Na Šumavě byl ten problém, že koně chodili první tři měsíce pouze v lese, ale ne ve voze, protože ten nebyl. Pak se vůz pořídil, koně se do něj zapřáhli a oni s ním utekli. Tomu se ale nemůže nikdo, kdo koním jen trochu rozumí, divit. Dřív to bylo tak, že se koně doma zapřáhli do vozu, oni v něm došli až do lesa, kde tahali dřevo a pak se zase zapřažení ve voze vraceli domů. Dneska se koně vyvedou ze stáje, naloží se na auto, které je do lesa přiveze a zpátky to samé. To má za následek, že sice zvládají tahání dřeva v lese, ale ve voze chodit neumějí. Aby se to naučili, dohodli jsme se s vedením šumavského národního parku na jejich přesunu do stájí Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích s tím, že se tam naučí chodit v městském provozu, aby pak mohli vozit v letní sezóně na Šumavě turisty. V rámci toho jsme je vzali v Budějovicích i na soutěž, kde jim za zadkem zarachotil vůz s jiným párem, oni se lekli a utekli. Šlo o situaci, ve které by se lekla spousta koní. Nejde ale říct, že když koně utečou, byť víckrát, že se musí nechat zabít. Mě je padesát let a v lese dělám s koňmi od svých patnácti. Kdyby se nechával posílat na jatka každý kůň, který někdy utekl, tak by nám jich moc nezbylo,“ uvedl věci na pravou míru Jiří Zasadil.
Přesto se pár valachů z Českých Budějovic na Šumavu už nevrátil. Byl prodán soukromým majitelům a písecký hřebčinec za ně do národního parku dodal jiný pár. Konkrétně Kent skončil u pana Františka Koutného, který po několikaměsíční zkušenosti s tímto „jankovitým“ koněm prozrazuje: „S koňmi jako je Kent mohou jezdit děti. Za sebe říkám, že jsem v lese hodnějšího koně neměl a to je mu teprve pět let. Ať ke mně přijede, kdo chce, každému ho rád předvedu, aby viděl, jak chodí v lese. Kvinta mají v nedalekých Hartmanicích. S ním v lese zatím nebyli, ale vím, že ho zapřahají a tahá bez problémů. Všechno je ale v lidech, ne v koních. Navíc ve vozech mnoho kočích jezdit neumí. Znám jednoho kousek tady od nás, ten s koňmi v lese tahá celý život, ale jezdit s vozem se bojí. Je asi pravda, že se ti koně poslali do lesa dřív, než měli, ale v žádném případě to nejsou žádní magoři. Cením si docenta Maršálka i Jirky Zasadila, kteří dokázali uznat, že za to, jak jim utekli na závodech v Českých Budějovicích, si do značné míry mohli sami jako kočí. Chyby občas děláme každý, navíc na koně nejsme nikdo dost chytrý, ti jsou vždycky chytřejší. A že utekli na Šumavě, se také není čemu divit. Dát si dva mladé koně do páru není sranda. Když už to ale udělám a pak mi na ně z ničeho nic zaštěká pes, tak se snadno stane, že mi v takové situaci vezmou roha. To už musím mít něco odježděno, abych si mohl dovolit zapřahat do vozu dva mladé koně. A ani zkušenosti nejsou zárukou, že ustojím každou situaci, která nastane. Ale pokud jich nemám opravdu dost, tak je nesmyls učit pár mladých koní tahat ve voze.“ Takový je názor čtyřiapadesátiletého skutečného praktika, který vlastní 25 koní, letos odchoval 8 hříbat a s těžkými koňmi pracuje v lese dvacet let.
valach Kent, kočí František Koutný
Jiné obvinění těžkého kalibru v článku Václava Boudy se zase týkalo ředitele Zemského hřebčince v Písku Karla Kratochvíleho. Jím vedený podnik měl na celé transakci nákupu koní od soukromých majitelů a jejich následném prodeji na Šumavu vydělat s tím, že to daňoví poplatníci unesou. Pomiňme, že šlo o transakci mezi dvěma státními institucemi, díky čemuž je v podstatě nereálné obohacení se na úkor daňových poplatníků a dejme „obžalovanému“ prostor na obhajobu: „Rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou koní potvrzuji. Onen rozdíl ovšem netvořilo nic jiného, než náklady, které měl písecký hřebčinec se zajištěním koní pro Národní park Šumava. Splnit požadavek na dodání koní pro náš podnik znamenalo najezdit stovky kilometrů po celé republice za účelem výběru koní pro NP Šumava. Jakmile byli koně vybráni, prošli v našem podniku odborným zaškolením, byli zde ustájeni a také jsme je krmili. To vše stojí peníze. Konkrétně se jednalo přesně o takovou částku, o kterou byla navýšena jejich prodejní cena oproti té, za kterou jsme je pořídili od jejich soukromých majitelů,“ uvedl na pravou míru křivé obvinění ředitel Kratochvíle a rovnou se vyjádřil i k výměně Kenta a Kvinta za jiný pár, ke kterému hřebčinec přistoupil téměř po roce jejich působení na Šumavě: „Pravdou je, že s valachy nebyla na straně NPŠ spokojenost, proto si je písecký hřebčinec zhruba po roce vzal zpět a dodal za ně jiný pár. K tomu mohu říct jediné: Zkuste si koupit koně a rok na to přijít za tím, kdo vám ho prodal s požadavkem, že ho chcete vyměnit, protože s ním nejste spokojeni. Jsem si zcela jist, že byste neuspěli. Takový krok ze strany Zemského hřebčince v Písku směrem k ŠNP nelze tudíž vnímat jinak, než jako mimořádně vstřícný. A zanechme spekulací, že jsme tak učinili proto, že jsme si byli vědomi neovladatelnosti těchto koní. To by byla jen další lež,“ doplnil Kratochvíle.
Co víc dodat ke kritice různými cestami vznášené Centrem pro chov slezského Norika na adresu píseckého Zemského hřebčince a jeho účasti na projektu Návrat koní na Šumavu? Snad jen tolik, že se proti jejich obviněním na výše uvedených řádcích jednotně ohradila poměrně početná skupina lidí od koní. Nikdo z nich sice nezakládá sdružení ani spolky, nepublikuje své názory na svých vlastních webech, ani nepíši do novin. Ale s chladnokrevnými koňmi toho v lese i ve voze už mnohé zažili a dokázali. Jejich názory by tím pádem stálo za to brát vážně, ne?
Jak jste již nejspíš zaregistrovali, projekt Návrat koní na Šumavu byl před časem vedením parku ukončen. Dávat to za vinu výhradně zdrcující kritice, které projekt od samého začátku vystavilo Centrum rozvoje chovu slezského norika Hradčany, o. s. asi nelze. Ale že jejich výpady byly nejspíš jedním z hřebíků do rakve tohoto bohulibého záměru, je více než pravděpodobné.
valach Kent, kočí František Koutný
