Konec novozélandské legendy
foto: Tomáš Holcbecher
Sedm startů na olympijských hrách, ze kterých si přivezl dvě zlaté a jednu bronzovou medaili v jednotlivcích a dvě bronzové medaile v družstvech. Kromě toho vyhrál čtyřikrát Badminton a pětkrát Burghley, byl zvolen nejlepším jezdcem minulého století, obdržel Řád britského impéria a zapsal se do novozélandské sportovní síně slávy. Legenda jezdecké všestrannosti Mark Todd, která za život dosáhla ještě stovek dalších úspěchů, ať už v sedle nebo prostřednictvím svých tréninkových svěřenců, oznámila při vyhlášení vítězů soutěže poháru národů v irském Cappoquin konec aktivní jezdecké kariéry. V budoucnu se chce soustředit pouze na trénink dostihových koní.
„Je mi 63 let a nemůžu ve sportu zůstat věčně. V poslední době ve vzduchu visela otázka, kdy konec přijde. Nakonec to bylo možná trošku rychlejší, než jsem původně čekal, ale myslím, že ukončení kariéry přišlo ve správný čas. V životě jsem dokázal mnohem víc, než jsem si kdy myslel. Po celou dobu se mi naštěstí vyhýbala zranění a celkově jsem měl během svého jezdeckého života neuvěřitelné štěstí,“ řekl Todd v rozhovoru pro televizní stanici Newstalk ZB. Rozhodnutí podle něj přišlo i kvůli tomu, že už se na všestrannost tolik nesoustředil a „bez toho se v této náročné disciplíně uspět nedá“.
Olympijské úspěchy
Kariéru Marka Todda asi nejvíc definovaly úspěchy na olympijských hrách. První, kterých se mohl mladý jezdec účastnit, se pořádaly v roce 1980 v Moskvě. Do reprezentace ho vybrali především díky výhře v prestižním závodu v Badmintonu. Nový Zéland se ale nakonec rozhodl ruské hry bojkotovat a Mark tak musel zabojovat o cenné kovy až o čtyři roky později v Los Angeles.
Tam se mu podařilo získat ve strhujícím závodu zlatou medaili, když porazil Američana Karena Stivese. „Seděl jsem a kouřil. Když jsem byl asi v polovině cigarety, Karen na parkuru udělal chybu a zlato bylo moje. Nemohl jsem tomu uvěřit,“ vzpomíná jezdec. Stejného úspěchu pak dosáhl i na dalších hrách v Soulu, kde k individuálnímu zlatu přidal ještě bronz z týmové soutěže.
Potom ale přišlo pár hubených let. Nejméně šťastná pro Todda byla olympiáda v Barceloně, kde při úvodním ceremoniálu nesl vlajku Nového Zélandu. Kvůli zranění koně se ale musel odhlásit ze soutěže jednotlivců a podle tehdejších pravidel nemohl získat ani týmovou medaili. Ještě hůř dopadla Atlanta, kde se mu kůň Kayem zranil v předvečer soutěže.
Další medaili, tentokrát bronzovou, získal mezi jednotlivci na hrách v Sydney. Nový Zéland z této olympiády odvezl pouhé čtyři medaile. Toddův úspěch ale zastínila aféra, kterou na světlo světa vynesl bulvární deník Sunday Mirror. Jezdec měl podle jeho informací společně s homosexuálním partnerem užívat kokain. Kontroverze se na Novém Zélandu hodně propírala a Todda málem stála nominaci do týmové soutěže. Nakonec se ale vše uklidnilo.
Mark Todd se může pyšnit titulem sportovce, jehož první a poslední medaili dělí největší časový úsek. Na olympijských hrách v Londýně (2012), 28 let po jeho prvním zlatu, se mu totiž podařilo vybojovat bronz v týmové soutěži, mezi jednotlivci skončil dvanáctý. Jeho poslední olympiádou bylo Rio de Janeiro v roce 2016.
Štěstí na koně
Ačkoliv Markova velká rivalka, Britka Karen Dixon, řekla, že by Todd dokázal přeskákat parkur i s oslem a jeho týmový parťák Andrew Nicholson použil podobné přirovnání s dojnicí, bez dobrých koní by za sebou novozélandský jezdec tak úspěšnou kariéru neměl.
Jeho nejslavnějším čtyřnohým parťákem byl valach Charisma, který je považován za jednoho z nejlepších koní, kteří kdy ve všestrannosti soutěžili, a na Novém Zélandu je skoro až národním hrdinou. Právě s ním jezdec dosáhl největších úspěchů na olympijských hrách, společně vyhráli zlato v Soulu i v Los Angeles.
Kvůli nenažranosti a malé kohoutkové výšce (157 cm) získal Charisma přezdívku Podge, což je výraz pro malého tlustého člověka. „Je tak malý… Nechápu, jak takových obrovských úspěchů dosáhl. Bylo ale skvělé mít toho kouzelného koně po boku. Miloval lidi a měl tu nejlepší povahu a osobnost,“ napsal Todd v den, kdy museli Charismu v jeho třiceti letech uspat kvůli zranění, které si způsobil ve výběhu.
Jinak měl ale Todd samozřejmě nespočet dalších úspěšných koní. Namátkou třeba Tophunter, Bahlua, Just An Ace, Gandalf, Land Vision, Leonidas nebo Bertie Blunt.
Bez třmenů i bez uzdy
Právě s posledním zmíněným koněm – Bertie Bluntem – zajel Todd jednu z nejslavnějších jízd své kariéry. V roce 1995 se tehdy devětatřicetiletému jezdci utrhl třmen a extrémně náročnou trať v Badmintonu dokončil bez něj. „Moje první myšlenka byla na to, co mi asi řeknou zástupci banky Trevor, která se podílela na nákupu Bertieho. Následně jsem si uvědomil, že to nemůžu vzdát a musím nějakým způsobem pokračovat, ačkoli jsem byl ve třetině trati a ty nejtěžší překážky měly teprve přijít,“ vzpomíná jezdec ve své autobiografické knize So Far, So Good.
Nakonec ale Mark vymyslel metodu, jak se na koni udržet bez toho, aby mu mlátil do zad. „Jel jsem tak, že mi to poskytovalo přiměřené pohodlí. Skákání bylo ta nejmenší starost, cval byl ale skutečně nesnesitelný,“ napsal Todd.
Na událost Todd navázal na svých posledních závodech, kde mu na konci drezurní úlohy spadla uzda a zůstala na krku jeho koně Leonida. Jezdec byl ale ještě „v oplůtku“ a nevěděl, zda ho rozhodčí mohou vyloučit. „Měl na sobě ochrannou masku proti mouchám. Když jsme dokončili úlohu, zatřásl hlavou a sundal si ji i s uzdou. Naštěstí ho to ale příliš nerozhodilo a rozhodčí nás nevyloučili,“ uvedl Mark pro magazín Horse and Hound.
Rodina a dostihy
Po konci aktivní jezdecké kariéry se chce Mark Todd věnovat převážně trénování dostihových koní a rodině. „Nikdo nedal jezdeckému sportu víc než Sir Mark. Dědictví, které nám zanechává, je inspirací nejen pro jezdce, ale pro celou novozélandskou veřejnost. Nikdy nezapomeneme na to, že vše začalo jeho výjimečným dvojnásobným olympijským vítězem Charismou ani na to, jak dlouho Mark Todd zůstal na vrcholu,“ řekla šéfka novozélandského jezdectví Dana Kirkpatrick.
Konec Marka Todda na tratích vypadá definitivně, ale kdo ví. Kariéru už jednou ukončil, bylo to po olympijských hrách v roce 2000 v Sydney. Následně se věnoval převážně lokálním soutěžím na Novém Zélandu a tréninku dostihových koních. Na mezinárodní scénu se pak vrátil v roce 2004, kdy jako trenér vedl reprezentaci Nového Zélandu na olmypijských hrách v Athénách. Po osmi letech v důchodu ale nakonec pro britský magazín Horse and Hound oznámil návrat.
Medailon
Narodil se 1. března 1956 na Novém Zélandu.
Díky úspěchům ve všestrannosti ho Mezinárodní jezdecká federace zvolila nejlepším jezdcem 20. století.
V kategorii jednotlivců získal zlaté medaile na OH v Los Angeles (1984) a Soulu (1988), bronzovou na olympiádě v Sydney (2000). Čtyřikrát vyhrál náročný závod v Badmintonu, pětkrát pětihvězdový podnik v Burghley. Kromě toho byl dvakrát zlatý na mistrovství světa (1990 a 1998).
Na olympijských hrách se mu dařilo i v týmové soutěži, kde získal dvě bronzové medaile (Soul 1988 a Londýn 2012).
Startoval na sedmi olympijských hrách (1984 Los Angeles, 1988 Soul, 1992 Barcelona, 2000 Sydney, 2008 Peking, 2012 Londýn a 2016 Rio de Janeiro).
V roce 1985 byl jmenován komandérem Řádu britského impéria.
Oženil se v roce 1986 a má dvě děti – Lauren a Jamese. S manželkou se v roce 2009 rozvedli, ale o pět let později se znovu vzali. Za svědky jim šly jejich děti.
Do Pardubic asi nepřijedu, říká Mark Todd
Životním koněm Marka Todda byl valach Charisma. Společně dosáhli asi největších úspěchů a mimo jiné vybojovali dvě zlaté medaile na olympijských hrách v Los Angeles a v Soulu. „Je to kůň, kterého si pamatuji ze všech nejlépe. V historii všestrannosti na olympijských hrách jsou pouze tři koně, kteří dokázali obhájit zlatou medaili a on byl jedním z nich. Tím byl speciální. Také šlo ale o koně, kterého jsem jezdil v začátku kariéry a má obrovskou zásluhu na tom, kam se moje kariéra posunula a čeho všeho jsem za svůj život dosáhl,“ říká o malém hrdinovi Todd. Čemu se chce jeden z nejúspěšnějších jezdců věnovat po skončení aktivní jezdecké kariéry? A která trať pro něj byla v životě nejtěžší?
V poslední době jste kombinoval tréninkové aktivity s ježděním všestrannosti. To je velice náročné a podle vašeho facebookového profilu jste to tak chtěl dělat po celou sportovní sezónu 2019. Proč tedy nakonec přišlo rozhodnutí, že končíte kariéru profesionálního jezdce?
Přemýšlel jsem nad tím opravdu hodně. Zvláště jsem řešil to, že bych měl ježdění všestrannosti vzdát a soustředit se pouze na dostihy. Když jsem začal trénovat dostihové koně, tak jsem na sobě pozoroval, že mě dostihy baví stále více a všestrannost čím dál méně. Také pro mě bylo čím dál těžší stíhat oboje a hlavně soustředit se na obě disciplíny a dávat jim dostatek pozornosti, kterou samozřejmě vyžadují.
Rozhodl jsem se, že musím s jednou z aktivit skončit a volba padla na všestrannost. Dělal jsem ji strašně dlouho a vlastně jsem dosáhl veškerých úspěchů, o kterých se mi kdy snilo. Podle mě přišel čas skončit a díky úspěchu v poháru národů v Irsku myslím, že jsem skončil v nejlepším a stále na vrcholu.
Došel jste tedy do bodu, kdy už vás vlastní závodění přestalo naplňovat?
Ano. Stále mě samozřejmě bavilo závodění a užíval jsem si ho, ale na soutěžení na nejvyšší úrovni potřebujete být absolutně soustředěný, abyste mohl dosahovat úspěchů, a já už jsem měl pocit, že už to dál dělat nemůžu, protože se soustředím na něco jiného a všestrannost je pro mě až na druhé koleji. Bylo to těžké i v tom, že mě strašně baví dostihy a veškerou svou pozornost jsem věnoval jim.
Do olympijských her v Tokiu, kde jste měl reálnou šanci na zisk medaile, už ale moc času nezbývá. Není škoda, že jste skončil těsně před nimi?
Já jsem byl na sedmi olympijských hrách v roli aktivního sportovce a na další jsem měl kvalifikaci. Pokračovat kvůli tomu, abych znovu závodil pod olympijskými kruhy, pro mě už nebyla motivace, která by mě u všestrannosti udržela. Pro příští olympiádu bych měl sice dobrého koně, ale myslím si, že už bych to nezvládl dokončit tak, jak bych chtěl.
A je to teda úplný konec vaší kariéry ve všestrannosti? Nebo si to třeba zase po několika letech rozmyslíte, jako když jste se vrátil v roce 2008?
Ne, ne, ne. Už nepřijde žádný comeback.
V tiskovém prohlášení jste uvedl, že budete dále spolupracovat s novozélandskými reprezentanty ve všestrannosti…
Ještě ale není jisté, zda na to budu mít kapacitu a jestli vůbec k nějaké intenzivnější spolupráci dojde. Žádnou klíčovou roli tam zatím nemám.
A v následujících týdnech se tedy budete soustředit na co?
Mám už na starost deset dostihových koní a ještě mám v práci tři koně, které připravuji na všestrannost a snažím se je prodat. Jsou všichni tři dobří, tak třeba osloví vaše čtenáře, kteří náhodou hledají šikovné závodníky, a přijedou se na ně podívat (smích). Každopádně až se ti tři prodají, bude to pro mě znamenat konec všestrannosti a budu se soustředit pouze na těch deset dostiháků.
Můžete přiblížit vaše dostihové plány? Chcete se soustředit spíše na tradiční tratě, jako je Royal Ascot, Triple Crown, Kentucky Derby nebo se zaměříte spíš na nové závody, jako je Dubai World Cup nebo Hongkong?
Samozřejmě bychom se nejradši ze všeho dostali na všechny tyto velké události dostihového světa, ale je to všechno o tom, jak dobří nakonec budou koně. Máme několik dvouletých nadějí, které by mohly v budoucnu závodit na opravdu důležitých tratích. Plán je takový, že alespoň jeden z nich snad bude dostatečně dobrý na to, aby mohl závodit na jednom z těch zmíněných závodů, ať už to bude třeba Royal Ascot nebo Dubai World Cup…
Náš sen je mít koně, který se bude takové události účastnit a bude mít šanci na vítězství. Také bychom ale jednou rádi měli dost dobrého koně, aby mohl závodit na australských dostizích, které mají opravdu vysokou úroveň.
Máte mnoho zkušeností s přípravou koní na cross. Co takhle zkusit steeplechase? To vás neláká?
Nechci dělat steeplechase, pouze rovinové dostihy. Nemám v plánu jet příští rok na Velkou pardubickou.
Škoda, to by byla velká výzva. Mám ale pocit, že se u nás zahraničním koním příliš nedaří…
Přesně tak, nemá to smysl ani zkoušet (smích).
Chystáte se s koňmi zůstat ve svém tréninkovém centru v Anglii?
Ano, zůstaneme. To místo, které zde máme k dispozici, bývalo tréninkovým centrem pro dostihové koně. My ho vlastně jen upravíme tak, aby zase sloužilo převážně k tomu, kvůli čemu bylo původně postaveno.
Budeme vás teď vídat i v jiných rolích, například v roli pracovního jezdce, nebo se budete skutečně soustředit pouze na trénování dostihových koní?
Stále trénuji i několik lidí na všestrannost a svých svěřenců, o které se starám už nějaký čas, se rozhodně zbavovat nebudu, ale je asi příliš brzy na to, abych řekl, jak se věci budou vyvíjet dál. Zda budu nadále trénovat lidi na všestrannost a zda oni budou mít o mé služby zájem. Nebo se také může stát, že mi trénink dostihových koní zabere příliš mnoho času a já nebudu stíhat nic jiného.
Vraťme se teď ještě k vaší kariéře ve všestrannosti. V roce 1996 jste s Bertie Bluntem dokončil jeden z nejtěžších závodů v Badmintonu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby vám zhruba od třetiny trati nechyběl třmen, který se utrhl. Bylo dokončení trati největší výzvou vaší kariéry?
Asi se to těžko hodnotí, protože ztráta třmenu přišla velice brzy a v tu chvíli by bylo obtížné dokončit jakoukoli trať. Pokud mám ale vybrat skutečně hodně obtížnou trať, tak je to… Vlastně byly dvě. Pamatuji si jeden ročník v Burghley, už nevím přesně, co to bylo za rok, ale šlo o opravdu náročný cross. Do paměti se mi vryl také světový šampionát v Austrálii v roce 1986. To byl také velice těžký kurz, protože jsem spadl z Charisma. V té době ale pravidla umožňovala, že jezdec mohl znova nasednout a kurz dokončit, což jsme také udělali.
Na vašich posledních závodech jste dokončil drezuru bez uzdy. Bylo to symbolické zakončení vaší kariéry?
Dá se to tak říct. Každopádně to ale byla zajímavá zkušenost. Dokončil jsem drezurní úlohu a ve chvíli, kdy jsem si říkal, že byla zřejmě moje poslední v životě, kůň hodil hlavou a sundal si uzdečku. Stál jsem v aréně s uzdečkou na krku a smál se. Nic jiného mi nezbývalo. Takhle s úsměvem na tváři by asi kariéry měly končit.
Mluvil jste o Charismovi. Když si vezmete všechny vaše koně, byl on tím životním?
Na sto procent. Je to také kůň, kterého si pamatuji ze všech nejlépe. V historii všestrannosti na olympijských hrách jsou pouze tři koně, kteří dokázali obhájit zlatou medaili a on byl jedním z nich. Tím byl speciální. Také šlo ale o koně, kterého jsem jezdil v začátku kariéry a má obrovskou zásluhu na tom, kam se následně ubírala a čeho všeho jsem za svůj život dosáhl.
V čem byl Charisma speciální?
Charisma byl malý kůň s obrovským srdcem. Byl velice dobrý v drezuře a neskutečný v crossu. Jeho jedinou slabinou byl možná parkur, před kterým vždy strašně znervózněl, ještě než vstoupil do arény. Skvělé na něm ale bylo zejména to, že miloval soutěžení a divákům strašně rád předváděl, co umí. Byl to velký fešák a skutečná hvězda. Jedinou jeho nevýhodou bylo, že strašně rychle nabíral váhu a celý život byl docela tlusťoch. Museli jsme stále hlídat jeho krmení, protože stačila mrkev navíc a už tloustl (smích).
Co teď budou dělat vaše aktuální koňské hvězdy? Leonidas a Campino půjdou také do důchodu?
Campino už ukončil svou kariéru po Badmintonu, Leonidas bude ale pokračovat dále pod irským jezdcem Padraigem McCarthym. McLaren, kterého jsem jezdil na loňském mistrovství světa, půjde k některému z novozélandských jezdců. Ještě se ale nerozhodlo, kdo z nich ho nakonec získá. Ostatní se buď prodali nebo teprve prodají.
