O čem jsme také psali: Abc výcviku „stájového“ psa

Co bylo dřív, kůň nebo pes? Kdyby to mohla rozhodnout Petra Führmann, nejraději oba najednou. Do určitého věku však mají rozhodující slovo rodiče a tak musela Petra svoji lásku ke koním trochu odsunout: „Teprve v jedenácti jsem si u rodičů ježdění vydupala. Jezevčík Thommy byl v té době už dlouho plnohodnotným členem rodiny. Spal dokonce se mnou v posteli a dost často zapáchal, když jsem ho v noci s sebou vláčela na záchod, protože jsem se sama potmě trochu bála.“ Ve dvaceti si pořídila prvního psa z útulku a samozřejmě ho brala s sebou do stáje ke své arabské křížence Silvaně. Článek pochází z lednového čísla 2006.

Všechno klapalo, dokud mohl ovčák Teasy běhat volně kolem. Ale jakmile byl na vodítku, choval se tak nemožně, že byla Petra nakonec donucena skončit v typicky německém, tradičně organizovaném spolku pro německé ovčáky se vším všudy. „Ze začátku to bylo příšerné, ale jakmile jsem získala určité základy ve výchově psů, přišel známý fenomén: Probudilo to ve mně určitý druh misionářské ctižádosti - chtěla jsem tu svou trochu vědomostí předávat dál a vmžiku jsem se z naprostého začátečníka proměnila v učitele výcviku psů!“

Od začátečníka k profesionálnímu trenérovi psů

Tak rychle se může vše změnit - spolu s přítelkyní Nicole Hoefs si Petra sháněla všemožnou v tehdejší době dostupnou odbornou literaturu, pročítala a studovala všechno, co mělo hlavu a patu. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. S novým „know how“ a změněným pohledem na svět slečny rychle poznaly, že při tradičním „staroněmeckém“ výcviku psů začíná násilí tam, kde končí znalosti majitele. „Donutilo nás to nepohodnout se s celým spolkem a v roce 1992 jsme si vedle zaměstnání zřídily vlastní školu pro psy.“ Petra a Nicole najednou vkročily na neznámé území: „Poptávka byla tak vysoká, že naše skupinové kursy základního výcviku byly od začátku na další tři měsíce obsazeny.“ V letech 1994 - 97 se jejich pionýrská práce natolik rozšířila, že se Petra rozhodla vést kursy jako hlavní zaměstnání. Teoretické podklady kurzů se stále rozšiřovaly a nakonec se staly natolik odbornými, že z nich v roce 1999 byla sestavena kniha – jedno z nejprodávanějších děl této kategorie na celém německém trhu! Následovaly další knížky a videa, nyní již ve spolupráci s Iris Franzke. Mezitím se Petra nestala jen autorkou bestsellerů, ale především mezi laiky i profesionály váženou odbornicí v oboru "psi a vše okolo" – ač se její výcvik týká především přeměny majitelů psů…

Všichni její psi s ní chodili i jezdit. Když musela být Silvana na následky tříštivé zlomeniny v 21 letech uspána, vyvstala otázka její nástupkyně. „Vlastně jsem si už z časových důvodů nechtěla žádného koně pořizovat, ale už po dvou měsících jsem zjistila, že to bez něj nejde..“ Kolegině Iris jako dítě také jezdila, a tak je napadlo, že by si koně mohly pořídit dohromady. „Tentokrát to měl být poklidný společník, na kterém bychom mohly vozit své děti. Kromě toho pro nás bylo důležité, aby se zvíře mohlo během našeho nabitého programu několik dní pohybovat jen ve výběhu a nemuselo se každý den jezdit. Tinker nám pro tyto účely připadal zcela ideální. Šarmantní, tříbarevná straka Shannon byla takovou ideální pohodářkou. Její osobnost byla pravým opakem araba: Byla skrz naskrz líná a obtloustlá. „Za krátkou dobu jsme ji zcela navykly na své požadavky. Po roce jsme však také dostaly chuť vyjet si společně.“ Takže do stáje přibyl druhý tinker – téměř bílá Meghan. Petra si čas se svými velkými kopytníky neuvěřitelně užívá. „Koně jsou pro mě skutečnou zábavou, zásady výcviku u nich nedodržuji tak přísně, jako u psů. S arabem tohle nešlo, ale oba naši tinkerové skutečně umějí odpouštět…“

Petra si stojí za svojí ke zvířatům spravedlivou výchovou psů i koní, ale vehementně se brání rozvíjení jakéhokoli druhu „filozofie“, v jejímž duchu by ona nebo její žáci museli žít: „Existuje velké množství lidí, kteří věří, že musí svými metodami zachránit nejen psy nebo koně, ale celý svět – a to je přece nesmysl!“

Důslednost a základní výcvik

Podle jejích zkušeností spočívá úspěch stále na stejném principu: základní výcvik, trpělivost, čas a cvičení – protože jen to vás zdokonalí v mistra! „Jestliže pes získá opravdu kvalitní základní výcvik, kromě návyku na koně už jako pes doprovázející jezdce žádný zvláštní výcvik nepotřebuje.“ O tom je přesvědčena. Bohužel bývá právě solidní základní výcvik tím kamenem úrazu, na němž skončí většina majitelů psů. Potřebují totiž stejnou míru disciplíny, kterou vyžadují od svého čtyřnohého miláčka, pokud mají důsledky své práce pocítit skutečně ve všech oblastech života. Petra ví, o čem mluví: „Dokud vše nefunguje perfektně ze země, nemusím ani přemýšlet nad tím, že budu svého psa ovládat ze sedla. I když pes pochopí, co znamená Sedni! a Místo!, ještě to neznamená, že povel poslechne vždy a všude! To bych si stejně mohla myslet, že můj kůň perfektně ovládá všechny cvalové cviky ve chvíli, kdy se naučí nacválat. Výchova začíná společným soužitím a během něj nikdy nekončí. Pokud mě pes už doma degraduje na krmiče tím, že mě pomocí krmení, mazlení a venčení přiměje dělat, co on chce, nemohu čekat, že mě za hodinu venku poslechne! V tom jsou psi skutečně neuvěřitelně rafinovaní. Někteří považují za opravdový smysl života si „svého“ člověka perfektně vycvičit… samozřejmě bych mohla svého psa celý den drbat, pokud chci, ale JÁ určuji dobu začátku a konce, ne on! Jde pouze a jednoduše o důslednost. Pes bude stále zkoušet vystavovat důslednost svého pána nástrahám a každý se musí rozhodnout, jestli se nechá obměkčit – potom se však nemůže divit následujícím problémům. Je zajímavé, že jezdci bývají důslednější než ne-jezdci, i když na koně svoji důslednost vždy neaplikují…“

Co musí můj pes umět?

Cvičení poslušnosti je pro psa těžké. Rozptýlení jakékoli povahy funguje pro takové zvíře jako odměna sama o sobě - úprk za zajícem, hraní nebo zvědavé očichávání všeho kolem patří k instinktivním činnostem s uvolněním určitého množství endorfinů! Přesto pes musí provádět povely „Sedni!“, „Místo!“ a „Zůstaň!“ i na delší vzdálenost a dobu – tak dlouho, dokud nedostane další povel, např. „Ke mně!“. Toto „Ke mně!“ je – to potvrdí snad každý majitel psa – nejdůležitější, ale také nejobtížnější povel v celém výcviku psa. Pes MUSÍ  na zavolání přijít, ať je v jakékoli situaci. Petra to celé komentuje velmi pragmaticky: „Pokud nepřijde, nesmí se nechat běhat volně! Každé neúspěšné zavolání psa jen utvrzuje v tom, že může sám rozhodnout, zda přijde nebo ne, a to je v důsledku zcela zničující! Většina psů totiž vůbec NEVÍ, že mají přijít, když jsou voláni!“ A jak takový problém vyřešit? „Pes se má pohybovat na vodítku dlouhém třeba 10 m. Zavolám ho. Pokud nepřijde, nejdu ZA NÍM, ale okamžitě jdu PRYČ a přitom trhám za vodítko. Pes se musí naučit, že nesmí zůstat stát! Jakmile mě následuje, začnu ho chválit a když přijde až ke mně, intenzivně ho odměním i pamlskem. Samozřejmě to chvíli trvá, než zvíře perfektně reaguje, ale s pozitivním přístupem to nakonec vždycky vyjde.“

Trpělivost, čas a důsledné cvičení psovi nakonec vysvětlí, co se po něm chce a zároveň trénují poslušnost. Všechna cvičení se v pokročilejším stadiu dají jednoduchými prostředky (např. stupňovaným rozptylováním žrádlem a jinými psy) ztížit a zajistit tak nácvik poslušnosti i v háklivějších situacích. Plánovitá, uvědomělá výchova funguje výhradně s důsledností a disciplínou: „Pro nás trenéry je více než frustrující pravidelně se objevující kombinace nedostatku času, trpělivosti a dalších maličkostí u majitele psa, ale tím si nakonec vyděláváme své peníze…“

Na výletě s oběma čtyřnohými kamarády

Abyste si mohli opravdu vychutnat společnou vyjížďku na koni se psem, musíte mít spolehnutí na naprostou poslušnost psa. Často vídané vedení psa na vodítku z koně považuje Petra za naprosto lehkomyslné: „Držení psa na vodítku z koně je velmi nebezpečné pro všechny zúčastněné. Nejlepším vodítkem je dobrá výchova. Raději vedu obě zvířata než psa ze sedla. Pokud se dostanu do situace, kdy pochybuji o poslušnosti svého volně běžícího psa, bude to na vodítku ještě daleko nebezpečnější! Představte si, že se pes například bojí hlučného provozu na silnici. Když s ním a koněm pojedu těsně podél rušné silnice s obavou, že se pes lekne náklaďáku, udělá to i na vodítku a v horším případě se vodítkem omotá kolem koňských nohou… Pokud tedy musím psa vzít na vodítko, vedu i koně a jdu s oběma pěšky!“

Spolehlivý běh vedle koně cvičíme nejprve v uzavřeném areálu, například na jízdárně nebo ve výběhu. Tradiční „chůze u nohy“ je na levé straně, ale v tomto případě je třeba naučit psa poslechnout, aby běžel na jakékoli straně koně. Pro tento účel je třeba zavést nový povel (třeba „ke koni“ nebo „pojď vedle“ apod.). To všechno cvičíme nejprve na zemi (nejprve s vodítkem, potom bez něj), pak z kola, potom pěšky s koněm a nakonec ze sedla. Postupně můžete obtížnost zvyšovat tím, že něco ruší pozornost psa - jiní psi, houska se salámem a podobně – na to, že se takový výcvik zanebal, doplatili už mnozí! Jen na jízdárně mohu výjimečně vést psa z koně, protože v nouzi vodítko pustím. Pokud jsem ale v takové fázi, že i na oplocené jízdárně potřebuji vodítko, je to nejlepší ukazatel faktu, že už předtím spolupráce selhala a základní výcvik není odpovídající. Pro Petru nic nového: „V tom byl zase nedostatek času a trpělivosti… Když nedokážu se svým psem bez vodítka projít kolem misky plné žrádla, nemusím to z koně ani zkoušet. Násilím a narychlo nedokážete nic. TRPĚLIVOST – to je to kouzelné slovo! V případě pochybností se musíte vrátit o jeden či více kroků zpět – případně úplně zpět, na zem a třeba i na vodítko. Z ničeho nezískáte nic. Myslete na svoji bezpečnost a na dojem, jaký vyvoláte u ostatních, chodců, hajných nebo cyklistů. V dnešní době smíme a jako jezdec se psem musíme být nápadní svojí ohleduplností a tu demonstrujeme nejlépe pomocí dobře vychovaného psa!“

Rady odbornice:

Mám koně, přibylo mi štěně

- Štěně si musí na koně a celkovou atmosféru stájí navykat od začátku.

- S koněm je seznamujte opatrně - prohlédnout, očichat atd.

- Nesmí mít strach, ale musí mít před velkými koňmi respekt!

- Jakýkoli projev příliš odvážného chování se MUSÍ ihned přerušit!

- Mladý pes nesmí v žádném případě nekontrolovaně pobíhat kolem, měl by být na přitahovacím vodítku.

- Štěně se musí naučit počkat občas v boxu, pokud na něj zrovna nemáte čas. 

- Často se společně procházejte stájí.

- V blízkosti nebo přímo u jízdárny psa připoutejte tak, aby byl z dosahu kopyt.

- Teprve po čase v jeho přítomnosti klusejte a cválejte.

- Pes by přitom měl zůstat klidný. Zakažte mu štěkat nebo vzrušeně skákat sem a tam. 

- Odborné cvičení poslušnosti trvající asi hodinu provádějte i v areálu stáje.

- Ze zdravotních důvodů můžete psovi postupně zvyšovat zátěž prodlužováním vyjížděk až po ukončení fáze růstu.

Do té doby se bezpodmínečně musí prokázat jeho naprostá poslušnost.

Mám psa, přibyl mi kůň

- Všechny nedostatky v poslušnosti psa se musí odstranit! Teprve potom přejdeme k seznamování s koněm!

- Pes musí být v jakoukoli chvíli připraven věnovat svému pánovi pozornost a hledat s ním kontakt pohledem, abyste vůbec měli šanci zprostředkovat mu povely pomocí zrakových nebo zvukových znamení. 

- Psa a koně na sebe zvykejte pomalu.

- Nejčastější problém (kromě nedostatečného základního výcviku) je strach psa. Ignorujte viditelnou nejistotu, abyste ho v jeho strachu nepodporovali. 

- Postarejte se o co nejvíce pozitivních zážitků psa ve stáji (např. krmení ve stájové uličce), věnujte obzvlášť hodně času fázi navykání. 

Výcvik psa jako společníka na vyjížďku

- Pomalé poznávání obou zvířat bez stresu.

- Společné procházky se psem a koněm, oběma na ruce.

- Pokud předchozí nečiní problémy, může pes běžet volně.

- Cvičte všechny potřebné hlasové i zrakové povely, například Ke mně, Sedni, K noze.

- Pokud pes dosud chodil u nohy jen z jedné strany, je třeba zavést nový povel na chůzi po druhé straně a natrénovat ho.

- Všechna cvičení opakujte v klusu s vedeným koněm.

- Vše opakujte v oploceném prostoru z koně, který může být případně ještě někým jiným veden u hlavy, abyste se mohli plně soustředit na psa. 

- Častější změny směru zvyšují pozornost psa.

- Přidávat rozptýlení se stupňující se obtížností (žrádlo, jiní psy atd.)

- I v terénu zprvu obě zvířata vést, potom nasednout a psa nechat volně běžet.

- V případě, že nastanou pochybnosti o poslušnosti volného psa v určité situaci, např. v hustém provozu, platí: Nepřivazovat ze sedla! Z bezpečnostních důvodů bezpodmínečně obě zvířata vést.