O čem jsme také psali: Co se v mládí naučíš

Výcvik koně začíná už v prvních několika dnech jeho života. Proto ten, kdo si chce ulehčit pozdější obsedání, rozumí pod pojmem výcvik koně dlouhý proces započatý již u hříběte a pokračující základním výcvikem pod sedlem. O této problematice psala Veronika Jiroutová v dubnovém čísle roku 2010, přičemž vycházela z článku časopisu Der Hannoveraner. „Jak je pohodlné skupinové ustájení hříbat ve volné stáji, o to těžší bude chytit tříletého koně a začít se samotným výcvikem,“ varuje jeden z trenérů Hannoverského svazu.

Rané kontakty
„Jak je pohodlné skupinové ustájení hříbat ve volné stáji, o to těžší bude chytit tříletého koně a začít se samotným výcvikem,“ varuje Hartmut Kettelhodt, německý trenér Hannoverského svazu, který zodpovídá za výcvik mladých koní. Již v prvních dnech života by mělo každé hříbě dostat ohlávku a naučit se zvedat nohy. Stejně tak s voděním bychom měli začít již během prvních dnů pod klisnou a pokračovat s ním i u ročních a dvouletých zvířat. Kdo chce, může už v raném věku hříbě zvykat na podsedlovou dečku. Čím dříve kůň kontakt s člověkem respektuje a získá důvěru, tím bude pozdější práce pro oba snazší.
Každému chovateli by mělo být jasné, že trénink koně může stát mnoho peněz. Aby si část nákladů ušetřili, využívá mnoho chovatelů možnosti naučit mladého koně základům lonžování, či dokonce obsednutí koně v domovské stáji, ještě před jeho umístěním do tréninku k profesionálnímu jezdci. K tomu je však nezbytné splnění některých základních pravidel: „Bez oploceného lonžovacího kruhu nemůžeme lonžovat mladého koně, neboť ten potřebuje oporu vnější stěny. Lonžovací kruh je nezbytností.“ Tolik Hartmut Kettelhodt, který by si takové podmínky přál u každého chovatele.
Vše, co následuje po lonžování, by mělo být provedeno v klidu a s nutnou dávkou trpělivosti… „Přesně podle motta: V trpělivosti je síla. Ať už první nauzdění či sedlání – hektičnost, syrovost a přílišný tlak na koně jsou jed. Nejmilejší mi je, když uzdění a sedlání jde hravě a s důvěrou,“ říká zkušený profesionál. „A člověk by měl mladému koni věnovat dost času, několikrát jej nauzdit, nechat v klidu stát, a poté opět odvést do boxu. Čas je alfou i omegou celého procesu učení.“
U prvního lonžování je důležité, aby cvičitel s bičem zůstal stát stranou za koněm a umožnil mu tak neomezený pohyb kupředu. Výhodou je, když si v prvních lekcích rozdělí práci dva lidé. Ale i zde platí, že klidný, důsledný postup s rozvahou a citem je nezbytností. Na začátku stačí, aby kůň šel na obě strany živě kupředu. Pochvala dodá koni jistotu a důvěru v člověka. Pokud vše jde, jak má, je nejlepší práce zanechat – méně je nejen někdy, ale téměř vždy více. Není možné vtěsnat všechny kroky tréninku do jedné lekce. Někteří koně se učí rychleji, u jiných je nutné i několikrát danou lekci zopakovat, než je kůň zcela uvolněný a připravený na další úkol. V každém případě musí tempo učení určovat kůň, nikoli trenér. Ale vždy platí, že čím více pozitivních zkušeností kůň s člověkem má, tím více chutě do práce bude mít.

První tréninky pod sedlem
Když je kůň již jistý v práci na lonži, můžeme přejít k sedlání. Pozor! Podbřišník nesmí být příliš utažený, aby nedošlo k otlakům, ale ani příliš volný, aby sedlo klouzalo. Teprve poté, co kůň respektuje sedlo například v boxu či v chodbě, můžeme začít s lonžováním. Třmeny bychom měli každopádně sundat, aby nedošlo k jejich uvolnění, narážení do boků koně a následné panice. „Může to trvat i čtyři týdny, než kůň akceptuje uzdečku, sedlo i lonžování tak klidně, že je možné začít se samotným obsedáním,“ upozorňuje H. Kettelhodt.
Pro samotné obsedání je důležitý dvoučlenný sehraný tým: jezdec a pomocník, který s koněm již delší dobu pracoval – jeho přítomnost dodá koni pocit bezpečí a rutiny. Jezdec musí být zkušený v práci s mladými koňmi, jistý v sedu, klidný a musí mít ruku nezávislou na sedu.
„Nejdůležitější je, že se jezdec nesnaží hned napoprvé vyhoupnout do sedla, ale za podpory pomocníka, který udržuje úzký kontakt s koněm, si přes něj lehne. Toto cvičení musí být v rozpětí několika dnů opakováno, než dojde k dalšímu kroku, kdy s jezdcem ležícím přes hřbet udělá pomocník s koněm několik kroků. Nejprve, když všechno napovídá, že kůň další krok akceptoval – klidně stojí, hra uší a výraz v očích vypovídají o vyrovnanosti koně – je možné přistoupit k vysednutí do sedla. Přitom jezdec neusedá zcela do sedla, ale rozloží svou váhu na chodidla, nohy a kolena.“

Působení jezdce
V těchto prvních momentech se také řídíme heslem: Ruce pryč od otěží. Kůň by si měl zvyknout na váhu jezdce bez toho, aby byl obtěžován v hubě. Kdo vzdělává koně v prvním roce výcviku, měl by vždy pamatovat na základní pilíře stupnice vzdělání koně: Takt, uvolnění, přilnutí, kmih a narovnání vedou ke správnému rozvoji koně. Vyžadování shromáždění nepatří v žádném případě do prvního roku výcviku.
Při těchto jasných tréninkových cílech musí být vždy pamatováno na individuální harmonogram každého koně. Tak by měl kůň na začátku nalézt své tempo bez zbytečného působení jezdce, ten by se měl v lehkém sedu přizpůsobit pohybu koně. Ruka nabízí jemné pasivní spojení s hubou a jediným úkolem je lehké vedení koně. Hartmut Kettelhodt k tomu říká: „Koně, kteří byli přiježděni tvrdou rukou, mívají později různé potíže, jedno mají ovšem společné: problémy s přilnutím je velmi těžké odstranit.“
Postupem doby získává kůň stále více kmihu v klusu – kvalita klusu se u jednotlivých koní liší, neboť je závislá na mechanice pohybu jedince. Zadní nohy by však každopádně měly dosáhnout minimálně stop předních kopyt, v žádném případě nesmí zůstat za nimi. Vysoký význam má narovnání. „Jak prohlásil Gustav Steinbrecht: Jezdi svého koně dopředu a narovnej ho,“ připomíná Hartmut Kettelhodt základní moudrost jezdeckého sportu. „Přičemž ovšem jezdit koně dopředu neznamená hnát ho v nesmyslném tempu.“
V prvním roce výcviku by v žádném případě neměl být po koni vyžadován silnými pomůckami cval. „Cval je pro ně obzvlášť těžký, protože se stále ještě nevyrovnali s váhou jezdce.“ Proto trenér radí cval využít, když ho kůň dobrovolně nabízí, a podpořit ho jemným sedem přizpůsobeným jeho pohybu. Teprve po několika měsících může být cíleně vyžadován, a to z co nejklidnějšího klusu, nikoli však skrze divoké pobízení do vysokého tempa.
Práce v kroku je zásadně úkol pro zkušeného jezdce. Proto by v chovatelských zařízeních měl být krok ježděn pouze na dlouhých otěžích před a po práci jako uvolňovací fáze tréninku.

Z časopisu Der Hannoveraner 9/2009
přeložila Veronika Jiroutová