O čem jsme také psali: Evoluce koně - jak to (ne)bylo

Etologie koní 5
Evoluce koně: jak to (ne)bylo

V minulých dílech jsme si popsali principy přírodního výběru a evoluce. Dnes bych se ráda věnovala tomu, co o evoluci koně skutečně víme. Budeme se stále ještě pohybovat po historii koně před jeho domestikací, současnosti se nepřiblížíme na víc než 8 až 6 tisíc let.
Za první zvíře s prokazatelnými rysy koňovitých je považováno hyracotherium (dříve nazývané též eohippus), které zhruba před 55 miliony let v době eocénu, služebně druhém nejstarším období třetihor, hojně osídlilo jak Severní Ameriku, tak Eurasii. Na severní polokouli tehdy ubylo dešťů a krajinu tvořily lesní plochy střídavě s rozsáhlými savanami. Ony „prokazatelné rysy koňovitých“ jsou zřejmé spíše z detailů kosterní stavby a jídelníčku než z porovnání nejvýše půlmetrového tvora s čtyřmi prsty na předních a třemi prsty na zadních končetinách s podobou dnešního koně. O skutečné podobě hyracotheria  svědčí i jeho jméno. Podle nalezené lebky pojmenoval Richard Owen z Britského muzea v roce 1841 pozůstatky onoho tvora jako „hyrax beast“, protože mu nejvíce připomínala současného damana (angl. Hyrax; damani jsou blízkými příbuznými slonů a sirén, mají čtyři prsty s kopýtky na předních a tři na zadních končetinách, ale připomínají tvarem i velikostí těla spíše hlodavce; R. Owenovi se tedy nelze divit, že hyracotherium  považoval právě za příslušníka řádu damanů). Prapředek koně tak byl paradoxně pojmenován následkem nesprávného zoologického zařazení a evropským vědcem, přestože vývoj koně probíhal převážně v Severní Americe a místní kosterní nálezy jsou mnohem četnější a v mnohém kompletnější než evropské. Po srovnání amerických a evropských sbírek došli vědci počátkem třicátých let 20. století k závěru, že evropské hyracotherium  nelze rozlišit od amerického eohippa, a právoplatným názvem bylo uznáno dříve popsané hyracotherium. Celý příběh mapování historie koní si můžete přečíst např. v knize Horns, tusks and flippers: The evolution of hoofed mammals („Rohy, kly a ploutve: evoluce kopytníků“, napsali Prothero a Schoch, vydalo The Johns Hopkins University Press, Baltimore and London, 2002). Kniha česky bohužel zatím nevyšla, ale útěchou pro vlastence může být několik otištěných obrázků Zdeňka Buriana.
Hyracotherium  se v průběhu třetihor zdárně vyvíjelo a proměňovalo podle aktuálních podmínek. Vesměs tedy rostlo do výšky, prodlužovalo nohy, ubývalo mu prstů na nohou a přizpůsobovalo se rychlému a obezřetnému pohybu v rozlehlých stepích převážně Severní Ameriky. K jednomu prstu s kopytem na každé noze koňovití dospěli zhruba před 5 až 4 miliony let.
Výhonky se v třetihorách stávaly nedostatkovým zbožím, zato přibývalo pastvy. Předci koní si tudíž osvojili velmi důležitou vlastnost – naučili se pást. Ke změně způsobu obživy docházelo postupně, přinejmenším proto, že ke spásání tvrdé trávy bylo zapotřebí silnějších a výkonnějších zubů. Spolu se silnějšími a většími zuby se musela patřičně vyvíjet i celá huba a prostornější trávicí zařízení. K úplnému přechodu na spásání travních porostů se původně výhradní okusovač výživných měkkých výhonků a listů stromů a rostlin dopracoval zřejmě koncem miocénu, předposledního období třetihor (probíhalo před 24 až 5 miliony let). Trvalo mu to miliony, možná desítky milionů let. Výsledkem je, že dnešní kůň přežije pouze na lesní stravě jen stěží. V o něco lepší situaci je domácí osel, jehož předek, osel africký, si schopnosti okusovače do jisté míry zachoval.
Z hlavní vývojové větve koňovitých se časem odštěpila řada „bočních“ druhů, všechny však postupně zanikly. Takovými bočními větvemi byli zřejmě i třetihorní koňovití Starého světa (Evropy, Asie a případně Afriky). Zdá se, že příslušníci hlavní vývojové větve koňovitých migrovali do Eurasie v dobách, kdy to bylo možné díky pevninskému spojení mezi Severní Amerikou a Sibiří. Tito migranti se na Starém kontinentu často velmi úspěšně šířili, ovšem nakonec vždy vyhynuli. V současnosti se nepředpokládá, že by některá z těchto větví mohla mít své následovníky mezi dnešními koňovitými.
Rod Equus
Zhruba od doby před 4 až 3 miliony let jsou koňovití přiřazováni k dnešnímu zoologickému rodu Equus. O skutečných okolnostech vzniku rodu Equus se však stále vedou spory. Není jasné, kde k němu došlo, ani čím jsou dány rozdílnosti mezi jednotlivými příslušníky tohoto rodu (podrobnosti ve výše jmenované shrnující knize Prothera a Schocha nebo stručněji např. v knize Millse a Nankervisové Equine behaviour: Principles & Practice, Blackwell Science Ltd., 1999).
Koňovití patřili k velmi úspěšným druhům i ve čtvrtohorách – pleistocénu (před zhruba 2 miliony až 10 tisíci let), kdy dokázali úspěšně přežít i v dobách ledových. V Severní Americe se jim ovšem stejně jako dalším velkým savcům stala osudnou poslední doba meziledová. Zhruba před 10 až 8 tisíci lety koně ze Severní Ameriky zcela vymizeli. Další kůň spatřil Ameriku až v roce 1493, při druhé Kolumbově výpravě.
Proč koně ze Severní Ameriky zcela vymizeli, není dosud známo. Nejznámějšími hypotézami jsou vybití koní rozvíjející se lidskou rukou, a změna klimatických podmínek a rozčlenění přirozeného prostředí působením ledovců. Obě jsou však zpochybňovány. Je pravděpodobné, že lovecká činnost člověka se stala osudnou mamutům a jiným velkým zvířatům, ovšem u mnohem početnějších koní dobře adaptovaných prakticky po celém území Severní Ameriky to očekávat nelze. Navíc narozdíl od Evropy neexistují doklady, že původní obyvatelé koně skutečně lovili. Rovněž klimatické příčiny se zdají vzhledem k dosavadnímu úspěšnému vývoji koní během doby ledové a ústupu ledovců nepravděpodobné. Například obdobně žijící bizon obývající stejný biotop bez problémů přežil. Koně se po reintrodukci Evropany v 15. století rychle rozšířili do stepí a podhorských oblastí, takže prostředí po ústupu ledovců koním zřejmě vyhovovalo.
Ústup ledovců také znamenal konečný zánik pevninského mostu mezi Severní Amerikou a Asií (dnešní Beringovo moře), takže k případné migraci koňovitých z Eurasie do Severní Ameriky, kde s nejvyšší pravděpodobností vznikli a vyvíjeli se, již nemohlo dojít. Koňovití ve Starém světě (Evropě, Asii a Africe) však naštěstí poslední dobu meziledovou přežili a zdárně se vyvíjeli až do příchodu člověka.

Přímí předci dnešních koní
Dnešní koně, ať už domácí či zdivočelí, jsou příslušníky druhu Equus caballus, který se od ostatních koňovitých (zeber a oslů) oddělil přibližně před 1,5 milionem let. Z této doby známe nejstarší nález koně tohoto typu. Pochází ze Severní Ameriky (ze státu Nevraska), první euroasijské nálezy těchto koní jsou téměř o půl milionu let mladší. Z toho se usuzuje, že přímí předci dnešních koní nepocházejí z populací v Eurasii, ale přišli do Starého světa po pevninském mostě ze Severní Ameriky.
Doklady o rozrůznění populací koní nacházíme od doby před necelým milionem let. Například v oblasti Středozemního moře a Blízkého východu se koně přizpůsobili aridním (horkým a suchým) podmínkám menším tělesným rámcem, delšími končetinami a doplněním kostí lebky o prostory pro zvlhčování vzduchu (dnes bychom řekli „kůň arabského typu“). Naopak v oblastech severní Evropy se koně přizpůsobovali chladným bažinatým terénům snahou o co nejmenší únik tělesného tepla. Jejich tělo bylo robustní, zavalité, nohy a uši krátké, nosní kosti dlouhé pro předehřívání vdechovaného vzduchu (typ současného chladnokrevníka). I koně tak dodržují dvě základní pravidla „vizáže zvířat“. Pravidlo Bergmannovo říká, že s chladnějším podnebím roste velikost těla. Pravidlo Allenovo uvádí chladné prostředí do souvislosti s délkou „okrajových“ částí těla – uší, končetin a podobně. Čím chladnější (severnější) podnebí, tím tedy větší a těžší tělo, a také kratší končetiny a uši, které zabraňují zbytečným ztrátám tepla. Výše zmíněné odlišnosti v tělesné stavbě koní však nejsou zoology považovány za známky různých druhů, ale za známky přizpůsobení se jednoho druhu různým podmínkám.
Ráda bych zdůraznila, že tak jako se v průběhu milionů let měnily a geneticky fixovaly tělesné a fyziologické vlastnosti koní, měnilo se a dědilo i jejich chování. Stejně jako lze koně velmi těžko přesvědčit, aby chodil po čtyřech nebo se živil masitou stravou, tak obtížně jej lze přimět ke změnám valné většiny z repertoáru jeho chování. Člověk se o to přes všechna varování snaží již několik tisíc let. O tom, že člověk, aby dokázal „zkrotit vládce stepi“, musel být dříve etolog než jezdec, a byl-li tím kroceným vládcem kůň Převalského, zase příště.

Jitka Víchová (vichova@vuzv.cz)