O čem jsme také psali: Koňské námluvy
„Pokud koním umožníme, aby se v době námluv mohli chovat přirozeně, máme před očima jednu z nejúžasnějších, ale také nejsložitějších záležitostí, jaké můžeme v živočišné říši vidět.“ Marthe Kiley-Worthington. V březnovém Jezdectví 2005 jsme uvěřejnili článek o koňských námluvách.
Koňské námluvy
Období, během něhož je klisna ochotna přijímat hřebcovo dvoření a pářit se s ním, se označuje jako říje (estrus). Pomineme-li řadu fyzických změn, které říji provázejí, včetně „blýskání“, tedy zčervenání sliznice pochvy a výtoku řídkého, nitkujícího hlenu, mění se v době říje výrazně také chování klisny. Klisna může jinak reagovat na pobídky, v zápřahu klade hlavu na jiného koně, vyhledává a tlačí se na další zvířata. Také v průběhu čištění nebo při dotyku na slabiny se může tlačit na ošetřovatele, rozkročí se, mírně nahrbí a často močí. Klisna častěji řehtá a méně žere. U jiných klisen naopak může probíhat velmi nenápadná, tzv. tichá říje, další klisny v říji zase reagují podrážděně a nebo apaticky.
Existují tři záležitosti, které jsou v souvislosti s říjí klisen skutečně zajímavé a kterými se koně odlišují od ostatních živočišných druhů.
V první řadě je to samotná délka říje. Podobně jako u ovcí souvisí s délkou dne - zatímco však bahnice přicházejí do říje v období, kdy se dny krátí, u klisen říje nastupuje v době prodlužujících se dnů. Z toho vyplývá, že klisna žijící na severní polokouli může nejsnadněji zabřeznout na jaře a v létě (v přirozených podmínkách to bývá nejčastěji od dubna do září). Vzhledem k délce březosti je to logické, protože hříbě by se mělo narodit do období, kdy už je příznivé počasí a dostatek potravy.
Hříbě, na rozdíl od telete, matku všude následuje. Pokud je zima a klisna se pase na nechráněném místě, hříbátko je vystaveno nízkým teplotám a studenému větru, což je riskantní. Chovatel, jemuž se narodilo hříbě na podzim a on své koně drží celoročně venku, dobře ví, jak žalostný pohled bývá na malé, třesoucí se hříbátko, odhodlaně stojící vedle klisny, která se spokojeně pase v dešti a naprosto ignoruje nedaleký přístřešek. Telátko, které matku nenásleduje, si ve stejné situaci bude naopak hovět v bezpečí přístřešku a ve společnosti svých vrstevníků.
Aby hříbě přežilo, musí se narodit do příznivého časového období. Bohužel zejména u dostihových koní chovatelé plánují hřebení svých klisen co nejdříve na začátek kalendářního roku. To je sice výhodné pro sport, ale současně i biologicky nežádoucí. Aby se hříbata rodila již na začátku ledna, mnozí chovatelé doslova „znásilňují“ přirozené pochody v těle klisen za pomoci hormonálních preparátů. Položme si otázku, zda-li je to opravdu tak žádoucí. Na rozdíl od lidského kalendáře by ten „koňský“ měl začínat na začátku dubna nebo května a my bychom měli dělat vše pro to, abychom s přírodou spolupracovali a ne se stavěli proti ní.
Pro zajímavost si můžeme uvést výsledky některých autorů zabývajících se sledováním délky březosti u jednotlivých plemen koní:
Plemeno Rozpětí Průměr Země Autor
Chladnokrevníci 4 - 21 7 USA Aitken
Korejští koně 4 -14 9 Japonsko Satoh a Hoshi
Teplokrevníci 1 - 37 6 USA Andrews a McKenzie
Plnokrevníci 3 -15 7 Anglie Hammond
4 - 7 5 Rusko Krat
Shetlandský pony 3 - 30 7 Anglie Hammond
Oproti kravám nebo jalovicím, kde se říje pohybuje v rozmezí 12 až 36 hodin, trvá říje klisny poměrně dlouho. Často to bývá sedm až deset dnů. Nevíme sice zcela přesně, proč tomu tak je, ale jedna z odpovědí se týká velmi důležité role námluv.
Vědci zjistili, že u krav „milostná předehra“ vyvolává vzrušení, stahy dělohy a sekreci, což napomáhá spermiím proniknout do dělohy a úspěšně zde oplodnit vajíčko. Ani u klisen tomu zřejmě není jinak.
Další významnou záležitostí týkající se období koňských námluv je nezvykle hluboká citová vazba mezi klisnou a hřebcem. Díky tomu hřebec v době, kdy hříbě přichází na svět, bývá nablízku a jeho přítomnost často může přímo nebo nepřímo pomoci hříběti přežít.
V této souvislosti Martha Kiley-Worthington popisuje zkušenosti se svými šesti mladými klisničkami, které od doby těsně před nástupem říje až do jejího vymizení pobývaly na pastvině společně s plemeníkem. Žádná z nich nepostála hřebci, dokud nebyla minimálně třetí den v říji. Období námluv se tak výrazně prodloužilo a klisničky musely být hřebcem doslovy přemlouvány a opečovávány. Chovaly se tak proto, že měly strach.
„Mnohokrát jsem viděla, jak byly nezkušené klisničky neurvale a rychle zapuštěny tzv. z ruky dospělým, velkým hřebcem, který byl vyveden ze stáje a bez jakékoliv předehry na ně skočil,“ uvádí autorka a poukazuje na to, že klisničky byly ještě navíc spoutány a nuceny k tomu, aby stály bez pohnutí.
Takový přístup je podle doktorky Kiley-Wortingtonové chybný i z etického hlediska. Klisničky se často třesou strachem, potí a odmítají se do daného místa vrátit, aby si stejnou zkušenost ještě jednou zopakovaly. Jednoduše řečeno, můžeme zde mluvit o jejich „znásilnění“. Dospělé klisny, které měly v mládí negativní zážitky, často reagují během dalších připouštění vystrašeně a mohou zůstat dokonce i neplodné.
Někteří chovatelé se v souvislosti s volným připouštěním obávají poranění plemeníka. Pokud měl ale daný hřebec možnost pobývat vedle své matky až do doby přirozeného odstavu a poté zůstal i nadále členem stáda, získal dostatek zkušeností s chováním klisen i s tom, jak se jim správně dvořit. Tak se vyhne zraněním, protože si umí správně vyložit hrozbu klisny a bude se od ní držet v bezpečné vzdálenosti, dokud nenastane k páření ten správný čas.
Otázkou také zůstává počet klisen na jednoho plemeníka. Když totiž hřebec zůstává ve stádě, připustí méně klisen a musí mnohem více energie vynaložit na dvoření, vytváření vzájemných vazeb a opakované připouštění dané klisny. Je-li klisna na vrcholu říje a přijímá hřebce bez problémů, může být k páření ochotna 8 až 15krát denně. Často vychází podnět k opakovanému páření od klisen, které se přibližují k hřebci a třou si o něj záď ve snaze ho vzrušit.
„Zamysleme se nad tím, zda-li je pro svět dobré a žádoucí, když jeden plemenný hřebec připouští velké množství klisen. Tímto způsobem jsme už ztratili řadu menšinových plemen skotu a na řadě začínají být původní, adaptabilní plemena koní, jakým je například exmoorský pony a další. Lidé šlechtí „koně okamžiku“, který vyhraje množství soutěží, ale možná časem zjistí, že bez pomoci léčiv už se nebude schopen přirozeně rozmnožovat. Pokud skupina vybraných plemenných hřebců připouští velké množství klisen, roste v populaci koeficient příbuznosti. To znamená, že vlastnosti, jež možná budeme v budoucnosti potřebovat, jako například odolnost či schopnost přežít na nutričně chudé potravě, se mohou z genetických rezerv zcela vytratit,“ dodává doktorka Kiley-Wortingtonová.
Podle zahraničních pramenů
Použitá literatura:
The behaviour of horse in relation to management and training,
Marthe Kiley-Worthington
