O čem jsme také psali: Máme doma seniora
Senior, tedy příslušník starší věkové kategorie, se dnes skloňuje ve všech pádech a stává se žhavým tématem mnoha diskusí. Ano, díky pokročilým vědeckým poznatkům, kvalitnější péči a stoupající životní úrovni tato skupina neustále roste a stává se tak velmi významnou v rámci celé populace. Ovšem i pokrok s sebou přináší negativní stránky a odpověď na otázku, jak zajistit prožití důstojného stáří je stále složitější. Teď zřejmě tápete – bude tento článek celý o bytostech dvounohých nebo dojde i na koně? Ale copak se nevztahuje výše řečené i na naše oblíbené čtyřnohé bytosti? Této problematice jsme se věnovali v dubnu roku 2010 - pokud vám článek utekl, můžete se do něj začíst právě nyní.
Až na to, že o koních – seniorech se veřejně zatím příliš nemluví. Proto dubnové téma měsíce otevírá právě problematiku starých koní. Třeba si myslíte, že se vás netýká. Ovšem opak je pravdou: jakmile v sobě najdete tu zodpovědnost a pořídíte si koně, musíte mít na paměti, že z (nejen) juniora jednou určitě bude senior. Co to pro vás bude znamenat? Jaké máte možnosti? Kterak to chodí se starými koňmi u nás a jakpak třeba v zahraničí?
Základní „stavební kámen“ pro téma měsíce tvoří článek MVDr. Žerta, který kromě svých zkušených rad z oblasti koňského seniorského zdravotnictví poskytuje etickou úvahu „kam s ním“ podloženou celoživotními zkušenostmi (a věřte, že už nejednoho seniora viděl i ošetřoval).
Zdravotní a etická problematika tzv. starých koní
Mezi majiteli sportovních koní se stále více setkávám s pojmem starý kůň, vysloužilý kůň, nebo dokonce s nerudovským, ve Spojených státech velmi populárním termínem „unwanted horse“, zkrátka kůň, se kterým si majitel neví rady – tedy kam s ním. Termín starý kůň je velice relativní. Chtěl bych to dokumentovat na jednom z nejúspěšnějších sportovních koní v historii českého jezdeckého sportu.
Tím koněm byla klisna Gisela, dvojnásobná účastnice světových jezdeckých her ve voltiži. Dr. Petra Cinerová ji získala pro voltižní přípravu svých svěřenců v roce 1993, když jí bylo 19 let a byla považována za nebezpečného koně. V roce 1994 ve svých dvaceti letech zahájila svou sportovní kariéru účastí na Světových jezdeckých hrách v Haagu, kde zajistila 6. místo v jednotlivcích Pavlu Pospíšilovi. Několikrát jsem ji prohlížel na kondičních inspekcích při mezinárodních závodech a snad nikdy ji zvěrolékaři ani rozhodčí nenavrhli vyloučit pro kulhání nebo nedostatečnou kondici. Svou mezinárodní kariéru ukončila ve 27 letech na mistrovství světa v Mannheimu, v České republice přestala závodit jako 29letá, kdy se v roce 2003 zúčastnila naposledy mistrovství ČR. Bylo mi ctí, když mne Petra požádala, abych ji v jejích 32 letech utratil.
Téměř po celou dobu musela ve skromných podmínkách jezdeckého oddílu Drásov Gisela stát na stání, svým věkem překračovala všechny hranice, které jsou uváděny jako limit koňského stáří, a přesto se jí dařilo dobře a podávala vynikající sportovní výkony. Jsem přesvědčen, že to bylo proto, že se nikdy necítila jako nechtěný kůň. Celou svou sportovní kariéru byla zahrnuta kvalitní péčí a musela mít i pocit užitečnosti.
Tělo koně však stárne jako organismus každého jiného živého tvora, a proto je třeba se nad pojmem „starý kůň“ vážně zamyslet. Chtěl bych tak učinit z několika hledisek. Na prvním místě z pohledu zdravotního: jaké existují nemoci koní vyplývající z nastupujícího stáří, jak rostou nároky staršího koně na veterinární, podkovářskou a ošetřovatelskou péči. V druhé linii bych se chtěl věnovat etickým aspektům udržování starých koní za každou cenu při životě v útulcích pro koně nebo jako společníků jiných koní na pastvině.
Zdravotní problémy starších koní
Za hranici stáří se u koní obecně považuje věk kolem 15 let, sám se setkávám s vážnějšími zdravotními problémy u koní nad 20 roků starých. Nástup stáří je individuální u lidí a stejně tak tomu je i u koní.
Někteří rovinoví dostihoví koně musí být vyřazeni z dostihového provozu pro závažná poranění pohybového ústrojí (ruptura šlachy, intraartikulární zlomenina v karpu nebo zátěží přetížený spěnkový kloub) již ve třech letech a jejich využití v jiné zátěži je z důvodů trvalých pohybových potíží nemožné. Chovatelsky využitelné klisny jsou zařazeny do chovu, méně hodnotné klisny, hřebci a valaši vyřazeni. Zatím se u nás daří tzv. „odpad“ dostihového průmyslu uplatnit v jezdeckém a rekreačním sportu, ale ve Spojených státech je každoročně vyřazováno asi 200 000 takovýchto koní, kteří žádné uplatnění nenacházejí. Právě ti jsou považováni za nechtěná zvířata, s jakými si asi v polovině případů ani tak vyspělá společnost neví rady. Vznikají občanské iniciativy proti porážení koní, proti vývozu koňského masa do Mexika a Brazílie atd. Existující útulky pro nechtěné koně jsou přeplněny a charitativní prostředky nestačí na péči o všechny takto vyřazené jedince. V pravidlech o nakládání s těmito koňmi je rovněž zakotveno, že pokud není majitel schopen koni zabezpečit kvalitní a trvalou péči, má právo a povinnost se jej nikoli alibisticky zbavit, ale nechat jej po dohodě s veterinářem humánně utratit.
U skokových, military, endurance a drezurních sportovních koní je situace poněkud příznivější. Pohybové potíže, které způsobí vyřazení koně z vrcholné zátěže, nebývají tak závažné jako v dostihovém provozu a ve většině případů je možné využít zkušeností koně z vyšších soutěží v jezdeckém výcviku mladších a méně zkušených jezdců. Hranice vrcholné výkonnosti sportovních koní leží mezi 8 – 18 lety, a pokud je kůň vyřazován, tak je to většinou z důvodů trvalého postižení pohybového aparátu nevratnými artrotickými změnami. Nejsem velkým příznivcem udržování sportovní a pohybové aktivity za každou cenu. Provádění neurektomie u koní s artrózou kopytního kloubu se mi příčí a u mnoha koní nevedlo k dlouhodobému prodloužení hodnotné pohybové aktivity. Rovněž podávání bolest a zánět tlumicích prostředků v podobě sáčků s fenylbutazonem nebo injekcí flunixinu má negativní vliv na sliznici žaludku a je časově omezeno. Z těchto důvodů i u sportovních koní vyřazených pro pohybové potíže, nepoužitelných v jezdeckém oddíle pro výcvik mladých jezdců, doporučuji raději majitelům humánní utracení než nejistý důchod v podmínkách, kde provozovatel objektivně nemůže mít k předmětnému koni takový vztah, jako člověk, který koně vychoval, závodil na něm, nebo se na něm naučil jezdit.
Péči o starého koně si představuji asi tak, jak ji měl zabezpečenu Letkiss, Soames nebo Pink Floyd na Slávii SVŠT (STU) v Bratislavě. Dokonalá ošetřovatelská péče, perfektní stav kopyt, pravidelná kontrola zubů a v případě neúprosně nastupujícího stáří včasné a důstojné utracení. Jsme však schopni poskytnout všem koním, kteří přežijí konec své sportovní kariéry, stejně kvalitní podmínky, aby byl jejich důchod tak důstojný, jako těchto tří výjimečných koní? Odpověď zní jednoznačně – nejsme! Ani tak vyspělý jezdecký oddíl, jeden z nejlepších v bývalém Československu, si nemohl dovolit dopřát podobný důchod všem koním, kteří tam dosloužili.
Nároky koně na péči ve stáří neklesají, ale rostou…
Začneme pohybovým ústrojím. V případě, že kůň každodenně nepracuje, svalovina velmi rychle ochabuje, klouby ztrácí rozsah pohybu, šlachy a vazy jsou podstatně méně pružné. Jakákoli větší náhlá fyzická zátěž koně pak znamená nebezpečí nevratného, velmi bolestivého poškození nebo aktivaci staršího patologického procesu. Zcela zásadní je péče o kopyta, která se v našich zeměpisných šířkách sama neopotřebovávají, a kůň potřebuje nejméně jednou za dva měsíce odborně provedenou korekturu, někteří vážněji poškození koně se neobejdou dokonce bez podkov na hrudních končetinách. Není-li kůň schopen bezbolestného pohybu v klusu po výběhu a zřetelně bez medikace analgetiky kulhá a příčina kulhání je trvale neléčitelná, neměl by jej majitel nechat dál trápit a měl by se smířit s tím, že humánní utracení je zodpovědné a většinou jediné správné rozhodnutí v takovýchto stavech.
Dalším vitálně důležitým ústrojím koně jsou orgány zajišťující celkové fungování organismu, zásobení tkání živinami a kyslíkem – oběhové a dechové ústrojí. V případě odstavení koně ze zátěže dochází velmi rychle ke snižování vitální kapacity plic, snadno se přehlédne lehké nachlazení nebo chřipka, které mohou být zdrojem poškození nitroblány srdeční. Na periferii končetin se objevují otoky, predispozice k infekčním zánětům podkoží (flegmónám a lymfangitidám). V případě, že zůstane takto postižený kůň neošetřen, velmi rychle se rozvíjí „sloní noha“, která byla častou příčinou předčasného vyřazení chovných klisen ze stáda v hřebčínech. Pokud kůň „na důchodě“ vykazuje výraznou dechovou tíseň, má chronický, velmi těžko zvládnutelný kašel, trpí otoky končetin a vrací se mu infekční záněty kůže končetin, vyžaduje velmi intenzivní a nákladnou individuální péči, pro pobyt v útulku je zcela nevhodný.
Trávicí ústrojí koně také stárne. Pro svou perfektní funkci potřebují střeva koně vlákninu, pokud jí v nich není dost, začnou koně trápit průjmy, poruchy funkce slepého střeva nebo chronické záněty velkého kolonu. Zuby koně však jsou schopny zpracovávat plnohodnotně seno jen do doby, dokud na povrchu stoliček prominuje sklovina. Její vymizení je individuální, u některého koně ve 20, u jiného ve 30 letech. Kdy se to stane, a majitel to musí při výživě koně respektovat zcela speciální dietou založenou na rozmáčených vojtěškových granulích, řekne jedině ten, kdo se koni stará o chrup. Nároky na péči o chrup u koní ve stáří velmi výrazně rostou. Nejde jen o úpravu ostrého chrupu, ale o vyrovnávání rozdílů v opotřebení zubů, vyřešení parodontálních změn, odstranění poškozených zubů, úpravu skusu řezáků. Zuby starého koně jsou krátké, uložené velmi mělce v čelisti a tím i velmi snadno zranitelné. Extrakce stoličky se indikuje vzácně, protože zarůstání uvolněného alveolu může být zvláště v horní čelisti velký problém. V sousedním Německu stojí jedna revize chrupu koně cca 150 eur. U některých starších koní, pro zajištění jejich welfare, je nezbytná úprava chrupu i čtyřikrát až šestkrát za rok. Je na svědomí každého provozovatele útulku pro přestárlé koně, zda úroveň péče o chrup jemu svěřených koní je odpovídající.
Také funkce jater, slinivky břišní a ledvin se postupně s nastupujícím stářím zhoršuje, i když je třeba poznamenat, že funkční rezervy těchto dvou parenchymatózních orgánů jsou velké. Poměrně často se u přestárlých koní můžeme setkat s tzv. metabolickým syndromem, který lze srovnat s diabetem II. typu u lidí. Dochází k němu u jedinců, u kterých majitelé neznají míru, překrmují je, nebo jim dopřávají bohatou pastvu. Tito jedinci se v energetické bilanci dostávají do přebytku, nedokážou regulovat hladinu glukózy v krvi, protože jejich buňky se stávají necitlivé ke zvýšené hladině inzulinu, dochází u nich k nadměrnému ukládání tuku, obezitě a sklonům ke schvácení kopyt. Zvláště primitivnější plemena koní (hucul, pony nebo arabský plnokrevník) jsou na nadbytek v potravě velmi citliví. Často je metabolický syndrom důsledkem nedostatečného dozoru na koně na pastvě, neomezeného přístupu ke krmivu, nedostatku kvalitního a systematického pohybu.
Podobným problémem, jakým je narušení metabolismu, jsou nejrůznější hormonální poruchy, k nimž jsou staří koně predisponováni. Ze všech je nutno jmenovat Cushingův syndrom, poruchu funkce podvěsku mozkového, který nadměrně podporuje funkci kůry nadledvin. Projevuje se dlouhou kudrnatou srstí, sklonem ke schvácení kopyt, snadnou unavitelností a nadměrným pocením. U některých koní se příznaky začnou projevovat v poměrně raném věku a je zodpovědností majitele takto postiženého koně až do konce života medikovat tak, aby měl komfortnější bytí.
Shrnuto a podtrženo, není starých a nechtěných koní, problémem v naší zemi jsou koně, na které majitel přestává mít čas a cítí se být povinen se o koně postarat až do pozdního věku nebo do smrti. Pokud se mu podaří najít útulek, který s koněm nebude kšeftovat, aby na jeho prodeji co nejvíce vydělal, útulek, kde mají omezený počet svěřenců, kde dětem umožní péčí o koně vytvářet si správný vztah k přírodě a jezdeckému sportu, tak je to v pořádku. Zřeknout se odpovědnosti za zvíře a svěřit jej do rukou člověka, který nebude schopen do jeho péče investovat řádově 2500 Kč měsíčně, je neetické. V takových případech je majitel oprávněn a povinen nechat raději koně na vlastní náklady humánně utratit.
