O čem jsme také psali: O jezdeckém umění XXIX - Na cestě k uvolnění
Pro navození stavu uvolněnosti je nutné, aby jak jezdec, tak kůň měli představu, co to je. To znamená, aby dokázali takový stav poznat a odlišit od všech forem neuvolněnosti. Mám na mysli cílový pocit, o který usilujeme a který se s postupující přípravou bude i měnit. Připomínám, že pro uvolněnost fyzickou je podmínkou uvolněnost psychická. Článek z červnového Jezdectví 2007.
Stav uvolněnosti koně má různé kategorie a představíme-li si je na pomyslné ose, tak pasivní uvolněnost, charakterizovaná prostou nenuceností pohybu, se nachází napravo od už nežádoucí ochablosti. Nenucený pohyb je spojitý a má pravidelný, i když nepříliš výrazný rytmus.
Ověřte si prakticky, že uvolněnost na úrovni nenucenosti poznáte u sebe i u koně, na němž sedíte. Podívejte se do jízdárenského zrcadla, jaký vizuální vjem přísluší pocitu nenucenosti, který jste získali propriocepcí (tím, jak ze sedu vnímáte koně).
Důležité je si uvědomit, že nenucenost není jen jistou fází, přes níž v procesu uvolňování musíme přejít a s dosažením vyššího stupně už nás nemusí zajímat. Opak je pravdou a my se musíme naučit s nenuceností pracovat tak, abychom ji kdykoli příště dokázali navodit, ukáže-li se potřeba. To je pak důkazem, že i kůň chápe a ví, jak vypadá to, co se od něho žádá. Drobná pochvala mu to samozřejmě potvrdí.
Mám-li popsat nenucenost nějakou alegorií, napadá mne, že „šroubky povolíme jen natolik, aby se tělo nepropadlo do ochablosti“, aby drželo pohromadě. Metody, jak toho dosáhnout, jsou různé a jsou záležitostí volby, podmíněné zkušeností. Může to být etuda překračování stranou po způsobu ustupování na holeň v časové lupě, představte si zpomalený film, kdy promítaný pohyb je nápadně pomalý, ale ještě ne cukavý.
Jemně svého koně informujete, co po něm chcete – a necháte ho to udělat. Naprostá dobrovolnost výkonu koně je zásadní podmínkou, protože k uvolnění nelze nikoho donutit. Nejspíš v tomhle okamžiku selžete, protože jste zvyklí svému koni nepřetržitě velet a neumíte si představit, že by to šlo i jinak. Právě jste se vykolejili a veslujete k těm všem, kteří si pletou uvolněnost svých koní s únavou.
Nenuceného pohybu lze docílit také takovým klusem, o němž můžete říci, že se potloukáte po jízdárně či v terénu. Kůň kluše bez opory na udidle (je nucen se vyvážit na svých čtyřech končetinách) a v pravidelném rytmu (taktu) především nespěchá. Amplituda hřbetu je nízká, můžete sedět, ale příliš nezatěžujete. S pokročilým koněm (uvolní-li se tak snáze) můžete i nenuceně zacválat.
Významným přínosem nenuceného pohybu je, že se dostanete k pobízení a můžete tak přimět koně k většímu energetickému vkladu, tj. aby se pohyboval o něco málo živěji, než by sám chtěl. Pak dosáhnete prvního stupně uvolnění aktivního. Rytmus by se neměl zrychlit, jen máte pod sebou „víc koně“ a cítíte, že komunikační kanály mezi vámi a koněm se otevírají. Můžete je jakoby prohmatat rukou, holení i sedem. „Šroubky“ už mají „provozní vůli“.
Protože se úspěch dvojice odvíjí od schopností jezdce, překontrolujte, jak sedíte. Vnitřní vertikalizace jezdce lépe probíhá v těle, které je samo harmonicky napřímeno. Páteř není rovnou osou, protože by byla velmi křehká, ale je tvořena několika křivkami, které se vzájemně vyvažují a dávají jí obdivuhodně pružnou pevnost. Pomyslná přímka páteře je spojnicí ucha, ledviny a kotníku. Sedíte, jako byste stáli zpříma, chodidla rovnoběžná, kolena uvolněná a připravená k ohybu, k souhře s kyčlemi i kotníky pro dosažení neustálé pružné rovnováhy. Takto sedící jezdec „tančí na svých kořenech, aby tančil na kořenech svého koně“, je v sobě vyvážen. Jeho trup se nepředklání ani nezaklání, nýbrž je zakotven mezi pupkem a podbřiškem tak, že břicho je stále uvolněné. Hlava je vytažena z ramen, která jsou spuštěná. Krční obratle směřují vzhůru a dokonale tak napřimují páteř, tím je brada nucena ustoupit trochu dozadu. V sedu není ani napětí, ani nedbalost, člověk je bdělý a vnímavý. Pohybová energie proudí v takto probuzeném těle s optimální úsporností.
Pokud mluvíme o pobízení, mám na mysli elektrizující přístup jezdce ke koni a nikoli ždímání pohybu z koně krok co krok. Signály musí být diskrétní až kradmé, protože reakce, kterou od koně očekáváte, má být vlastně až nepřiměřeně čerstvá. Holeň o koně „jenom zavadí“ a kůň startuje. Když to nezkušenému jezdci nefunguje, soudí, že je potřeba na holeň přitlačit, a v tom se krutě mýlí. Bohužel ho nepřesvědčí ani všichni ti až k letargii okopaní koně, které znovu a znovu potkává. Zdá se, že pro nás jezdce obecně je život příliš krátký na to, abychom tohle pochopili.
Popsal jsem nástup aktivního uvolnění jako „projíždění zavedených komunikačních drah“. Jedním z možných postupů je třeba „harmonika“ v klusu, pulsní změny tempa tak malé, aby byly nepochybné. Musí být jasné, že kůň „to vezme“ a vy cítíte tu houpačku dopředu, zpět, zase dopředu – jemně a pružně. Nejde o to demonstrovat zrychlení a zpomalení klusu, jen tu ochotu k nim. Jezdec se tu často dopouští chyby v tom smyslu, že signalizuje jenom to pobídnutí k posunu a už ne pobídnutí k nesení, v jehož důsledku kůň při zpomalení jenom nezhasne, ale zakulatí se na udidle a vrátí investovanou energii zpátky. Už jsem to popsal u jezdce: pohybová energie proudí v takto probuzeném těle s optimální úsporností. Zadržující signál ruky (žádné brždění!) a pobízející signál holeně se nesmějí potkat. Připomíná to příliv a odliv, které hladce procházejí středem jezdcova sedu tam a zpátky, tam a zpátky.
Organismus koně, nepřirozeně „skladovaného“ v malém boxe, si žádá svůj čas, aby se ze statické zátěže přeorientoval na zátěž dynamickou. To potřebuje obvykle 5 – 10 minut (říkáme „k promazání kloubů“). Vlastní uvolňovací algoritmus si u v tom smyslu školeného koně nárokuje zase jen několik málo minut a nespočívá v polykání kilometrů, nespočívá v uhonění koně do únavy. Pro vlastní výkon kůň i jezdec potřebují být čerství. Kůň, který ví, že se má uvolnit a co to obnáší, protože tím denně prochází, opravdu nebude mít problém se takřka okamžitě uvolnit. Štíhlé typy to mají snazší než typy svalově objemnější.
„Pulsní klus“ (později i cval a ještě později i krok) aktivizuje koně ve směru předozadním. Příště si povíme více o aktivizaci ve směru příčném. Těm jezdcům, kteří budou už popsané postupy zkoušet, chci prozradit následující strategii.
Neexistuje neúspěch. Každá reakce koně je informací, kterou můžeme využít, abychom zjistili, zda jsme efektivní. Lze dosáhnout všeho, rozložíme-li to na dostatečně malé díly. Všechno, co koně dělají, má svůj důvod, třebaže ten nám může připadat nevhodný. Komunikace není to, co jsme sdělením zamýšleli, je to reakce a zážitek, který příjemci vytvoříme. Největšího vlivu dosáhneme, budeme-li flexibilní.
