O čem jsme také psali: O kopytářích jinak než jsme zvyklí

V lednu loňského roku se na stránkách Jezdectví objevil článek MVDr. Dominiky Švehlové s názvem "Nelítejme ode zdi ke zdi" - tehdy se spekulovalo o vytvoření nových dílčích kvalifikací „kopytář“ a „chovatel koní celostní metodou“...

Nelítejme ode zdi ke zdi

Velkou část jezdecké a chovatelské společnosti nenechávají pokusy o vytvoření nových dílčích kvalifikací „kopytář“ a „chovatel koní celostní metodou“ v klidu; jedni jásají, že se blýská na nové časy, v souladu s celosvětovým trendem chovat koně co nejblíže jejich druhově přirozeným potřebám a podmínkám, druzí se chytají za hlavy, co jsou to za výmysly a snahy znepřehlednit již zažitý řád.

Místo toho, aby se lidé snažili zjistit, co je skutečně pro koně, jejich zdraví, výkonnost i tolik proklamovanou pohodu dobré, stavějí se proti sobě a v nekonečných diskusích zaujímají velmi často zbytečně extrémní stanoviska: buď ctižádostivě sportuju a koně kovu a mám zavřené v boxech, nebo se vzdám ježdění a koně chovám naboso vypuštěné po celý rok na široširých pastvinách. A jako vždy je pravda někde mezi tím – jenže lidem to někdo musí umět a chtít vysvětlit!

Naboso jen pro vyvolené?

Na podkování koní najdeme hodně rozporuplných názorů: jeden tábor koně okove hned, jakmile se s ním začne pracovat, druhý zase tvrdí, že podkovy jsou příčinou všeho zla, které koně kdy postihne. Samozřejmě existuje celá řada koní, kteří jsou kovaní po celý svůj velmi produktivní život a dožijí se vysokého věku, aby uhynuli na zcela jiný problém než deformaci kopyt. Na druhé straně však není pravda, že naboso mohou chodit pouze koně s naprosto dokonalými kopyty a navíc bez pracovního zatížení. Naopak – většina rekreačních koní i koní sportujících na nižších stupních (v některých disciplinách i na vysokých stupních) se může velmi spokojeně a pohodlně pohybovat naboso, protože podkovy skutečně nepotřebují. Hodně koní, a to včetně těch s nepravidelným postojem, je podkováno zcela zbytečně, neboť jejich problémy lze dobře řešit i bez podkov.

Zvyk je železná košile

Proč je tedy v současné době tolik koní kovaných? Odpověď je většinou velmi jednoduchá: Protože je to zvyk. Nebo majitelé (zatím) nevěří, že jejich kůň by mohl dobře chodit i naboso. Ale je také mnoho majitelů a jezdců, kteří se neumí o bosého koně postarat. Nevědí, jaké podmínky jim poskytnout, jak pečovat o jejich kopyta nebo koho si k tomu zvát. V současné době je bohužel příliš mnoho samozvaných kopytních „guru“, často amatérů, absolventů různě kvalitních víkendových kurzů, kteří sice mají sebevědomé a plamenné řeči, přestože sami v celé problematice tápou. Mnohdy vyrábějí sice „přirozeně“ bosé, ale bolavé koně. Není divu, že pak lidé koně raději zbytečně okují, než aby ho viděli kulhat s každým krokem.

Je to o změně přístupu

Bosá kopyta však nejsou žádným problémem pro velkou většinu koní. Dokonce s tím není ani více práce, jak si mnozí myslí. Je to „jen“ o změně přístupu, což je to nejdůležitější, přesto v České republice zatím ne příliš známé. Možná právě proto se na bosonožství tolik lidí dívá – po právu – s nedůvěrou až despektem. Bosí koně potřebují vyvážená a funkční kopyta. Bosí koně potřebují vhodné životní podmínky a pohybový management. Bez toho prostě nebudou fungovat, protože bosé kopyto je citlivější na odchylky od ideálu a kůň člověku poměrně rychle „řekne“, že mu nejsou stávající podmínky pohodlné.

Dobrý podkovář nevadí, ale pomáhá

V první řadě chci říct, že si nemyslím, že by u nás chybělo povolání kopytář. I když proti jeho založení obecně nic nemám. Tvrdím ale, že u nás chybí lidé, kteří skutečně rozumí bosým kopytům koní a dokážou je funkčně udržovat či dokonce je vhodnou úpravou zlepšovat. Podkovářské řemeslo má dlouhou tradici, během té doby, kdy se vyvíjelo, získalo obrovské množství příležitostí sledovat, zkoušet a vyhodnocovat výsledky. Dobrý podkovář je prostě dobrý podkovář – jeho podkova kopytu vadí co nejméně a co nejvíce pomáhá.

Dobří kopytáři, kde jste?

Bohužel toto neplatí o lidech, kteří upravují kopyta pro bosé využívání koní. Ona celá věda zabývající se funkcí bosých kopyt a vlivu jejich úprav na zdraví i výkonnost koní je nesmírně mladá. A bohužel se navíc vytvořily různé názorové a filozofické proudy, které považují za zdravé a ideální skutečně naprosto rozdílné postupy. Není jednoduché se v takovém zmatku zorientovat. Navíc souhlasím, že u nás chybí systematické vzdělávání těch, kteří budou jednou upravovat bosá kopyta velkému počtu koní. Při vší úctě si myslím, že rozsah tohoto tématu v rámci vzdělávání podkovářů je velmi malý, nejsou ani učitelé s dostatečným přehledem a zkušenostmi s bosými trimy. A bohužel zástupci organizace prosazující založení nové dílčí kvalifikace „kopytář“ jsou příliš jednostranní a orientovaní na jedinou, navíc světově kontroverzní filozofii a metodiku. Budoucí „kopytáři“ nebo „podkováři upravující bosá kopyta“ by měli mít přehled o tom, co se ve světě děje, jaké kdo má úspěchy, podle jakých teorií či zkušeností kdo pracuje. Měli by znát principy jednotlivých metod, jejich filozofii, měli by vědět, jak jiní danou metodu kritizují a v čem. Výuka „kopytařiny“ by měla spočívat v seznámení studentů s co nejširší paletou možností, aby si z nich mohli zcela nezaujatě a informovaně vybrat to, co je vhodné pro konkrétního koně v konkrétních podmínkách. Dále by studenti měli mít praxi velkého rozsahu, získanou u zkušených zástupců různých metod, aby viděli a vyzkoušeli si různé postupy a viděli na vlastní oči jejich výhody a nevýhody. V neposlední řadě by i kopytáři měli být seznámení s podkováním koní, protože pouze tak budou moct dle vlastního vědomí a svědomí zvážit, zda konkrétní kůň skutečně nepotřebuje ochranu kopyt.
A to není vše. Aby kůň mohl podávat výkony naboso, potřebuje vhodný management a vhodné životní podmínky, aby jeho kopyta zůstala silná a ve funkčním stavu.

Zpátky do prérií?

Zažila jsem, že oficiální představitelé vzdělávání budoucích jezdců, ošetřovatelů a chovatelů koní lpěli na požadavku zavírat koně do stájí. Argumentovali však pouze pocitově – většinou ve smyslu, že si neumí představit, že by jejich koně měli trpět venku v zimě, že by si neměli lehnout do měkké podestýlky a odpočinout si v noci v klidu o samotě.
Přesto moderní výzkumy i četné zkušenosti tvrdí opak. Koně potřebují být venku, na čerstvém vzduchu, v neustálém pohybu, a to skutečně 24 hodin denně. Jsou k tomu prostě stvořeni, nikoli k odpočívání v teplém pelíšku. Vědci i mnozí chovatelé a jezdci dnes už vědí, že kůň, který si zvykl na život bez stáje, je zdravější, pohyblivější, uvolněnější a do jisté míry i výkonnější, než kůň trávicí část či dokonce většinu dne v uzavřeném a omezeném prostředí stáje.

Individuální péče i v režimu 24/7

Problém je, že mnozí laici a bohužel i odborníci si pod pojmem ustájení 24/7 představí koně vypuštěné bez dozoru a péče na široširé pastviny. Tak tomu není. Každý kůň by měl mít individuální péči – pouze ta péče nebude po většinu dne ve stáji, ale mimo ni. Argumentovat tím, že vybudování venkovního ustájení je příliš nákladné, je liché. Režim 24/7 dokonce neznamená ani více práce či větší znalosti a zkušenosti – pouze jinou práci a jiné znalosti. Jde o jedinou věc: nastudovat si něco jiného, než na co jsou lidé ze současných škol zvyklí, a utřídit si při péči o koně jiné priority.
Poptávka po odbornících, kteří znají klady a zápory venkovního ustájení v jeho kvalitní podobě, je velká. Bohužel nabídka je zatím téměř nulová. Výuka moderního pojetí péče o bosé koně a ustájení v režimu 24/7 se na půdách našich škol a učilišť zabývajících se koňmi stále ještě nezabydlela. Kdo bude sestavovat osnovy, kdo bude vyučovat…?
Přesto jsem přesvědčená, že je nejvyšší čas přestat zavírat oči před tím, co se ve světě děje a ví. Dnes si koně může koupit doslova kdokoli. Tito často naprosto neznalí novopečení majitelé potřebují nové autority a rádce, kteří by jim fundovaně pomohli zorientovat se v celé problematice. Apeluji tímto na stávající systém vzdělávání, aby se podíval přes okraj talíře a přiznal, že metody běžně praktikované před sto lety jsou prostě zastaralé a s novým využíváním koní jako „pet“ a „hobby“ zvířat je nutné udělat krok vpřed a těmto tvorům zajistit ty nejlepší podmínky k jejich současnému životnímu úkolu.