O čem jsme také psali: Rozhovor s Marco Kutscherem
Již v prosincovém čísle roku 2007 jsme přinesli rozhovor s Marco Kutscherem včetně podrobného profilu. Autorkou je Kateřina Hanušová a vznikl zcela náhodou. Pojďte se tedy nyní vrátit o sedm let zpátky, kdy Marca čekalo ještě mnoho let ve stáji Beerbaum - z té doby také pochází uvedená fotografie s Cornetem Obolenskym.
Marco Kutscher:
Na Poděbrady mám moc dobré vzpomínky
Rozhovor s Marco Kutscherem vznikl úplnou náhodou. Při hledání kruhového trenažéru pro koně jsem na internetu objevila Marcovy stránky, protože tento mezinárodní jezdec se jen tak bokem zabývá prodejem koňských kolotočů. Vzhledem k tomu, že jejich ceny i kvalita jsou pro našince příznivé, vydali jsme se pro jeden exemplář přímo do jezdeckého centra ve vestfálském Riesenbecku, ležícího na severu Německa, necelou hodinu od nizozemských hranic. Marco Kutscher je zaměstnán ve stáji Ludgera Beerbauma a v osm ráno nás přivítal ze hřbetu své stájové dvojky Cashe, kterého pracoval na jízdárně společně s kolegou Philippem Weishauptem a dalším špičkovým jezdcem momentálně sídlícím v Ludgerově centru, Jerrym Smithem. Nejpříjemnějším překvapením bylo přátelské jednání beze stopy namyšlenosti a na moji prosbu Marco ochotně souhlasil s rozhovorem.
První otázka se nabízí – jak se úspěšný mezinárodní jezdec jako vy dostane k prodávání kolotočů?
Jejich prodejem se zabývám už dvanáct nebo třináct let, začal jsem s tím ještě před příchodem do Riesenbecku. Jeden holandský obchodník nabízel kolotoč na prodej a mně se ho tady podařilo dobře prodat, pak jsem postupně prodal ještě dva další, a tak se to pomalu rozvíjelo. Rád sem tam něco kolem koní prodávám, ale jen jako vedlejší činnost. Jsem často pryč, takže mi mnoho zakázek unikne, protože dnešní podnikatelé pošlou ráno mail s poptávkou, v poledne chtějí mít odpověď a druhý den koupit, to prostě nestíhám. Taky nemohu stále nabízet něco nového, nevěnuji se této činnosti naplno, rodinu bych z toho živit nemohl, ale takhle bokem mě to baví.
Kde jste se učil jezdit, než jste přišel k Ludgeru Beerbaumovi; kde jste začínal?
Tak samozřejmě jezdím už od dětství, pak jsem se v šestnácti sedmnácti rozhodl jezdit profesionálně, absolvoval jsem tříleté učení - v Německu se toto učení nazývá Pferdewirt - a prošel jsem jím v obchodní stáji tady nedaleko, v Nordhornu. Jezdil jsem velké množství různých koní, hodně závodů... V této obchodní stáji jsem zůstal pět let. Potom následovala armáda, u které máme v Německu takové zařízení, nazývané Bundeswehrsportschule (Sportovní škola německé armády), a tam lze i během povinné vojenské služby jít se svými koňmi a dál jezdit. Škola trvá jeden rok a součástí je i jezdecký trénink. To jsem absolvoval v roce 1997, potom jsem byl asi tři roky tak nějak samostatný, bral jsem koně do výcviku, měl jsem pronajatých několik boxů v jedné stáji. V té době jsem jezdil třeba Anku jako mladého koně (pozn. aut.: pozdější vítězku SP pod M. Ehningem). Pořád jsem pobýval v této oblasti a díky tomu jsem měl stále kontakty s Ludgerem Beerbaumem, respektive s jezdci, kteří u něj byli zaměstnaní. No a jednoho dne bylo místo volné, já už v té době bydlel v Riesenbecku, tak jsem ho vzal a od té doby jsem u Ludgera.
Ty roky předtím jsem pořád závodil tady v okolí, sice až do stupně S (české T), ale ne tu velkou mezinárodní túru.
Ve vašem životopise na stránkách FEI stojí, že jste první Pohár národů jel v Poděbradech, s jakým koněm?
Jezdil jsem Priamose, to byl původně Ludgerův kůň, starší, velmi zkušený valach světové třídy. Bylo opravdu fajn, že jsem takového směl jezdit. Myslím, že to bylo v roce 2000, ne?
Ano, a vzpomínky?
Moc dobré. Německo sice nevyhrálo, bylo čtvrté nebo páté, ani jsem nejezdil druhé kolo, protože se rozhodovalo podle modelu, kdy postupují do druhého kola jen tři. Já měl v prvním kole chybu, kůň byl už starší, osmnáctiletý, tak jsme se rozhodli ho v druhém kole nebrat. A ve Velké ceně jsem byl druhý, to si ještě pamatuji, byl jsem spokojený.
Co očekáváte v příštím roce od letos osmiletého Corneta Obolenského?
Co očekávám? On už vlastně všechna očekávání splnil letos. Dostal se do reprezentačního A-kádru, šel v Barceloně finále Superligy. Uvidíme, jestli mu příští rok budou stačit síly na olympiádu. A jestli bude stačit i výkonnostně – je tu ještě pár německých jezdců, kteří by tam taky chtěli… Ale očekávání bezezbytku splnil.
Viděla jsem ho v Mannheimu, vypadá, jakoby jeho skokové schopnosti vůbec neměly hranice?
Taky je nemají, skutečně ne.
A je asi i charakterní, v Mannheimu jste na něm na opracovišti jezdil i s batohem na zádech.
To byla jen náhoda, měl jsem tam všechny své osobní věci, které obvykle nosí ošetřovatelka. Dřív nebyl moc hodný, jako mladý hřebec byl hodně silný a temperamentní, na závodech trochu divoký, ale s tím již dneska nejsou problémy.
A byl i problematický v hubě?
Problematický v hubě je široký termín. Určitě nebyl snadný k ježdění, ale když už ho znám, lze s ním dobře vyjít.
Teď už v parkuru vypadá, jako by byl lehce jezditelný.
Ano, přesně, už jsme do toho stadia dospěli.
Před několika týdny jste vyhrál spolkový šampionát pětiletých skokanů v sedle mladého Montenderova potomka. To je kůň do budoucna nebo ho sem majitelé dali jen kvůli šampionátu a prodeji?
Obojí, tedy na prodej není, Monte Bellini je plemenný hřebec, který působí v zemském hřebčíně v Sasku-Anhaltsku, který je také majitelem. Přivezli ho sem, aby se co nejlépe prezentoval na spolkovém šampionátu, což se tedy skutečně podařilo, a do budoucna nevím – plánují, že by sem měl přijít ze stejného důvodu i v dalším roce.
Takže už tu není?
Dva dny po šampionátu už si ho odvezli, byl tady asi tři měsíce. Musí také připouštět. Doufám, že ho budu moci příští rok zase jezdit, protože do budoucna je to velmi slibný kůň. Je velmi jednoduchý a má výborný cval.
Když dostanete mladého koně nebo se vás majitelé ptají, jestli budete nějakého jejich koně jezdit, rozhodujete se i podle původu?
Absolutně ne.
Takže je jen zkoušíte pod sedlem a nad skokem?
Ano, přesně. Byla to úplná náhoda, že jsem teď jezdil právě Montenderova potomka. O to příjemnější to bylo pro mě i pro celou stáj, protože Montender nám také patří a byla to pro něj vynikající reklama. S Montenderem jsem dosáhl největších životních úspěchů a když potom mohu jezdit jeho výborného potomka, je to skvělé a baví mě to.
Ale není to tak, že bychom teď řekli, tak a budeme jezdit jen potomky Montendera, Corneta, Couleur Rubina a podobně.
Takže se prostě na původ vůbec nedíváte?
Ne. Dneska už je chov tak daleko, že jsou automaticky dobří ti koně, kteří mají dobrý původ.
Ale přece existuje řada špatných koní s dobrým původem?
Samozřejmě. Ale existuje velmi málo dobrých koní se špatným původem. Opačně je to pravděpodobnější. Proto většina dobrých koní mívá i výborný původ. A nemusí to být něco zcela výjimečného, jako třeba Quidam de Revel x Cassini (teď právě mě nic lepšího nenapadá), ale každopádně jsou dnes koně výborně prochovaní.
My prostě koně sledujeme, a když je dobrý, jen nám původ zcela lhostejný.
Kolik mladých koní denně pracujete?
No, každý den to nejde, taky tady nejsem jediný zaměstnaný jezdec, je nás tu pět.
Takže je máte nějak rozdělené, nebo se na nich střídáte?
Záleží na tom, jak to kterému vyhovuje. Když nejsem doma a nemám čas tyhle mladé koně jezdit, musí mě zaskočit kolega, pak si je střídáme. Většinou jsem polovinu každého týdne někde pryč, na mezinárodních závodech. V průměru zde máme asi 15 mladých koní, které připravujeme: 10 až 15 koní ve věku 4 až 6 let a potom samozřejmě starší koně. Celkem máme na starost kolem 50 koní – vlastních i cizích. Ty si k nám dávají různí majitelé, abychom je jezdili.
Když si pro sebe vybíráte koně, který by měl v budoucnu mezinárodně skákat, jaké kritérium je pro vás nejdůležitější, jak koně odhadujete? Které vlastnosti upřednostňujete – schopnosti, jezditelnost?
Tam je nutná souhra hodně věcí. A takhle obecně to ani nelze říci. Vždycky to závisí na koni, jaký je na něm pocit. Jsou koně, kteří mají abnormální schopnosti, a přesto řeknu, že to nemá cenu. A někteří se dají skvěle jezdit, ale jen pěkné poježdění je taky k ničemu. Opravdu dobrý kůň, kůň světové třídy, musí mít řadu různých vlastností, ale nejdůležitější je, že musí umět skvěle skákat. Pokud není úplně dobře jezditelný, lze na tom v těch následujících letech pracovat, ale nejdůležitější je, aby uměl vyskočit. A taky musí chtít – charakter koně je velmi důležitý, musí chtít pracovat a spolupracovat. Je k ničemu, když kůň dokáže přeskočit cokoli, ale pak se mu něco nechce, protože mu to připadá namáhavé. Takových koní je spousta a v dnešním sportu je to s nimi těžké. Musí spolupracovat a bojovat na straně jezdce. Ale po několikatýdenní nebo několikaměsíční práci s mladým koněm se již dá odhadnout, jak je dobrý a ochotný. Ale skutečně přesně se úroveň, na kterou se nakonec dostane, projeví až později.
V jakém věku koně jste schopný říci, kam až se dostane?
V pěti, šesti letech lze už říci, jak by mohl být kůň dobrý. Ale opět ještě ne zcela přesně. Odhadnu schopnosti, zvláště když toho mladého koně jezdím delší dobu. Ale i mladí koně mají propady, najednou jsou třeba dva měsíce dole a trvá jim, než zase dosáhnou odpovídající výkonnosti. To je běžné a to také musím při hodnocení brát v úvahu. Proto je lepší, když toho koně mohu sledovat déle.
A jak dlouho u vás koně denně pracují? Je rozdíl mezi prací mladších a starších koní?
V zásadě pracujeme se starými i mladými koňmi podobně. Všichni chodí 2krát denně. Nejprve jdou každý den na kolotoč, na 45 - 60 minut, a potom jsou jednou denně ježděni – starší koně trochu déle nebo intenzivněji, mladší třeba jen 20 minut nebo půl hodiny, když mají pracovat lehce. Vždycky to závisí na momentální potřebě, výkonnosti a výcvikovém stadiu koně. Starší koně chodí i na cvalovku a do terénu, tam však pouze v kroku, protože tu bohužel nemáme žádné pískové cesty nebo něco podobného, jen obyčejné uježděné pěšiny. Ale tady kousek máme cvalovou dráhu, kde si koně mohou pořádně zacválat a trošku se odreagovat, aby byla jejich práce zajímavější a bavila je.
Cornet Obolensky je také oblíbeným plemeníkem – stále působí i v chovu?
Ano, působí, letos však bylo k dispozici jen mražené semeno. To znamená, že po celý rok tak trochu připouští – stojí tady v Riesenbecku a když nemá závody, třikrát týdně ho odvezeme na odběry na připouštěcí stanici. Takže momentálně není k dispozici čerstvé sperma.
A mražené dávky potom sami prodáváte?
Ne, to má na starost hřebčín Ligges. S tím také nechceme mít nic společného, ani u Montendera, ani u žádného jiného. My máme jen sportovní práva a tohle je záležitost majitele, komu tyto starosti přenechá. U Montendera je to jeho holandský majitel, u Corneta pak ukrajinská firma. Ale dávky od obou hřebců distribuuje hřebčín Ligges a stará se i o všechny ostatní věci, které s chovným působením hřebců souvisí. Obvykle to bývá tak, že se hřebec na stanici zjara odveze a dávky se namrazí. Cornet má obrovskou poptávku, ale je nám natolik cenný, že ho nedáme z ruky a raději ho tam třikrát týdně vozíme, přestože je vždycky jeden z nás půl dne pryč, tam a zpátky je to přes 140 km daleko. Je to hodně náročné, ale u takového hřebce nám to za to stojí, protože je to vynikající kůň. Nikde jinde než tady nemám takovou kontrolu, co se s koněm děje.
Děkuji za rozhovor.
Kateřina Hanušová
