O čem jsme také psali: Sociální uspořádání mezi koňmi
Jedna z prvních věcí, které se o koních dočteme, je, že kůň je tvor sociální. Pojďme se dnes podívat, v jakém společenském uspořádání by se naši domácí koně pohybovali, kdyby jejich život neřídili lidé. Článek pochází z březnového čísla 2005.
Nezbývá než začít nemilou skutečností, že studie sociálního chování divokých předků dnešních domácích koní nemáme, a nejspíš už ani mít nebudeme. Vymřeli, zanechali jen své domestikované potomky. Povzbuzující zprávou však je, že na základě sledování chování nejbližších příbuzných domácích koní (koní Převalského) a zdivočelých populací domestikovaných koní žijících volně po staletí, se vědci shodli na základních pravidlech sociálního chování daných našim koním do evolučního vínku. Detaily, ve kterých se pozorování jednotlivých populací liší, jsou přičítány přizpůsobivosti sociálního chování koní okolním podmínkám. Dnes budeme vycházet z informací získaných výhradně o dlouhodobě volně žijících populacích koní.
Základní sociální jednotkou koní je harém, typicky představovaný jedním hřebcem a několika klisnami s hříbaty do věku zhruba tří let. Harém je obvykle stabilní společenské uskupení, které dospělé klisny opouštějí málokdy a hřebci jen tehdy, jsou-li k tomu donuceni okolnostmi (např. prohraným soubojem se silnějším hřebcem narušitelem). Naopak hříbata opouštějí rodný harém pravidelně, ve věku dvou až tří let, hřebečci obvykle o něco dříve než klisničky. Klisničky se přidávají k jiným harémům a mladí hřebci k tzv. mládeneckým tlupám (angl. bachelor bands). Jen výjimečně žijí delší dobu osaměle. Míra dobrovolnosti odchodu dorostu z rodného harému bývá různá. Klisničky bývají odlákány či „uloupeny“ cizími hřebci, popř. je starší klisny aktivně vyhánějí. Hřebečci odcházejí často dobrovolně, ještě než začnou pro harémového hřebce představovat hrozbu reprodukčního soka. Jen ti, kteří setrvávají příliš dlouho, jsou na příhodnou dobu k opuštění domova důrazně upozorňováni. Odcházející mladí hřebci jsou sice schopni oplodnit klisnu, ovšem tak rychlá reprodukční kariéra čeká nanejvýš pár výjimečných šťastlivců, pokud se v dosahu vyskytují nezadané klisny a naopak nevyskytují dospělí hřebci.
Odchod klisniček z rodného harému je považován za obranu proti incestu, úzké příbuzenské plemenitbě mezi otcem a dcerami (např. Monardová, Anim, Behav, 1996). Zřejmě to ovšem není jediný mechanismus, jak se koně rozmnožování v rámci nejužší rodiny brání. Pokud odchodu z rodné skupiny brání například územní podmínky, bývá porodnost u klisen pářených otci nižší než porodnost v rámci nepříbuzných párů. Ronald R. Keiper uvádí v populaci volně žijících poníků na ostrově Assateague (USA) porod u 23 % z klisen pářených otcem, oproti 62 % v případě nepříbuzných párů.
Klisničky odcházejí od rodné skupiny, přestože pro ně není jednoduché začlenit se do nového harému. Zatímco hřebec jejich přítomnost vesměs vítá a aktivně je shání ke stádu svých klisen, příslušnice jeho harému (rezidentní klisny) přátelským chováním příliš neoplývají. Výše zmíněná Anne-Marie Monardová popsala ve studii populace koní ve francouzském Camargue vyšší počet útoků vůči nově příchozím mladým klisnám, než jakým byly vystaveny v rodné skupině. Pravděpodobně pro ulehčení přijetí do nového kolektivu si tyto klisny častěji vybíraly harémy, ve kterých již byla jejich známá – klisna, která odešla z rodného harému dříve.
Sčítání koní
Počty koní v harémech a mládeneckých skupinách se liší v závislosti na územních podmínkách (typu a úrodnosti krajiny) a klimatu. Typický harém či mládenecká tlupa obvykle sdružuje 3 až 12 zvířat, ale byly pozorovány i pouhé páry zvířat nebo harémy čítající přes 20 jedinců. Přehled o počtech a složení těchto dvou základních sociálních jednotek můžete nejsnáze získat například v knihách věnovaných chování koní (Mills a Nankervisová, 1999, Waring, 2003 či McGreevy, 2004). Byly popsány i harémy, v nichž žilo spolu s klisnami více hřebců. Jen jeden z nich však plnil funkci držitele harému a pářil se s klisnami (Franke Stevens, Behav, 1990).
Přestože počet dlouhodobě společně žijících koní obvykle nepřesahuje tucet jedinců, lze vidět i mnohem početnější uskupení koní. Harémy i mládenecké tlupy se mohou sdružovat při pastvě, v letním období se stahují k vodním zdrojům a tvoří početná stáda. Ve francouzském kraji Camargue byla pozorována stáda čítající 80 koní, kteří tak v době odpočinku lépe vzdorují mouchám. Ulehčení od úporných muších náletů dokonce přiměje jinak bojovné držitele harémů, aby snesli cizí dospělé hřebce v blízkosti svých klisen (jak píše Natalie K. Waranová v kapitole o sociálním chování koní v knize Social Behaviour in Farm Animals, edit. Keelingová a Gonyu, vyd. CAB International 2001).
Paul McGreevy uvádí dokonce ústní sdělení Machtelda van Dierendoncka, že stáda koní mohou dosahovat i 600 jedinců (v knize Equine Behavior: A Guide for Veterinarians and Equine Scientists, vyd. Saunders – Elsevier, 2004). Ať už jsou stáda koní jakkoli početná, základními stavebními kameny jsou vždy harémy a mládenecké tlupy čítající obvykle ne výše než 20 jedinců. V rámci těchto sociálních jednotek se členové navzájem dobře znají a respektují vytvořený hierarchický žebříček. Ve stádech o desítkách či stovkách koní se jedinci navzájem znát nemohou, což s sebou přináší sociální neklid setrvalé blízkosti neznámých sousedů, se kterými je třeba navázat kontakt a řešit dominanční či „majetkové“ vztahy.
Zdá se tedy, že koně celoživotně využívají výhod malého kolektivu, a do početnějších stád se sdružují jen, pokud k tomu mají dobrý důvod – kvalitní pastvu, vodu či zvýšený výskyt predátorů. Potkáte-li „v divočině“ osamělého koně, pravděpodobně jen přechází z jedné společnosti do druhé. A pravděpodobně má naspěch, protože osamělý kopytník bývá vítaným zpestřením jídelníčku každé šikovnější šelmy.
Kůň není teritoriální zvíře, ale...
Vzhledem k velikosti území, po kterém se kůň při svém kočovném pastevním způsobu života pohybuje, není možné, aby jej účinně hájil proti vetřelcům jako své výsadní území. Pastva bývá navíc poměrně rovnoměrně rozložena co do kvality i množství po velkém území, proto není účelné plýtvat energií na obranu něčeho, co najdu stejně snadno o kus dál. Území, po němž se harémy či mládenecké tlupy pohybují, se nazývá domovský okrsek (angl. home range) a jeho velikost závisí na kvalitě pastvy, dostupnosti vodních zdrojů apod. Udává se obvykle v rozsahu několika až několika desítek km2. Domovské okrsky jednotlivých harémů a mládeneckých tlup se často překrývají. Jako informační zdroje o složení skupin a době, kdy místem prošly, slouží hromady trusu, ke které koně „připisují“ své zprávy.
Kůň je tedy ve své podstatě zvíře neteritoriální, hájí sebe a svůj osobní prostor, nikoli území. Hřebci brání vůči hřebcům narušitelům svůj harém, nikoli půdu pod nohama.
Teritoriální systém najdeme mezi koňovitými např. u zeber Grévyho nebo asijských oslů. Hřebci těchto druhů hájí v období říje vůči ostatním hřebcům území o velikosti cca 10 až 15 km2, kterým procházejí klisny. V této době je setkání s teritoriálním zvířetem velmi nebezpečné. Osel asijský nebyl narozdíl od afrického domestikován, nejspíše právě z důvodů teritoriálního chování. Obdobný příklad mezi kopytníky najdeme u jelenovitých, kdy jelen a daněk se často chovají na farmách, zatímco srnec, který hájí teritorium bezmála polovinu roku, je k farmovému chovu prakticky nepoužitelný.
I v případě koní a jejich teritoriálního chování ovšem existují výjimky. Klasickým příkladem jsou koně na pobřeží Severní Karoliny (Shackleford Banks, USA), kde přírodní podmínky skýtají natolik kvalitní pastvu, že jednotlivé harémy nemusí za potravou příliš cestovat a jsou schopny úspěšně hájit vůči ostatním koním území zhruba 3 km2 (přičemž domovský okrsek je cca 6 km2; Rubenstein, Equine Vet. J. 1981).
Praktická doporučení
Z výše uvedeného vyplývá, že chceme-li se ke svému koni chovat přátelsky, neměli bychom ho dlouhodobě držet ani jako samotáře, ani ve velkých skupinách. Kůň si lépe poradí s větším počtem koní než samotkou - mají-li koně dostatek času, prostoru a pastvy, rozpadne se velké stádo do menších skupin. Jsme-li okolnostmi nuceni držet koně stranou jiných koní, měli bychom mu nepřítomnost druhů dostatečně nahradit svou vlastní společností nebo jiným zvířetem vyhledávajícím společnost (např. často uváděnou kozou apod.).
Vzhledem ke způsobu života, který koně žijící v přírodních podmínkách vedou, se není třeba příliš obávat zařazování nových koní do stáda. Jistá dávka nevraživosti při přijímání nových členů je pro koně běžnou záležitostí a nevede zpravidla k újmě na zdraví či psychice koně. K tomu je pochopitelně nutný dostatečně velký prostor, aby koně měli možnost uchýlit se z dosahu zubů a kopyt méně tolerantních jedinců. Potíže mohou nastat, nebyl-li některý z koní odchován pod matkou ve stádě kobyl a posléze vrstevníků, a tudíž si neosvojil pravidla slušného koňského chování.
autor: Jitka Víchová
