O čem jsme také psali: Už nebudu zetkařem

Už nebudu zetkařem aneb jak se vymanit ze zajetí drezur stupně „Z“ a úspěšně jezdit na stupni „L“, o tom jsme psali v březnovém Jezdectví 2005. V tomto díle se podíváme, kde je ten zásadní rozdíl mezi „eLkovým“ a „Zetkovým“ drezurním ježděním. V čem je lepší „eLkový“ kůň a jezdec, jak je možné, že tato dvojice pracuje harmoničtěji a s nepatrnějšími pomůckami, než je tomu na nižších stupních. Vysvětlíme si totiž, CO je vlastně zádrž (poloviční či celá), pojem, který někdo buď ani nezná, nebo ho slyšel, a přesto o něm nic neví, nebo ho zná, ale nejezdí ho.

Jezdec, který chce dobře jezdit na úrovni L, má umět dávat zádrže. Podíváme-li se však na drezurní obdélníky, zjistíme, že opak je pravou.

Pokud nějaký jezdec, majitel jezdecké licence, vůbec něco tuší o zádržích, pak je popíše asi takto: „Při zádrži krátce přitáhnu jednu nebo obě otěže – nebo to provedu víckrát za sebou.“ A na dodatečnou otázku: „A na co je třeba přitom ještě myslet?“ možná i odpoví: „Ach ano, a musím také pobídnout holení.“

Je zajímavé, že o tom základním – o svém sedu, o těžišti či o zadních nohách koně nemluví snad nikdo. Je pravda, že české slovo „zádrž“ přímo nabízí spojení pouze s rukama (na rozdíl od jiného výrazu – „paráda“). Přesto však tato neznalost poukazuje na vážné mezery ve výcviku. A to nejen jezdců! Mnoho trenérů a cvičitelů – pokud vůbec někdy na zádrž pomyslí – volá na své žáky „Dej poloviční zádrž vnější otěží!“. A dojde k tomu, že koně budeme jezdit převážně rukama. Samozřejmě – i tak to jde, ale to už se nemusíme bavit o drezuře.

Neznalost zádrží je totiž hlavním důvodem toho, proč se většina jezdců nedokáže svým jezdeckým uměním vymanit z moci stupně Z, přestože se tolik snaží.

A navíc - zádrž je téma, okolo kterého panuje snad nejvíce nedorozumění a neznalostí. Co je na těch zádržích tak důležitého a přitom záhadného? Vlastně všechno a nic...

Zádrž je shromažďující lekce – a navíc jedna z nejdůležitějších. A protože začátečník a částečně ani pokročilý jezdec ještě není schopen koně shromáždit svým sedem a svým působením, není ani možné, aby byl schopen jezdit zádrže – nebo, jak nesprávně, ale běžně říkáme: „Dát zádrže“.

Teorie i praktické provedení zádrže musí nyní patřit do našeho studijního plánu, pokud vzhlížíme k drezurám stupně L. Podívejme se nejdříve, co říkají jezdecké směrnice a učebnice. Ve směrnicích FN Grundausbildung für Reiter und Pferde, část 1, vydání 1994 (u nás tato kniha vyšla pod názvem Učebnice jezdectví a vozatajství, díl 1: Základní výcvik jezdce a koně), čteme o „celé“ a „poloviční“ zádrži následující:

Každá zádrž, která vede k zastavení, je celá zádrž. Všechny ostatní zádrže se označují jako poloviční.

Poloviční zádrže se dávají proto, aby se:

- Zajely přechody z jednoho chodu do druhého.

- Reguloval nebo zkrátil ruch v rámci jednoho chodu.

- Upozornil kůň před novou lekcí nebo cvikem.

- Zlepšilo nebo dosáhlo shromáždění a držení koně během pohybu.

Při této definici poloviční zádrže však může dojít velmi snadno k nedorozumění a jistě vás napadne spousta dalších otázek.

Příklad: Probíhá drezurní hodina pod vedením cvičitele nebo trenéra, vy sedíte na koni a právě jedete ve středním cvalu. Váš trenér vám řekne: „Dej poloviční zádrž!“ Pokud máte dostatečné znalosti o polovičních zádržích, musíte se svého trenéra zeptat: „Myslíte tím do pracovního cvalu, do shromážděného cvalu, do klusu, do kroku nebo kvůli zlepšení držení těla koně ve středním cvalu?“

Trenér se totiž nevyjádřil dobře, svůj požadavek měl formulovat takto: „U písmene A pracovní cval,“ nebo podobně. Je jezdecky naprosto samozřejmé, že každou změnu provedete pomoci poloviční zádrže. Takže pokud trenér nechce svojí hláškou „Dejte poloviční zádrž!“ korigovat žádnou chybu, musí přesně říct, čeho má jezdec poloviční zádrží dosáhnout - například „Vnější otěží zlepšit přilnutí,“ nebo: „Vnitřní holeň! Kůň necválá prostupně,“ nebo: „Zkrátit koně, příliš utíká!“ Povel „Poloviční zádrž!“ nic neřekne jezdci, který neví, čeho má pomoci ní dosáhnout.

Podívejme se trochu na historii zádrží. V klasickém jezdectví měly dříve zádrže samy o sobě význam pro gymnastiku a ohnutí pánevních končetin, tedy pro dosažení shromáždění koně. Nejdříve se na kruhu gymnasticky procvičovala pouze jedna pánevní končetina (vnitřní) a ta přebírala více hmotnosti. Tato práce se nazývala „poloviční zádrž (paráda)“. Když byly takto jednotlivě dostatečně procvičené obě pánevní končetiny, pak se přiměly nést více hmotnosti obě najednou, čímž se dosáhlo shromáždění koně na obou pánevních končetinách. Tento proces se nazýval „celá zádrž (paráda)“.

Tak to popisuje kniha „Gymnázium koně“. Následující citace nám ozřejmí, co znamená poloviční a celá zádrž dnes: „… je nutné uvědomit si pojmy a uvést na správnou míru dnešní chápání rozdílu mezi poloviční a celou zádrží, které vychází z toho, že celá zádrž přiměje koně zastavit a poloviční zádrž ho přiměje pouze zkrátit chod nebo ho shromáždí.“ (Steinbrecht, G., Gymnasium des Pferdes)

Jak je možné, že jeden pojem mohl za poměrně krátkou dobu tak změnit svůj význam? Odpověď hledejme v kavalerijním ježdění, z něhož dnešní či „moderní“ drezura v podstatné míře vychází. Protože vojáci se v jízdě na koni cvičili v celých lotech (celé mužstvo najednou tak provádělo na povel například traverzály nebo letmé přeskoky), je pochopitelné, že bylo nutné zavést pro tato jezdecká a pořadová cvičení jednoduchá pravidla. Tak vzniklo trochu stupidní sjednocení různých požadavků pod všezahrnující pojem „poloviční zádrž“.

V novější literatuře můžeme číst o dalších pojmech, jako jsou celé, poloviční, čtvrteční a osminové nebo „mnohem menší“ zádrže. Nás bude především zajímat to, že poloviční zádrž má mnohem více významů, než jen provést s koněm přechod do nejbližšího nižšího chodu.

Zádrž je tedy lekce, která – podle požadovaného cíle – může být prováděná velmi rozdílnými pomůckami. Řekněme si o nich něco bližšího:

Pomůcky pro zádrž

• Podle stupně výcviku koně jezdec více nebo méně výrazně napne „kříž“. Tím se společné
• těžiště jezdce a koně přesune poněkud více dozadu, takže pánevní končetiny musí zachytit více hmotnosti.
• Aby toho dosáhl, musí jezdec koně holeněmi napobízet více dopředu, pod ono společné těžiště, tedy ho více shromáždit.
• Až nyní přijdou na řadu ruce. Ruce jsou vydržující, tedy netáhnou zpět ani nepovolují dopředu. Vydržující ruce pak řídí dopředný impuls koně, což znamená, že ony rozhodují o tom, zda se kůň (pouze) shromáždí, přejde do nižšího chodu, nebo se zastaví. Pokud zůstanou paže a předloktí jezdce u těla, potom napnutá páteř, působící jako páka, bude automaticky řídit obě ruce. Tak můžeme říct, že ruce jsou prodloužením sedu jezdce.

Tyto pomůcky jsou pouze základem zádrže. Samozřejmě že poloviční zádrž ze středního cvalu do shromážděného klusu vyžaduje ještě jiné detaily než do shromážděného cvalu. Proto se k tomuto základu podle potřeby a podle právě prováděného cviku přidávají ještě další jemné nuance.

Pomůcky křížem (tedy sedem) a holeněmi jsou u všech zádrží prvotní, zatímco pomůcky rukama stojí až na druhém místě a vždy se musí podřídit pomůckám sedem a holeněmi!

Pokud bychom měli být výstižní – a to je u drezurních trenérů nanejvýš vhodné – je třeba si uvědomit, že zádrž se nedává, ale jezdí se!

Jak už zde bylo psáno, zádrže mají velký význam pro celou shromažďující práci. Zkusme si tedy ve stručnosti zopakovat pár důležitých postřehů na toto téma:

• Zádrž působí na koně, který může být ježděn na jedné otěži a je prostupný.
• Před každým působením ruky musí být nejdříve sedem a holeněmi aktivovány pánevní končetiny koně.
• Ruka působí jen jako lehké návěstí, tedy pohybem vycházejícím ze špiček prstů a probíhajícím v rytmu pohybu koně. Chceme-li působení ruky zvýraznit, otevřeme a zavřeme pěst; nejvyšší intenzitou je krátké, ale výrazné návěstí vycházející ze zápěstního kloubu. Nikdy nesmí být použitá síla celé paže, nikdy nelze místo zádrže pouze cuknout rukou – tak se vyrábějí koně s necitlivou hubou a dokonce to „znehybní“ pánevní končetiny, což je pravý opak toho, čeho chceme zádrží dosáhnout.
• Pokud kůň špatně pochopí naše pomůcky, zopakujeme je v zesílené formě.
• Jakmile kůň na pomůcky zareaguje, je třeba ruce ihned povolit.
• Totéž platí pro celé zádrže, vedoucí k zastavení; i ty se udávají jemným návěstím.
• Když kůň stojí, je třeba mu rukama nabídnout mírné natažení, aby nebyl příliš napjatý, protože se může začít kroutit.
• Také v zastavení má kůň zůstat na pomůckách, tedy i na lehce dopředu působících holeních. Většinou stačí klidně přiložená holeň.
• Po zádrži k zastavení musí jezdec sedět naprosto klidně, protože pro dobře přiježděného koně znamená jakákoli změna – také ta nejmenší – pomůcku.

A na závěr tohoto pojednání o zádržích by bylo dobré připomenout si dva důležité body:

1. Korektní poloviční zádrže může jezdit pouze jezdec, který je schopen svého koně shromáždit, tedy přimět ho nést svými pánevními končetinami více „váhy“.

2. Mladý kůň nebo obecně kůň v prvním roce (či na základním stupni) výcviku ještě není schopen přijmout pomůcky pro poloviční zádrž. Jeho pánevní končetiny k tomu zatím nejsou připravené a není ještě dostatečně prostupný. Do té doby nezbývá jezdci nic jiného, než veškeré změny opatrně oznamovat koni hlasem a rukama.