O čem jsme také psali: Rozhovor - V hlavní roli kůň

V Kladrubech jsem si při barokní akademii všimla krásného starokladrubského vraníka s drobnou černovláskou v sedle. Společně kromě drezurní ukázky předvedli i několik speciálních prvků – pozdrav a vzpínání. Zajímalo mě, co je zač tato dvojice – a díky tomu si dnes (článek z únorového čísla 2006) můžete přečíst rozhovor s Romanou Hájkovou, která spolupracuje i s filmaři a připravuje nejrůznější scény s koňmi.

Kdy se u vás objevila vášeň pro koně?

Už od mala jsem je měla ráda, praprarodiče měli statek ve Spomyšli, dnes je to Stáj statek Spomyšl. Moji rodiče, byť intelektuálové, mě v mé vášni pro koně podporovali (a dodnes toho litují!). Jezdila jsem od čtrnácti do dvaceti na všemožných koních, a pak – po delší jezdecké pauze a cestování – jsem se rozhodla, že chci vlastního koně.

A tím byl…?

Angloarab Voltaire, koupila jsem ho v jeho čtyřech letech jako hřebce (a zůstal jím až do konce svého života.) Byl dovezený z Lotyšska, ale narodil se u Astrachánů. Byl to nejinteligentnější kůň, kterého jsem dosud poznala, a jako starší sloužil dětem, které na něm dělaly ZZVJ. Když přišel jeho konec, poznala jsem, že už nechce žít (byl nevyléčitelně nemocný) a po konzultaci s veterinářem jsem jej dala uspat. (Bylo mu jen třináct let.) Myslím, že je velmi důležité, aby lidé byli soudní a své čtyřnohé přátele zbytečně netrápili …

Ale na koně jste nezanevřela?

Kdepak, pokračovala jsem v JK Dolní Chabry, kde např. působil Martin Sokol (jezdec všestrannosti.) Byli jsme parta mladých lidí v polorozpadlém statku, žili jsme samostatným životem, dělili se všichni o všechno a nikdo o nic (smích). Díky vstřícnosti MVDr. Záliše (tehdejšího ředitele NH Kladruby) jsme trávili několikery prázdniny i s koňmi v hřebčíně a bylo to super!

Postupně přibyli i další koně, že?

Můj bývalý přítel chtěl také jezdit, ale já jsem ho nechtěla pouštět na svého hřebce (Voltaira, pozn. red.), takže jsme zakoupili starokladrubskou bělku Cordinii XXXII s vynikajícím charakterem. Nejprve jsme ji měli na revers (což tehdy bylo možné), a po čase jsem koupila další bělku Karolínu (Clavicula 55), která jen potvrzuje ochotu a snadnou jezditelnost starokladrubáků. Zkrátka jsem se zamilovala do tohoto plemene a další koníci postupně přibývají…Mám je ve stáji ve Spomyšli, rodiče totiž statek prodali a jeho část odkoupil ing. Pavel Myslík, se kterým spolupracuji. Společně tu připravujeme koně pro film a také se účastníme natáčení, on jako kaskadérský koordinátor a já v roli horsemastera.

Vaše jméno je také spojováno s kaskadérskou skupinou „Filmka“. Jak jste se k ní dostala?

Já tvrdím, že za to může můj pád, při kterém jsem plachtila vzduchem dobrých 6 - 8 metrů! (smích) P. Myslík ho viděl, uznale pokýval hlavou a pravil, že to bylo dobrý! Pak se začal vyptávat, jestli jsem dělala kromě jezdectví i jiné sporty (ano, gymnastiku, volejbal, karate…), a tak se stalo, že jsem vlastně měla slušnou průpravu pro kaskadérskou práci. Několik filmů jsem absolvovala v roli kaskadérky… Filmka je dnes již světoznámá kaskadérská agentura, kterou založil J. Tomsa. V současné době ji vede a vlastní Ladislav Lahoda a její členové  jsou známí mj. z akčních scén z Mission Impossible II nebo z oscarového Titaniku.

Na jakých filmech jste spolupracovala?

Pro mě nejdůležitější byl v Čechách natáčený Příběh rytíře,  hlavní roli zde vytvořil Heath Ledger. Režisér Brian Helgland hledal koně, kteří by splňovali jeho představu, ale stále marně. Sháněl je i ve Francii a ve Španělsku, až pak nás napadlo vzít ho do Kladrub n. L. Tady zajásal, že konečně našel to, co si představoval. Kladrubáci se mu tak líbili, že nechal hlavního designéra filmu vytvořit postroje tak, aby je celé nezakrývaly! Tady jsem pracovala v roli horsemastera, což je jakoby manažerská funkce. Začíná přečtením scénáře, jednáním s produkcí, výběrem koní a lidí, přípravou a výcvikem herců pro natáčení atd. Naši koně účinkovali i ve Van Helsingovi, těžké bylo natáčení Doktora Živaga (tento film uvedla v listopadu 2005 ČT). Točilo se na Slovensku, v zimě, za patnáctistupňových mrazů… 

Spolupracovali jsme také na filmu Iluzionista s E. Nortonem v hlavní roli, loni to byl Oliver Twist pod vedením R. Polanského (celosvětová premiéra se konala v Praze!), v Německu jsme např. točili psychologické drama, kde naše koně ocenili němečtí filmaři…

Kde začalo vaše setkání s Miminem alias Gss Morgana XXXI-11?

Na natáčení Příběhu rytíře byl i starokladrubský vraník, určený k prodeji, protože měl poměrně dost vad – neviděl na levé oko a neměl dolní zuby. Všimla jsme si jeho jedinečného charakteru a také toho, jak rychle se učil. Koupila jsem ho a dnes je to můj kůň číslo 1. Hraní ho nesmírně baví a velice rychle chápe. Nejraději má vzpínání na povel, ale po ročním intenzivním tréninku Jana Van Geeta zvládl i drezuru stupně T, piaffy, pasáže…, které zejména s ním v sedle umí předvést opravdu profesionálně. Vzpínání využil např. v reklamě pro Eurotel (jistě si vzpomenete na vzpínajícího se vraníka v bouři, pozn. red.) nebo v již zmiňovaném německém dramatu, kde dokonce musel herečku „napadat!“ Mimin dělal „zlého“, cenil zuby, hrabal po ní nohama – a jak se řeklo stop, uklidnil se, zacouval a počkal, co bude dál!

Jaký styl ježdění preferujete?

Hledala jsem, co by mi sedělo a právě akademické – jemné (a to zdůrazňuji!) ježdění mi vyhovuje. Za naprosto nejzásadnější považuji setkání s Janem Van Geetem, protože díky němu jsem alespoň trochu mohla proniknout do tajů tohoto odvětví. On je jedinečný fenomén a pro mě je to celoživotní zážitek. Nesmírně se zasloužil o přiježděnost Mimina – to on ho dostal na dnešní úroveň. A taktéž bych měla zmínit Willmsovi, od kterých mám dobré jezdecké základy.

Jsou nějaké speciální požadavky na kaskadérské koně?

Především je třeba, aby měli dobrý charakter - to znamená kooperativnost a pozitivní vztah k lidem. Také nelekavost tam od začátku musí být, jinak se s takovým koněm ani při jeho nejlepší vůli nedá pracovat. Pokud si pořídím koně, který má v sobě prahy nervové soustavy nastavené vysoce citlivě, nemohu po něm chtít, aby tři hodiny někde klidně stál nebo se nelekal techniky, která se mu přenáší těsně za zadníma nohama. Je lepší flegmatičtější kůň nebo temperamentní, ale dobře ovladatelný. Nebojácný kůň se lépe vypořádá s neobvyklými podněty a dovede je dobře přijímat. Pro potřeby natáčení rozlišujeme dva typy koní – akční, pro speciální akce – ti jsou určeni pro dobré jezdce nebo kaskadéry a klidné – pro herce. Ale také normální jezdečtí koně (ovšem dobře přiježdění) mohou vystupovat ve filmu,pokud se v něm nestřílí apod.

Jak se učí některé filmové speciální kousky?

Vzpínání jsem nacvičovala z piafy, kdy byl kůň dobře podsazený. Dostal oběma holeněmi pobídku a zároveň aret a ze země ho Celine Willmsová dráždila dlouhým bičem. Začal hrabat nohou, pak se zvedat - za to byl hodně chválený a asi za dvě hodiny to pochopil. Další tři dny hledal rovnováhu, ale dnes to provádí perfektně. Na druhou stranu je to hřebec, a tento druh pohybu je pro něj v podstatě přirozený. Základem je u každého koně dobrá přiježděnost. Jinak se vzpínání učí koně i přes pákové udidlo, ale to se mi nelíbí, protože prvotním impulsem je pro ně bolest.

Jaká je spolupráce s režiséry?

Je poměrně málo osvícených režisérů, kteří se nejdřív poradí s námi – čímž ušetří čas, nervy a peníze. Mnohdy mají pocit, že si to zaplatili a proto budou koně „na place“ od „nevidím do nevidím“. My ve Filmce to řešíme tak, že se (je-li to možné) sejdeme s režisérem, který nám sdělí svoji představu, a já mu vysvětlím jako horsemaster, co jsme schopni udělat při zachování korektnosti vůči zvířatům.

Které natáčení bylo nejobtížnější?

Jednoznačně už zmiňovaný Příběh rytíře. Scény se dělaly „natvrdo“ a koně nebyli dostatečně připravení, protože nám nikdo nebyl schopen říct, jak si rytířské souboje představuje režisér. Když přinesli brnění, honem jsem listovala v knize J. Duška a hledala informace… Koně tam udělali obrovskou práci, byli tam kladrubáci, dále čeští, slovenští a francouzští koně - během filmování jsme jich „protočili“ asi 65. Někteří zůstali, jiní museli být vyměněni. V soubojích se dřevci byli až na výjimky nejlepší hřebci.

Je zajištěna bezpečnost koní?

Projekty jsou 2x pojištěné, přítomen je veterinář. Koně nás živí a máme je rádi, proto nestojí žádný film za to, abychom jim ublížili. Já jako horsemaster ručím za to, že kůň přijde z natáčení zdravý. Samozřejmě podstupují zvýšené riziko, ale snažíme se je minimalizovat. To jsou na tom hůř sami kaskadéři! Koně pracují maximálně 12 hodin denně, ale každý kůň má jinou výdrž a je potřeba se tomu přizpůsobit. Pokud máme půjčeného cizího koně, preferujeme přítomnost majitele, který spolurozhoduje o jeho využití.

Samozřejmě se musím na závěr zeptat na „veselou historku z natáčení“!

Kolega ze speciálních efektů Roman Tudzaroff říká, že neexistují veselé historky z natáčení, pouze „průsery“ s dobrým koncem. Při natáčení nám většinou do smíchu není, to až s odstupem času.. Vzpomínám si na natáčení Doktora Živaga, kde kluci (tj. kaskadéři z Filmky, pozn.red.) jezdili z kopce dolů a brzdili u rybníčku v rákosí, kde stála kamera. Na zádech měli pušky a řítili se pěknou rychlostí. Vidím, jak kolega stále zrychluje cval, před kamerou mu ale prasklo sedlo, takže udělal parádní salto, dopadl před kameru a ještě se praštil puškou! To nás opravdu pobavilo, jen jemu nějak do smíchu nebylo… Povedená je i historka, kdy jsme s koňmi v přepravníku tři hodiny čekali, až si nás někdo všimne. Najednou se přihnala jakási partička lidí, nic neřekla a hned si vlezla ke koním do přívěsu. Tak jsem je bez milosti vyhodila a ještě jim vynadala. Za chvíli se objevil český asistent režie a říká mi:“Hele, ty jsi prý vyhodila od koní režiséra i s produkčním?!“