O čem jsme také psali: Vžijte se do pohybu vašich koní!

Na začátek dvě zprávy z „Global Dressage Forum“, posledního zasedání Mezinárodního klubu drezurních jezdců, kterého se v holandském Hooge Mierde zúčastnilo 300 odborníků z 25 zemí. Tou špatná je, že prezident klubu ve své agresivní zahajovací řeči odmítl očekávanou diskusi na téma pochybných tréninkových metod a předsedkyně drezurního výboru FEI jeho stanovisko podpořila. A teď ta dobrá zpráva: Navzdory proklamacím, že všechno je v nejlepším pořádku, byli pro praktické ukázky tréninku vybráni výrazní představitelé humánních metod Klaus Balkenhol, Kyra Kyrklund a Georghe Theodorescu. Nikoli veleúspěšný Sjef Janssen. Nechme se tedy překvapit, co bude dál. Článek z únorového čísla 2006.

Vraťme se ale na domácí náves k diskusi o účelnosti různých tréninkových režimů (Jezdectví 11/2005 – Jezdecká soustředění, Není trenér jako trenér).

Kumulovaný výcvik v „táborech“ pozvedne výkon, ale zisk je jen přechodný. V některých případech přináší kumulovaný výcvik při dlouhodobém zpětném vybavování výkony, které nedosahují ani polovinu úrovně, jež pochází z rozloženého nácviku. Takhle to vidí výkonová psychologie (Morton Hunt). Měli bychom ten názor vzít v potaz, abychom od občasných soustředění sportovců v tréninkových centrech nečekali víc, než mohou skutečně přinést.

I v jezdeckém sportu je nejspolehlivější cestou dlouhodobá průběžná péče znalého trenéra a dláždění zkratek k úspěchu penězi moc nepomáhá. Bohatí ctižádostivci, kteří „vzali úspěch do vlastních rukou“, ke svému překvapení zjistili, že nestačí koupit úspěšného koně v jezdecky vyspělé zemi nebo tam přenést trénink koně vlastního. Ještě zbývá sám sobě zajistit dovednost takového koně ujezdit, což bývá kamenem úrazu. Škodolibí závistivci pak s gustem šíří historky, kam až to ten který bohatec dopracoval a jak ten jeho kůň už odpírá i prostý pohyb vpřed. Tváří se přitom, jakoby právě oni byli proti debaklům očkováni, jakoby jejich koním nehrozila pověstná werichovská „srážka s blbcem“.

Ale i obdivovaní Němci si veřejně stěžují na nedostatky praktického provádění svého (značně vyzrálejšího) systému přípravy jezdce a koně, a manko vidí logicky nejdříve v přípravě jezdce. Tady se mi ani nechce použít slova trénink - tím správným výrazem je jako mezi světluškou a bleskem. Opravdu něčemu rozumět je velmi těžké a žádá si to nejen nadání, ale i celoživotní úsilí. Blaise Pascal napsal ve svých Myšlenkách: „Někdo řekne, že se na člověka dá hrát jako na obyčejné varhany. Skutečně to varhany jsou, ale podivné, měnlivé, nestálé. Ti, kdo umějí hrát jenom na obyčejný nástroj, by na těchto varhanách nevyloudili ani akord. Je nutno vědět, kde jsou klávesy!“

Vzpomínám na jednoho z těch, kteří věděli, kde má člověk klávesy, aby se mohl stát jezdcem. Willy Schultheis, největší žák Otto Lörkeho. (Lörke stvořil koně Ktonos a Fanal, Schultheis koně Thyra, Doublette nebo Lenard). Při našem posledním setkání v devadesátých letech mi řekl: „Aby mým žákům chodili koně tak, jako chodí mně, představuji si, že sedím s nimi v sedle a říkám jim detailně, jak se mají chovat.“ Považuji tu myšlenku za zásadní a ještě se k ní vrátím.

Zeptal se jednou někdo stonožky, jak to dělá, že dokáže najednou ovládnout pohyb stovky končetin? Od okamžiku, kdy by o tom začala přemýšlet, neudělala by kloudný krok. Podobně se absolvent autoškoly stává automobilistou, teprve když už nemusí přemýšlet, co udělat, a potřebné úkony řídí podvědomí. I jezdcem se stáváte, až když nevědomí převezme komunikační pohybové stereotypy, kterým říkáme „souhra pomůcek“.

Jezdecké pomůcky jsou v podstatě gesta. Gesta, která přirozeně ovlivňují pohyb koně, jsou jím přijímána snáze a kůň se jim „nediví“ a nezdržuje se u nich. U gest ve své podstatě umělých se kůň musí nejprve naučit, co znamenají a co jimi jezdec vyžaduje; jejich „čtení“ může být zpočátku delší. Gesto tedy potřebuje cvičeného vnímatele, protože ten je z podnětu schopen vytěžit více informací, než vnímatel necvičený.

Nenaučí-li se jezdec předem svá gesta ovládat a ohraničit je vůči pohybovému šumu natolik, aby je kůň jako sdělení poznal, je to pro komunikaci zlé. Žijeme v době informačního smogu, mediálního lhaní a esemeskové pseudokultury jazyka, kdy málokdo umí přesně formulovat sdělení mezi lidmi. Neučí se tomu a nepovažuje to za důležité. Jenomže v jezdectví to důležité je, nechceme-li ustrnout na úrovni „jezdeckých her přírodních národů“. Vůbec nejde o strojovou přesnost gest, spíše je důležité, aby vždycky obsahovala onen „účinný radikál“, který koni dovoluje gesto jaksi domyslet a zařadit do probíhající situace.

Jedním ze základních předpokladů práce vůbec je úmyslná aktivní pozornost, to se samozřejmě týká i spolupráce jezdce a koně. Jde o vůli jezdce věnovat svou pozornost cele koni a o schopnost jezdce upoutat bezděčnou pozornost koně v čase, intenzitě a rozsahu, které vyžaduje výkon. Zachytit bezděčnou pozornost koně a fixovat ji k výkonu jako pozornost úmyslnou je náročný postup, jehož úspěch umožňuje učení. Důležitým nástrojem učení je paměť, která stojí na pozornosti. Ať už si to uvědomujete či nikoliv, očekáváte od koně, že si „souhrn pomůcek“ vštípí do paměti, podrží v paměti a nakonec si ho dokáže i vybavit, znovu ho poznat.

Pokud se vším, co tu uvádím, souhlasíte a dokonce máte dojem, že to pro vás není nic nového, musím se zeptat, proč jako jezdci a trenéři s těmito skutečnostmi nepracujete a nevyužíváte jich?! Proč, pracují-li vaši svěřenci na kruhu, stojíte jako trenér uvnitř kruhu, kde koně a jezdce vidíte jen z vnitřní strany, zatímco by stačilo postavit se o něco chytřeji vně kruhu. Pak byste je viděli zevnitř, zvenku, zepředu i zezadu.

Přitom je schopnost vidět, co ostatní nevidí, mírou kvality trenéra. Od Lörkeho (a jeho koní) se Schultheis naučil vidět rozdíl v pohybu ve srovnání s požadovaným cílem, mít o tom ideomotorickou představu a tu svému žáku bezprostředně popsat. Nalézt účinnou podobu jezdeckých gest (souhry pomůcek) a přiblížit pohyb koně trenérově představě.

Sedí-li na koni trenér (školitel) sám, měly by se věci dít jaksi „o řád výše“. Trenérova odbornost musí obsahovat ideomotorickou představu o požadované úrovni pohybu, tu pak svému koni ze sedla ideomotoricky sugeruje. Pokud výměny probíhají ve sféře nevědomí (viz výše) a pozornosti obou aktérů jsou vzájemně fixovány, funguje to – nejezdíme už za pomoci pomůcek, ale jezdí „ono v nás“.

Kdo si teď myslí, že se brodím jakousi mystikou, mýlí se. Schultheis i jiní velikáni jezdeckého umění se do pohybu svých svěřenců dokázal natolik vžít, že jim jejich podvědomí napovědělo, co udělat nebo co říci.

Vždyť si to sami zkuste. Zkuste si „ v duchu“ zacválat tak, jak to vždycky děláte. Potom (opět v duchu) zkuste, jak cválá třeba hvězda posledních týdnů, švédský hřebec Bjorsells Briar pod Janem Brinkem na některém ze závodů Světového poháru. Je to poučné.

Ale i obdivovaní Němci si veřejně stěžují na nedostatky praktického provádění svého (značně vyzrálejšího) systému přípravy jezdce a koně a manko vidí logicky nejdříve v přípravě jezdce.

Proč, pracují-li vaši svěřenci na kruhu, stojíte jako trenér uvnitř kruhu, kde koně a jezdce vidíte jen z vnitřní strany, zatímco by stačilo postavit se o něco chytřeji vně kruhu?