Smutná zpráva z Kladrub: zemřel Otakar Zahradník
Kladruby nad Labem jsou v těchto dnech zahaleny smutkem. Dne 16. června navždy odešel pan Otakar Zahradník, který dlouhá léta pracoval v Národním hřebčíně Kladruby u chovu koní. Zemřel náhle 16. června ve věku nedožitých 67 let. Poslední rozloučení s ním se uskuteční ve středu 24. června ve 12 hodin v pardubickém krematoriu. Jako vzpomínku na Otakara Zahradníka přinášíme článek, který napsala v roce 2002 k jeho 60. narozeninám Ing. Lenka Gotthardová. Jeho název je „Kladrubské sluníčko – Otakar Zahradník“.
Kladrubské sluníčko – Otakar Zahradník
Slunce musí každý den vycházet, ať jsou na obloze mraky či je zcela jasno. Stejně tak Ota Zahradník spěchá každý den do stájí nakrmit a ošetřit své velké čtyřnohé přátele. V létě vstává za svítání, v zimě musí slunce předběhnout. Jeho kulatý usměvavý obličej téměř vždy vyzařuje optimismus a radost, ať jsou kolem něho mraky či je zcela jasno.
Každý z jezdců a ošetřovatelů koní má svůj velký sen. Tím nejčastějším a pro absolventy kladrubského učiliště nejtypičtějším je vyhrát Velkou pardubickou, mistrovství republiky nebo alespoň nějaký jiný velký závod. Do snů zpravidla promlouvá realita, náhody i zdraví. I když se O. Zahradníkovi jeho přání nevyplnila, přesto zůstal nositelem dobré nálady, jeho srdce je otevřené a slova jsou upřímná.
Ota Zahradník je prosincové dítě roku 1942. Tatínek pracoval ve Staré Pace na dráze jako elektrikář, maminka byla zručnou tkadlenou. Ač si otec představoval, že Otakar půjde profesně stejnou cestou jako on, lokomotivy ani vlaky si Otu nezískaly. Již jako malý chlapec odbíhal přes ulici k sousedům, kteří měli koně. S koňmi se jezdilo na pole, ale také do velkého lomu za Starou Paku, odkud se vozilo kamení na stavby do města a do sousedních vesnic. Ota si velmi považoval, že ho kočí nechávali jet samotného s naloženým vozem. Již v deseti letech vezl fůru kamení z kopce do Paky a ubrzdil ji!!!
Velmi rád Otakar Zahradník vzpomíná na pana učitele Pavelce, protože nebýt jeho, asi by nebyl dnes u koní. Pan učitel věděl, že Ota má rád koně a tak listoval seznamem škol, až objevil, tehdy ještě ne tak známé, kladrubské učiliště. V letech 1956 – 1958 řediteloval škole František Keprta, zástupcem byl Václav Kropáček. K váženým učitelům patřil Dr. František Lerche, Ing. Jiří David, Ing. Jiří Sejkora ad. Mezi Otovými spolužáky byl František Machek, Václav Šlajs, Jiří Nims, Miroslav Vávra, Jan Pelant a další. Škola probíhala vždy tři dny v týdnu, tři dny byla praxe, přes neděli se držely služby. Domů se jezdilo podle zásluh.
Po skončení učiliště nastoupil Otakar Zahradník nejdříve k výcvikové stáji do Kladrub n. L., kde se připravovali především mladí koně na aukce. Krátce na to bylo potřeba jezdce a ošetřovatele do Koles. Pod vedením trenéra J. Loudy připravoval koně na dostihy – patřil k nim Koráb, Hindus, Narva, „Malý“ Lotos ad. S „Malým“ Lotosem získal ve výběrovém dostihu na 5.000 m v Pardubicích druhé místo za Nestorem se Škvarenicou (Nestor byl prodán z Kladrub n. L. s pěti dalšími koňmi do Prešova, Velkou pardubickou vyhrál v roce 1966 s jezdcem T. Kňazíkem).
Roky 1962 a 1963 strávil O. Zahradník na vojně jako vozka III. třídy. Služba to nebyla vůbec radostná, protože Československo mělo díky tehdejším politickým změnám na Kubě, jež se protahovaly, pohotovost a tak třebaže v zimě dosahovaly teploty hluboko pod třicet stupňů, musel „vozka“ Ota zapřahat a odvážet baterie od tanků do tepla kasáren, aby se v případě nenadálých událostí mohlo zasáhnout!? Službu ve voze měl u Oty i úspěšný skokan Jantar, kterého dříve jezdil J. Kocman. Pokud bylo v Otových silách, snažil se Jantara alespoň pořádně krmit, přinášel mu i něco na přilepšenou, jen aby tu nezaslouženou změnu ve svém koňském životě Jantar prostál.
Po vojně krátce následovaly Netolice. Zde jezdil koně společně se svým spolužákem V. Šlajsem, který byl velmi dobrým jezdcem. Ten jezdil také dosti obtížného, po dřívějších zkušenostech s lidmi až nebezpečného Vancouvera, který opouštěl svůj box pouze s košíkem na hubě, neboť kousal. Pro V. Šlajse se však nestal osudným Vancouver, ale Farel, s nímž startoval ve Velké Chuchli a při nešťastném pádu na anglickém skoku se zabil. Úrazy se nevyhnuly ani O. Zahradníkovi, který jak z Vencouvera, tak později v Kladrubech n.L. z militaristky Fatry utrpěl vážné pády a poranění páteře, takže přestal závodně jezdit.
V roce 1972 nastoupil v Kladrubech k chovu a na „dvojce“ a „pětdevítce“ strávil sedmnáct let. Sedmnáct let každodenního krmení a čištění koní, vyhánění na pastvu, místování a podestýlání, zahánění z pastvy, zametání. Práce u klisen a u hříbat ho moc těšila, stejně jako popracovní aktivity v jezdeckém klubu. Společně s Ing. Žlumovem a M. Starczevským absolvoval cvičitelské zkoušky a věnoval se výcviku jezdců. Většinou to byly děti zaměstnanců nebo děti z vesnice a přilehlého okolí. Jednak se jezdilo pro radost, častěji však výcvik vedl k přípravě programu na jezdecké dny nebo na závody v okolí. Později se k nim přidala i Bohunka Rosůlková s voltižní skupinou a tak většina jezdců prošla gymnastickým cvičením na koni a pak teprve jezdeckou přípravou.
Než se Ota Zahradník stal v roce 1997 vedoucím stáje plemeníků, pracoval ještě jeden rok na Padoku. Nyní má na starosti plemenné hřebce, jejich ošetřování, pohybování i jejich spokojenost. Rád zde spolupracuje se zkušeným ošetřovatelem L. Procházkou a dříve s M. Vávrou. Moc ho těší, když si hřebci klidně přežvykují, odfrkávají a s důvěrou na něho hledí.
Otova manželka Jitka Zahradníková má koně také ráda a nikdy svému manželovi jeho zaměstnání nevytýkala. Ba naopak – po dědečkovi získala upřímný vztah ke koním všechna jeho vnoučata. A on je rád, že je u koní. Třebaže chtěl už mnohokrát skončit a odejít, přesto zůstával. Pomáhal mu v tom jeho optimictický duch. Kéž by více lidí mělo onen dar stále dobré nálady.
Lenka Gotthardová
Tento článek byl napsán v roce 2002 k Otovým 60. narozeninám.
