Vzpomínáme na... Zdeňka Fialku
Neděle - den určený pracovnímu klidu a odpočinku. Svátek, jehož význam v některých jazycích znamená den slunce nebo den Páně, ale také vzkříšení Ježíše Krista. A křísit budeme každou neděli i na našich stránkách, ovšem pouze vzpomínky. Vzpomínky na členy naší rozvětvené jezdecké rodiny, kteří tu s námi již nejsou a chybí nám. Všichni, jichž jsme si vážili a zanechali v nás nesmazatelné dojmy. Právě takovým byl i Zdeněk Fialka. V článku na něj vzpomínají vítězové jeho memoriálu, loňská Barbora Tomanová a letošní Marek Hentšel. Nestyďte se přidat i vy, popište nám, jak jste si Zdeňka uchovali v paměti a třeba i co nezapomenutelného jste s ním zažili...
V dubnovém čísle roku 2009 přinesl časopis Jezdectví tuto zprávu:
Je těžké smířit se s tím, že kolbiště Slovanu bude už navždy vítat jezdce bez svého stavitele - Zdeňka Fialky, který ve Frenštátu působil od roku 1977. Svůj život zasvětil jezdeckému sportu: dobře reprezentoval svůj oddíl v sedle Révy, Soni, Brita, Gina nebo Polara, poté se ve Slovanu věnoval hlavně přípravě juniorů. V oblastním výkonném výboru v Ostravě měl na starosti skoky a patřil mezi uznávané národní stavitele parkuru. Ale byl také především milujícím manželem Majce, bratrem Olze Havrlantové, otcem syna Davida a dědečkem malého Patrika. Čest jeho památce.
Do pěti vět se vejde celý život... Co však tady zmůžou slova? Jak můžeme vůbec slovy vystihnout takovou ztrátu? Ještě po třech letech je odchod Zdeňka Fialky živou ranou pro všechny, kdo ho znali. Vždyť odešel tak náhle, naprosto bez varování, ale možná tak trošku v jeho stylu - prostě navždycky usnul ve svém křesle, doma, v obýváku...
Strašně hodný (on snad měl rád úplně všechny lidi!), milý, přátelský, usměvavý - tak zůstane navždycky v paměti, třeba i mé. Podívejte na ten svetr, který má na fotce - s radostí popisoval, jak ho dostal k šedesátinám od paní Kutějové. Bylo na něm šedesát skákajících koní, a každý rok měl přibýt další. Teď to zní úplně děsivě...
Ten příjemný pocit, který ve mně vždy zůstal po návštěvě u Fialků, hřeje ještě nyní, velmi příjemná a kultivovaná, ale přitom veselá večerní zábava u skleničky, avšak hned ráno šup na jízdárnu (nebo do práce), to byl Zdeněk. Opravdu vzácný člověk, kterých za život moc nepotkáte.
Včera, v sobotu 10. září se konal třetí ročník Memoriálu Zdeňka Fialky na kolbišti jeho rodného Frenštátu. Tentokrát se jeho vítězem stal/a ostravská "veselá kopa" Marek Hentšel. A i když z vítězství měl samozřejmě velkou radost, slova hledal velmi těžce: "Pana Fialku (samozřejmě jsem mu vykal, protože lidem, kterých si vážím, bych tykat vůbec nemohl) jsem měl strašně rád. On byl člověkem, kterého má každý rád, což se málokdy stává. Stále je pro mě jeho odchod živou ranou a proto se mi o tom velmi těžce mluví. Ale o to víc mě těší vítězství právě v jeho memoriálu. Také jsme si s Davidem dali skleničku a zavzpomínali."
Zdeněk Fialka na frenštátském kolbišti ve svetru od paní Kutějové. Foto Tomáš Holcbecher
Barbora Tomanová se poprvé potkala se Zdeňkem Fialkou v roce 2005: "Přijeli jsme do Frenštátu na naše první mistrovství v kategorii děti, já pouze s rodiči, trenér měl dorazit později. Ovšem Coloman se poněkud vystrašil a stal se pro nás zcela nezvladatelným. Naštěstí se nás okamžitě ujal právě pan Fialka, pomohl nám, všechno nám ukázal, a bylo to tak vždycky - ochotný, vstřícný, milý, sympatický... Tak si ho budeme pamatovat. I když jsou ve Frenštátě všichni milí, začali jsme sem rádi jezdit hlavně kvůli němu."
Druhý ročník memoriálu vyhrála Barbora Tomanová. Zcela vpravo Zdeňkova manželka Majka Fialková. Foto Jiří Gebauer
Máte i vy živé vzpomínky, o které se chcete podělit? Napište nám, rádi si zavzpomínáme s vámi.
