Vzpomínáme na... Jaroslava Loudu
Zcela na konci měsíce prosince roku 2011 se významného životního jubilea dožil pan Jaroslav Louda, který byl dlouholetým zaměstnancem jak v rodině Kinských v Chlumci nad Cidlinou tak v kladrubském hřebčíně.
Od Kinských do Kladrub nad Labem - Jaroslav Louda
Od konce sedmdesátých let se většina návštěvníků hřebčína v Kladrubech nad Labem setkává se zasvěceným průvodcem a trpělivým vypravěčem, dřívějším úspěšným trenérem, dávným podkoním a svého času též prvním komorníkem u hraběte Zdeňka Radslava Kinského s Jaroslavem Loudou.
Vyprávění o Jaroslavu Loudovi je z velké části i vyprávěním i o koních rodiny Kinských, neboť prvních třicet let svého života strávil Jaroslav Louda v těsné blízkosti či ve službě u Kinských.
Jaroslav Louda se narodil poslední den roku 1921 v oboře Kněžičky, která patřila a znovu patří rodu Kinských. Měl čtyři sourozence – tři sestry a jednoho bratra. Jeho otec byl za první světové války pověřen zásobováním vojáků – vozil jim proviant a munici. Po válce nastoupil u Zdeňka Radslava Kinského jako podkoní v Kněžičkách. Malý Jaroslav si často hrával nejen se svými sourozenci a dalšími dětmi služebnictva, ale též s dětmi Kinských, neboť jejich rodina nečinila žádného sociálního rozdílu, ba naopak byla příkladem laskavé péče o všechny, kteří jí příbuzenským či služebnickým poměrem přináleželi.
Jaroslav později velmi rád pomáhal otci ve stájích a tak, když přišlo v roce 1935 rozhodování, čím se bude v životě živit, dal přednost před vyučením číšníkem práci u koní. Vyučil se u Kinských společně s V. Vlkem pod vedením stájmistra Josefa Soukupa, který byl výborným „kočárovým“ kočím a přešel do Chlumce ze Žďáru nad Sázavou. Po dvou letech učení, nastoupil Jaroslav Louda do „služby“ u Kinských. Plat byl sice nižší, zato však bylo zajištěno stravování a ubytování, v bytě bylo vždy včas zatopeno a vyhřáto, zaměstnanci měli nárok na deputát, jenž spočíval v každoročním předání jezdeckého obleku s botami, k tomu patřilo ještě šest košil, šest spodků, dvanáct párů ponožek a bílé kravaty. Špinavé prádlo odevzdávali zaměstnanci každou sobotu do koše a počátkem týdne se jim prádlo vracelo čisté, vyspravené a pěkně vyžehlené.
Ač byl Zdeněk Radslav Kinský nejmladším synem Zdenka Kinského, stal se dědicem chlumeckého panství a po sňatku s Eleonorou, vdovou po knížeti Schwarzenbergovi, i dědicem Žďáru nad Sázavou. Nejstarší bratr Z.R. Kinského František Xaver, jako majoritní pán, mu předal dědická práva krátce po první světové válce, sám zemřel v roce 1935 bez dědiců. Prostřední bratr Norbert padl v první světové válce. Z. R. Kinský měl ještě šest sester a s manželkou Eleonorou tři děti – Norberta, Genildu a Radslava.
V době po první světové válce stála většina koní v Kněžičkách, v Chlumci a v Kolesách bylo jen několik koní, což se v průběhu třicátých let změnilo. V Kněžičkách bylo ustájeno stádo klisen, převážně isabel a plavek, včetně vítězky Velké pardubické z roku 1931 Pohanky. Jako plemeník tam působil anglický plnokrevník hnědák Brutus - druhý (1927) a třetí (1928) ve Velké pardubické.
Na výběru a tréninku koní Kinských se podílel trenér Šmejda z Prahy. U něho jezdila mladá a šikovná Lata Brandisová. Těžko říci, zda-li kdy tušila, že by jezdila náročné překážkové dostihy. Každopádně u Kinských dostala velkou příležitost jezdit jejich koně a tak se na dráze VP objevila poprvé v roce 1927 s Nevěstou a v poli třinácti startujících obsadila páté místo. Její triumf přišel o deset let později, v roce 1937, když vyhrála VP s isabelou Normou.
Na startovní listině VP třicátých let dvacátého století se objevovalo mnoho jmen koní, kteří příslušeli k chovu koní rodiny Kinských jako například Norbert, Pohanka, Neklan, Čigýr, Neva nebo Norma. Po druhé světové válce je vystřídal Nurmi, Otello, Nora, Čingischán, Nestor a ještě později Punc a Punč a řada dalších. Dcera Z.R. Kinského Genilda startovala v Pardubicích na polosestře Pohanky Pusztě.
První životní dostih Jaroslava Loudy se uskutečnil v Pardubicích v roce 1936. Tehdy vážil 48 kg a jel polokrevnou hnědku Nebrasku. Získali krásné třetí místo. Při tréninku u J. Šmejdy se dbalo na dobrou kondici koní i lidí, dechová práce přicházela asi 14 dní před dostihem. Jinak však koně byli ve velmi dobré přípravě, neboť absolvovali časté dlouhé vyjížďky a hony, při nichž se překonávali všechny překážky, které stály v cestě, včetně těch, které byly uměle postavené. Na dostihy do Prahy i do Pardubic se nejčastěji chodilo po kopytě.
Pracovní den J. Loudy začínal zpravidla v šest hodin. Do osmi hodin museli být koně nakrmeni a vyčištěni. Pak šel Josef Soukup k panu hraběti pro denní pokyny. Někdy následovala pouze rodinná projížďka, při níž se zkontrolovala práce na polích, v lese či na jiných potřebných místech, jindy přijeli hosté a tak bylo pro ně nutné připravit koně a doprovázet je. Někdy se navečer či časně ráno (kolem 4. hodiny) jezdívalo s hosty na sluky, častěji se však jezdilo na zajíce. Při honech Z. R. Kinský nestřílel a přenechával tuto činnost hostům.
Dvakrát do roka se jezdilo do Žďáru n. S. Pravidelně tam bylo dodáno několik jezdeckých či pracovních koní z Chlumce. Cesta tam trvala dva dny a celá výprava – Kinští i služebnictvo - přenocovali ve Slatiňanech u Auersperků. Neboť to brali jako velký výlet do přírody, spali všichni ve stodole na seně – pan hrabě stejně jako podkoní a děti.
Jaroslav Louda doprovázel na vyjížďkách společně se Z. R. Kinským řadu jeho významných hostů. V roce 1938 přicestoval do Čech lord Runsimon k jednání o Československu a Německu. Ve vzácných chvílích odpočinku zajeli na Žďár n. S. a vyjeli na krásnou vyjížďku na Velké Dářko, kde společně plavili koně. V témže roce projížděla kněžna Fuggerová z Berlína do Vídně a při té příležitosti se zastavila na Chlumci. Společně s Z. R. Kinským a J. Loudou podnikla velkou projížďku do Chotěboře, Žďáru n.S. a Náměště n. Oslavou.
V prosinci roku 1938 bylo nutné se odstěhovat do Prahy. Rodina Kinských s částí služebnictva bydlela v domě v Husově ulici naproti Clam-Gallasovu paláci a podle potřeby dojížděli do Chlumce a na další místa. Část majetku rodiny Kinských přešla pod německou správu. Koně z Chlumce se přesunuly hlavně do obory v Kněžičkách. Jaroslav Louda se tam se svým otcem o koně staral. Paní Eleonora Kinská v průběhu války onemocněla a tak musela na léčení do Poděbrad. Její manžel si nechal v Zadražanech vyrobit lehký čtyřkolový vozík pro jednospřeží tzv. amerikánku a pravidelně za ní potom z Chlumce jezdil. Cesta dlouhá asi 25 km mu trvala kolem půl hodiny. V souvislosti s městem Poděbrady by bylo vhodné připomenout, že zde otec Z. R. Kinského Zdenko nechal postavit dostihovou dráhu nedaleko soutoku Labe s Cidlinou. Bohužel však tato dráha časem zanikla.
V roce 1943 vyhořel zámek Karlova Koruna. V roce 1945 obsadili zámek na více než jeden rok Rusové – bydleli všude – v zámku, v hospodářských budovách, ve stájích, dokonce i u služebnictva. Sami Loudovi žili s několika Rusy v jedné místnosti. Chování ruských osvoboditelů bylo katastrofální. Pokud se jim cenné předměty v zámku právě nelíbili, používali je jako odkladnou plochu pro cokoliv, ze vzácných obrazů si dělali stoly, co dobře hořelo, posloužilo v zimě k ohřátí. Také koně neměli místo ve stájích a museli žít pouze venku na pastvině. S ruskými koňmi sem byla zavlečena sibiřská nemoc, která se projevovala vysokými horečkami a otoky. Koním naběhly žíly od krku až na prsa a pak otok praskl a zánět se provalil. Náročné léčby se ujal zvěrolékař z Městce Králové Dr. Drobný, kterému se část koní podařilo vyléčit. Připravil kýbl roztoku, jenž injekční stříkačkou (v cca množství jeden litr) vpravoval koním na postižená místa. Zánět znovu praskl, hrudník byl po nějakou dobu otevřený a teprve pak docházelo k hojení.
Po válce odešel otec J. Loudy do důchodu a Jaroslav se věnoval dostihovým koním, kteří po opuštění zámku Rusy přešli do Chlumce. Pak byl dva roky – do roku 1948 osobním komorníkem Z. R. Kinského. Všude ho doprovázel. Zažil s ním i hrozný pohled na Husovu ulici v únoru 1948, kdy se demagogicky zpracované davy hrnuly na Staroměstské náměstí. To byl začátek nuceného odchodu části rodiny Kinských z Čech. Pro ušlechtilost, inteligenci a čestnost nebylo v našich krajích místo. Díky čtyřicetiletému působení destruktivního komunistického živlu mají tyto vlastnosti i dnes málo místa na slunci.
Norbert Kinský odešel studovat do Itálie, kde se krátce nato oženil s hraběnkou Netolickou-Dal Borgo. Rodiče mu jeli na svatbu, z níž se prozřetelně nevrátili. V Čechách zůstala Genilda za války provdaná za hraběte Toši Dobrzenského z Potštejna a zůstal zde také Radslav Kinský, jenž pracoval od roku 1946 jako tlumočník pro OSN.
V roce 1948 odkoupilo ministerstvo zemědělství od Z. R. Kinského dvanáct nejlepších klisen pro výzkumnou stanici ve Slatiňanech. Tehdy byl ředitelem Dr. Hyhlík, který se začal kromě starokladrubských koní věnovat také koním dostihovým. Chlumečtí koně mohli prozatím zůstat v Chlumci a v Kněžičkách. Radslav Kinský se stal zaměstnancem VÚ Slatiňany. V roce 1950 připadl Chlumec spolu s Kolesami pod správu hřebčína v Kladrubech nad Labem.
Ve Velké pardubické startoval Jaroslav Louda v roce 1949 s Čingischánem, neboť Radslavovi Kinskému byl start zakázán. Klisnu Noru jel Jiří Holík. Oba koně však VP nedokončili. V roce 1951 přešli koně z Chlumce do Koles. V tomto roce byl Jaroslav Louda na dvacet šest let Dr. Františekem Lerchem jmenován trenérem dostihových koní v hřebčíně v Kladrubech n.L a pod jeho vedením trénovali jezdci - Bělohoubek, Kocman, Köhler, Liebich, Sobotka, Samšiňák, Verner, Zatřepálek ad. Dostihoví koně z Kladrub nejdříve startovali v dresech, které nesly barvy – červenobílé svislé pruhy, červená čapka – rodiny Kinských.
Černobílé čtverce s černobílou čapkou byly převzaty od francouzských jezdců, kteří inspirovali tehdejšího ředitele Dr. Fr. Lercheho, neboť symbolizují bílou a černou barvu starokladrubských koní.
V Kladrubech, respektive v Kolesách byli trénováni koně pro překážkové dostihy. Praxe byla taková, že koně přicházeli po sezóně z Chuchle do hřebčína. Zde se nechali přes zimu odpočinout a v dalším roce s nimi byl prováděn základní výcvik, drezúra, parkur, terénní ježdění. Koně absolvovali soutěže všestranné způsobilosti a teprve potom nastala příprava a účast v překážkových dostizích v Pardubicích. Ke koním, kteří tehdy běhali za Kladruby a ještě jsme si je nejmenovali patřili: Čáka, Nataša, Novgorod, Nezamysl, Norka, Jadwiga a dále Lotos-1, Lotos-2, Farel, plnokrevníci Bečva, Despota, Lodník, Hindus ad.
V soutěžích military jezdil J. Louda chuchelského Silura, později se s ním vydal na překážkovou dráhu do Pardubic. Dále jezdil Olina, Tisu, Horizonta. V roce 1960 získal s Kordonem první místo v družstvech na Mistrovství republiky ve skákání v Pardubicích. S klisnou Patricií úspěšně absolvoval mnoho velkých skokových závodů v Praze, v Ostravě, v Poděbradech, v Trenčianských Teplicích a zúčastnili se i dvou významných výjezdů do zahraničí v roce 1964 a 1965. V roce 1964 po soustředění v Poděbradech odjela česká ekipa pod vedením Františka Jandla do Olštýna. Československo tehdy reprezentovali jezdci: Dr. J. Hanulay, Ing. M. Kapec, Fr. Lamich, J. Louda, A. Svoboda, L. Madrý, Ing. Fr. Šembera. Mezinárodních závodů se zúčastnilo 6 států. V Olštýně se J. Loudovi podařilo získat několik cenných umístění. Odtud odjela naše ekipa do německých Cách. V Německu startovali naši jezdci v soutěžích společně i se slavným Hansem Güntrem Winklerem a špičkovými italskými jezdci. V prvním kole skokové soutěže získal J. Louda s Patricií 6. místo. Patricie byla klisna, která dokázala skočit překážky přes dva metry vysoké. Následující den však došlo na parkuru k pádu, J. Louda utrpěl otřes mozku, čímž bylo pro tyto závody po skákání.
O rok později se zahraniční výjezd do Olštýna a Cách opakoval, ekipa odjela ve stejném složení jen k jezdcům přibyla vycházející jezdecká hvězda Jiří Pecháček. J. Louda startoval s Patricií a plnokrevníkem Májem. Byly podány dobré výsledky, avšak výjezd byl poznamenán infekční nákazou koní a tak v Cáchách se startovalo značně omezeně. Koně dostali horečky, a i když některým bylo umožněno startovat, úspěch se nedostavil. O to více mohli jezdci vychutnat starostlivou péči českých emigrantů v Cáchách, jejich vstřícnost a pohostinnost.
V polovině šedesátých let skončil J. Louda se sportovním ježděním a věnoval se výlučně trenérské práci. V Pardubicích byl několikrát vyhlášen jako nejúspěšnější trenér a byl svého času jedním ze šesti dostihových trenérů, kteří měli státní licenci. Ke konci sedmdesátých let převzal trénování dostihové stáje v Kolesách Ing. Václav Nágr, po roce ho vystřídal Václav Čermák.
Tou dobou se J. Louda angažoval jako předseda závodního výboru ROH v Kladrubech n.L. Tento přechod je vysvětlitelný přesvědčením, že když bude tuto funkci zastávat koňař, budou se mít koně v hřebčíně lépe. Aby bylo předsevzetí splněno, rozhodlo se na výboru ROH, že oslavu 400 let trvání hřebčína v Kladrubech n.L. zorganizuje právě ROH. Lidé připravovali oslavy s nadšením, nehleděli na pracovní dobu a akce se náramně zdařila. Náklady na slavnost činily 260 tisíc a zisk byl 600 tisíc, což byl v době socialismu průšvih a tak následující organizaci jezdeckých dnů, tak jako dříve, převzal na sebe opět podnik. Ani ROH nesměla mít výrazné zisky. Je to proti normálnímu zdravému rozumu a přesto se i dneska najdou lidé, kteří jsou ochotni hájit socialistické ideje.
Ještě bychom měli dodat, že Jaroslav Louda se oženil v roce 1946 s paní Věrou z Lučic. Jeho druhou manželkou je paní Anežka, s níž žije šťastně dodnes. Má tři syny a to Ladislava, Jiřího a Jaromíra.
Svou hřebčínskou průvodcovskou kariéru započal J. Louda ještě před odchodem do důchodu v roce 1981. K ní přidal i vzorné služby organizační a číšnické (J. Loudovi radil stolník z Pražského hradu Václav Krejčík). Když přijížděli do Kladrub n.L. významní hosté dřívějšího i současného režimu staral se o ně. A staral se také o to, aby bylo každý den před „zámečkem“ zameteno a v parku pohrabané listí a aby se návštěvníkům v Kladrubech líbilo.
Na závěr nám Jaroslav Louda ještě sdělí, jak žil, aby se v plné síle a svěžesti těšil i z dnešních dnů: „Pro ježdění na koních a dostihy jsem si udržoval vždy nižší váhu, takže jsem jedl střídmě, nekouřil jsem a nepil, neboť u Kinských alkohol nepřipadal v úvahu. Až později jsem si navykl dát si zdravotní skleničku piva. Jedl jsem hodně zeleniny a ovoce, rád jsem tancoval a zpíval. Ze všech úrazů jsem se vždy rychle vyhojil. Zpravidla jsem vstával před šestou ranní a pokud byl celý den naplněný prací a sportováním, chodil jsem spát již po osmé večer. Teď si dám někdy půl hodinku spaní po obědě. Kromě koní jsem jezdil rád na motorce a často jsem proto vozíval pana ředitele Dr. Lercheho do Chuchle.
Na koních mi vadilo, když byli nevychovaní, ale u koní dělá povahu člověk. Koně je nutné obdivovat pro jejich učenlivost a krásu těla i duše. Kdyby jejich čisté povahy měli lidé, bylo by nám všem moc dobře“.
Milý pane Loudo, do dalších let Vám přejeme hodně zdraví a stálého optimismu i aktivního zájmu o dění v kladrubském hřebčíně i v samotné obci.
Lenka Gotthardová
