S podkovami, nebo naboso?

V květnovém čísle Jezdectví jsme se věnovali tématu nazvanému „S podkovami, nebo naboso?“. Zároveň jsme vám slíbili, že plné znění vybraných materiálů uvedeme na našem webu. S odstupem času tak tedy činíme! V první části rozsáhlého textového souboru najdete příspěvek Barbory Břuskové, DiS., jehož název je „Kopytáři českých zemí“ – ten v časopisu nebyl uveden. Druhá část obsahuje nezkrácenou verzi rozhovoru Barbory Břuskové s Václavem Vydrou – velkým propagátorem bosých kopyt... A konečně třetí část je věnována článku „Podkováři a kopytáři v ČR“, který napsal za Živnostenské společenstvo podkovářů ing. Vinčálek. Názory na kopytářské metody Dr. Strasser se mezi jezdeckou veřejností značně liší a proto budeme rádi, když se i vy zapojíte v příspěvcích pod článkem se svým názorem.

Kopytáři českých zemí

Václav Vydra, Jiří Podhajský, Martina Lehoučková, Hana Bubalová, Barbora Kredbová, Marcel Walaski – to jsou lidé, kteří nyní studují kopytařinu u MVDr. Strasser. Po ukončení kurzu se zařadí k prozatím jedinému certifikovanému odborníkovi přes bosá kopyta v ČR, panu ak. soch. Stanislavu Blechovi. Ten celé školení absolvuje s budoucími kopytáři znovu, navíc jako tlumočník.

Studium probíhá teoretickými přednáškami, několika praktickými semináři, samostatným studiem, vypracováním čtrnácti okruhů tématických otázek a praxí. V teorii se učí například historie podkování, anatomie koně, vhodné podmínky ustájení, vliv podkov na kopyta a organismus, různé formy strouhání, důsledky podkování, péče o kopyta, přístup ke koni, pohybování koně atd.
Praxe trvá tři týdny. Spočívá v samotném strouhání kopyt v terénu (tzn. dojíždění za různými koňmi zákazníků) pod dohledem certifikovaného kopytáře, a také strouhání koní přímo na kopytní klinice.
Přednášky a praxe probíhají zhruba jedenkrát za tři měsíce přímo u MVDr. Strasser na klinice v Tübingenu v Německu nebo u Patrika Spieledera na klinice nedaleko Lince v Rakousku. Občas Patrik také dojíždí za studenty do Čech. Po ukončení kurzu získají úspěšní absolventi certifikát Ošetřovatele bosých kopyt.

Barbora Břusková, DiS.


Rozhovor s Václavem Vydrou – Kopytářova kobyla chodí bosa
Známého herce, milovníka koní a propagátora bosých kopyt, pana Václava Vydru, není třeba sáhodlouze představovat. Protože sám vlastní čtyři koně chodící naboso, bylo nasnadě zeptat se ho na pár otázek.

Byli vaši koně dříve kovaní? Jak jste se dostal k bosonožství? Jak zvládali vaši koně přechod na boso? Jsou nyní plně využitelní pod sedlem?
Ano, moji koně byli kovaní. Nelly a Démon na všechny čtyři, Gustav sezonně na předky a Navarra od půl roku na předky. Bezprostřední podnět pro to, abych se nad tímto problémem začal zamýšlet, byla Navarra, které ve čtyřech letech diagnostikovali začínající artrózu. V tu dobu se mi dostala do ruky knížka Dr. Strasserové „Život se zdravými kopyty“ a já jsem, dalo by se říci, prohlédl. To, co jsem ve skrytu duše tušil a čím jsem se trápil a co jsem nechápal, se mi najednou otevřelo jako dveře z bludiště. Zařídil jsem se podle informací, které jsem v knize získal a našel ošetřovatele kopyt, který u paní doktorky vystudoval. Uspořádal jsem seminář s rakouským lektorem pro sebe a několik svých známých. Přechod na boso není až takový problém pro koně (pokud se mu kopyta správně ošetřují) – je to spíš problém pro lidi. Záleží na tom, jak moc kůň poškozená kopyta má a jak se dokáže vyrovnat se znovunabytým citem v nich. Většinou se objeví abscesy, kterými se tělo zbavuje zánětlivé či nekrotické tkáně – prostě problému. To je většinou normální průvodní jev. Gustav, který měl z mých koní kopyta v nejlepším stavu, neměl vůbec žádný problém. Podobně Démon, který sice měl podsazené patky a kopyta neměl v dobrém stavu, zvládl přechod na boso prakticky v plném provozu.
Nelly měla kopyta velmi špatná, zúžená, strmý postoj, artrózu a čipy. Bylo jí 14 let. Navarra měla obě přední kopyta zúžená, jedno špalkové. Kulhala. Tam to bylo obtížnější, po roce jsem obě odvezl na kopytní kliniku do Rakouska, kde strávily půl roku. Teď - po třech letech - to vypadá, že Nelly začíná částečně propínat spěnkové klouby a Navarru začínám pozvolna zatěžovat - absolvovali jsme spolu už i několik lehčích honů a Hubertových jízd.
S klukama jezdíme poměrně těžké hony a skáčeme lehčí parkury. Vloni v létě jsme bez problémů absolvovali v pěti dnech cca 180 km jízdu pod sedlem z Prachatic do Lince. Mám z nich opravdu radost.

Je podle vás reálné zajistit koním na různých místech v ČR podmínky pro to, aby mohli chodit naboso? Aby při přechodu z okovaných kopyt na bosá netrpěli?
Je to otázka rozhodnutí. Samozřejmě, že je to možné. Aby mohli koně chodit bosí, podávat plný výkon a zůstat zdraví, potřebují možnost celodenního pohybu – 24 hodin denně, zpevněný výběh (žádné bahno), různé povrchy, společnost ostatních koní, denní máčení kopyt ve vodě a hlavně dostatek pohybu...
Víte, já mám na utrpení koní asi trochu jiný pohled. Podkování má totiž tu fatální výhodu, že umožňuje i nemocnému koni, který by bosý nemohl chodit, vlastně plné využití, aniž by cítil poškozování svých nohou. A to z toho jednoduchého důvodu, že podkova v důsledku omezení krevního oběhu způsobí odumření nervových zakončení, kůň přestane mít v kopytě cit a dál namáhá a poškozuje svoje tělo. Ale my jsme spokojeni, protože kůň nekulhá. Je opravdu kus železa na noze tak zázračný lék? Nebo je to spíš doping, jehož následky se za čas projeví zničeným zdravím?
Pokud koním zajistíte to, co jsem zhruba nastínil v prvních čtyřech řádcích, a budete jim správně upravovat kopyta tak, aby se stala opět funkčními, dostala tvar a úhly jaká mají mít, tak jste nastoupili cestu k tomu, aby mohli být zdraví. A i když třeba budou mít nějaký čas problémy, jejich utrpení tím končí. Je to jen otázka úhlu pohledu.
Jestliže jsou ale kopyta v opravdu špatném stavu, doporučil bych kopytní kliniku. Tam koně chodí na gumové podlaze a tím se minimalizují jejich problémy. Mnohdy to ani ambulantně nejde vyřešit.

Co si myslíte o botičkách pro koně, tzv. náhradní variantě podkov?
Na přechodné období dobrá věc. Ale pouze pokud kůň musí chodit pod jezdcem po kamenitém terénu a ještě není natolik zdravý, aby to mohl snášet bosý. Jakmile je to jen trochu možné, opustil bych je. Kopyta se musí otužovat.

Říká se, že trim dle MVDr. Strasser je, oproti jiným, dost radikální. Je to pravda?
Nevím, kdo s tímhle přišel. Lidé, místo toho, aby se podrobně seznámili s touto metodou a pochopili její principy – a to není úplně snadné - ji, z jejich pohledu (zkresleného patologickými tvary kopyt) nazvou radikální, nebo ji rovnou raději zavrhnou. A to proto, že většina z nich dá raději přednost nějakému jednoduchému, rychlému a snadnému řešení. Taková řešení ale v tomto případě neexistují. Je to trim, který vychází z anatomie a fyziologie zdravého kopyta, ctí jeho funkčnost a vyžaduje zcela precizní a přesnou práci. Je třeba vědět, jak a podle jakých fyzikálních zákonitostí kopyto funguje, jaké síly v něm působí a co způsobují.
Není správný ani názor, že tento trim je sice dobrý pro léčení, ale ne pro běžné strouhání. Podle mě je to jediný způsob strouhání, který může kopyta vyléčit. A udržování zdravých kopyt tímto trimem je již poměrně jednoduché. Studium ošetřování kopyt trvá u paní doktorky Strasserové minimálně dva roky. Je to souhrn znalostí a výzkumů, které byly v této oblasti dosaženy a prováděny a paní doktorkou desetiletí ověřovány, zkoumány a s úspěchem aplikovány. Radikální je snad jen v tom, že se snaží dosáhnout pokud možno co nejdříve funkčnosti kopyta a takového jeho tvaru a zaúhlení, které umožňuje nápravu nežádoucího stavu, návrat krevního oběhu do všech jeho částí. V součinnosti s nápravou a optimalizací životních podmínek koně mu pomáhá navrátit jeho celkové zdraví a psychickou pohodu, protože toto vše spolu velmi úzce souvisí.

Společně s pár dalšími lidmi z ČR děláte kurz na kopytáře, co vám přináší? Plánujete po skončení kurzu věnovat se trimování kopyt více – nejen u svých koní?
Ano, v současné době studuje u Dr. Strasserové sedm žáků a žákyň včetně mne. Po složení zkoušek obdržíme certifikát Ošetřovatele kopyt dle této metody, který je obnovován každý rok po absolvování dvoudenního povinného doškolování. Přináší to v první řadě dokonalou povědomost o anatomii, funkční anatomii a fyziologii kopyta i celého pohybového aparátu koně, o fyzikálních i chemických procesech v něm probíhajících. Samozřejmě také znalost způsobů a principů úpravy kopyt a řemeslnou zručnost v praktické aplikaci.
Já, vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku času, se praktické úpravě kopyt budu věnovat velmi omezeně.

Může se na takový kurz přihlásit úplně kdokoliv?
Ano, podmínkou je absolvování základního třídenního semináře Život se zdravými kopyty. Otevření dalšího běhu Vyškolení na ošetřovatele je možné otevřít pro 5 – 10 zájemců.
V současnosti vím o třech lidech, kteří projevili zájem. Bohužel je to studium soukromé, každý si jej musí hradit ze svých prostředků, protože jsme zatím neobjevili žádný dotační titul, který bychom mohli použít na zlevnění studia.

Co byste vzkázal na závěr čtenářům Jezdectví?
Přál bych jim zdravé, spokojené, šťastné a vyrovnané koně. Je to v silách každého majitele koně. A aby se k nim patřičné informace dostaly včas, protože prevence je vždycky lepší a snazší, než náprava podlomeného zdraví.

Děkuji za zajímavý rozhovor.
Barbora Břusková, DiS.


Podkováři a kopytáři v ČR

Již před několika lety expandovala do české republiky kopytářská a chovatelská teorie Dr. Strasser a bohužel se usadila v podvědomí majitelů koní, kteří toho o koních mnoho nevědí. Členové ŽSP se zúčastnili jejího jediného semináře v ČR, který byl uspořádán na půdě zemědělské univerzity v Českých Budějovicích.

Dodnes je většina z nás v šoku, když si vzpomeneme na některé statě z přednášek Dr. Strasser a později na krátkou ukázku úpravy koňského kopyta, které naštěstí bylo na mrtvé končetině, takže nemohlo krvácet. Mimo některých scestných teorií týkajících se fyziologie koňských končetin a chovu koní má toto učení jeden opravdu převratný názor, který praví, že kopytní kosti všech koní mají stejný tvar a tudíž i všechna kopyta musí být stejná. K úpravě kopyt si Dr. Strasser vytvořila plexisklovou šablonu s vyznačenými úhly pravidelného kopyta a podle této šablony upravuje kopyta všech koní. Dalo by se to srovnat s prohlášením, že všichni lidé na světě mají stejné ruce.
Od absolvování tohoto semináře jsme pouze sledovali vývoj kopytářství na naší koňařské scéně a do častých diskuzí jsme nezasahovali. Mnohokrát jsme mlčením přecházeli zasvěcené přednášky v různých médiích o škodlivosti podkování koní v podání pana Vydry, který vzhledem ke zkušenostem viděl koně jak se říká „z rychlíku.“ Po přečtení těchto dvou článků informujících jednostranně veřejnost o samých nevýhodách a pouze nepatrných výhodách podkování koní a dále o „akreditovaných kopytářích“ jsme se rozhodli seznámit koňařskou veřejnost s opravdovým stavem. Akreditace kopytářů není zdaleka tak jednoduchá věc a v tomto případu naráží hned na několik úskalí. V první řadě si absolventi vybrali kopytářskou metodu, která není v žádném státu akreditována, naopak ve většině vyspělých je zakázána pro porušování zásad zacházení se zvířaty a jejich welfare. Proto žádný certifikát vydaný klinikou Dr. Strasser nemá platnost akreditace. I kdyby měl akreditační hodnotu podloženou německými zákony, stejně tato akreditace pozbývá platnost na území české republiky, protože neakceptuje naše zákony. Jediné zkoušky zahrnující komplexní péči o kopyta, které jsou postupně akreditovány ve všech zemích EU jsou zkoušky Europodkováře. V obsahu těchto zkoušek je podstatná část věnována úpravě bosých kopyt podle světových standardů naprosto odlišných od zcestných praktik madam Strasser. O obsahovou stránku zkoušek a jejich akreditaci v jednotlivých zemích EU se stará organizace EFFA – evropská federace podkovářských asociací, která vznikla před osmi lety za pomoci vzdělávacího projektu Leonardo. Otázka kopytářství byla řešena na zasedání všech členských států před třemi roky ve Vídni. Zde se všichni zástupci usnesli na tom, že péče o bosá kopyta jsou obsahem programu Europodkovář a do budoucna všichni, kdo chtějí zasahovat do kopyt koní budou muset absolvovat tento vzdělávací program. Bylo řečeno, že principy úpravy kopyt jsou stejné a je věcí absolventa, jakou zvolí profesi. Na základě těchto skutečností nelze hovořit o práci akreditovaných kopytářů na území naší republiky a veškeré vzdělávání na této úrovni je přinejmenším neoprávněné. Opravdu rozumní lidé pohybující se kolem koní si jistě uvědomují složitost koňských končetin a jejich pohybu a dokážou pochopit, že ani několikaleté studium doplněné dlouholetou praxí nepřinesou ještě dostatek zkušeností k jejich správnému ošetřování. A jistě je není možné získat několikatýdenními stážemi nebo dokonce víkendovým kurzem na Hněvšíně, po jehož absolvování berou majitelé koní do rukou kopytní nůž a začínají dělat ze svých koní mrzáky.
Myslíme si, že výběr správného podkováře je opravdu důležitý krok. Určitou zárukou bude do budoucna certifikovaný europodkovář, u něhož bude záruka dostatečného vzdělání a praxe. Správný podkovář bude Vašeho koně udržovat bez podkov, pokud to jen bude možné, protože i to musí být jeho přesvědčením. Existuje mnoho důvodů proč koně kovat nebo nekovat a každý majitel si dokáže najít ty svoje. Rozhodující je však vždy stav kopyt a končetin vzhledem ke způsobu využití a velikosti zatížení koně. Potom už záleží na rozhodnutí majitele, jestli koně s nedostatečným fondem rohoviny přemístí na lepší povrch, nebo zvolí podkování, popřípadě omezí zatížení a přeřadí koně k jinému využití, které bude odpovídat jeho zdravotnímu stavu. Některé důvody uváděné proti podkování koní jsou směšné, vytržené ze souvislostí a často nejsou vůbec prokázány, jako například snížení prokrvení a přenášení chladu do kopyta. Samotnou citlivost kopyt podkovy naopak zvyšují, protože se chovají jako boty na lidské noze. Koně po vyzutí z podkov můžeme směle srovnat s člověkem, který se na jaře vyzuje z bot a jde na procházku. Jeho nohy budou také obzvláště citlivé na každou nerovnost. Většina koní je podkována kvůli ortopedickým problémům, do nichž se řadí i nedostatečnost rohového pouzdra pro dané využití. Nevýhody podkování se tedy omezují na částečnou ztrátu schopnosti vyrovnávat nepravidelnosti došlapu a větší přenos vibrací. Opět zde záleží na kvalitě podkováře, jakým způsobem dokáže tyto negativní vlivy eliminovat. Také volbou vhodného povrchu může majitel zdravotní stav koně pozitivně ovlivnit. Posledním, avšak neprávem uváděným důvodem proč koně nekovat bývá ekonomika. Srovnáme-li průměrnou cenu za podkování 1000 Kč jednou za 6 – 8 týdnů s cenou za strouhání 300 – 500 Kč jednou za 14 dní vychází ekonomická náročnost jednoznačně ve prospěch podkování. V konečném důsledku je každý podkovář kopytářem, protože dobrá čtvrtina koní v jeho péči je bosých a především u této skupiny musí zajistit odpovídající a pravidelné ošetření kopyt. V poslední připomínce bychom si měli připomenout důležitou skutečnost, podle které bychom se měli ve vztahu ke koním chovat, že skutečným zákazníkem podkováře není majitel, ale kůň, který si nemůže podkováře vybírat.

Za Živnostenské společenstvo podkovářů ing. Vinčálek